Čtení na tyto dny

Vzpomínka na Bohuslava Martinů

Noci jako koně vrané
studánky zavírané
už nikdo neotvírá

A bolest srdce svírá
kam ztratila se víra
studánky umírají

Pramínek nezazpívá
a v duši žízeň zbývá
smutno je po nich v kraji

A voláme v té písni
kde najít slova písní
co vodu otvírají

A kdo k nim nápěv složí
studánky aby v hloží
nám z mrtvých vstaly

(Jan Skácel) 

 

Doporučujeme ke čtení

České moře či velehory? Kde vám poví tuto story?

Martina Pásková, č. 2/2020, s. 2-4

Stone balancing neboli vyvažování kamenů

Jan Macek, Rudolf Novák, č. 2/2020, s. 13-16, pro předplatitele

Nech půdu žít

Jana Dlouhá, č. 2/2020, s. 27-29

Jan Lacina, lesník s duší umělce a básníka (1944–2020)

Petr Maděra, č. 2/2020, s. 37-39

Erazim Kohák (21. května 1933 – 8. února 2020)

č. 1/2020, s. 3, pro předplatitele

Historie snah o územní ochranu oblasti na soutoku Moravy a Dyje

David Horal, Vladan Riedl, č. 1/2020, s. 4-7

Rušivé faktory v NP Podyjí


Pavel Neruda, č. 2/2014, s. 44

S velkým zájmem jsem si přečetl zdvojené číslo 2-3 časopisu pro ochranu přírody Veronica ročníku 2013, věnované NP Podyjí.

Vzhledem k tomu, že údolí Dyje doslova miluji a navštěvuji intenzivně více než čtyřicet roků, troufám si tvrdit, že mám dobře zmapované nejen hydrologické procesy Dyje, což pramení z mé profese hydrologa, ale také vývoj ichtyofauny řeky Dyje. Toto druhé poznání vychází z mého pozorování z pozice sportovního rybáře. I v době existence hraničního pásma jsem měl sice omezenou, ale přece jen možnost čas od času si v Dyji zarybařit.

Chtěl bych se ale vrátit ke zmíněnému číslu časopisu Veronica. Na rozdíl od velmi zajímavých příspěvků mě rozladil článek dřívějšího ředitele NP Thayatal pana Roberta Brunnera, „Národní parky na Dyji, stejné i rozdílné“. Zaráží mě jeho militantní postoj vůči rybářům, především pak českým, uváděným jako výrazný rušivý element v NP Podyjí, kde mají možnost ve vyčleněných úsecích sportovně rybařit. Záměrně vyzdvihuji slovo „sportovně“, neboť muškaření, které je v těchto hraničních úsecích Dyje tolerováno, je celosvětově uznáváno jako vrchol etického rybaření. V této souvislosti mně vyvstalo v paměti vyprávění přítele rybáře, který mně popisoval praktiky, které zažil v NP Yellowstone, kde si bez problémů zamuškařil.

Konstatování pana Brunnera, že „vědecké zkoumání potvrdilo, že Dyje vykazuje nejhorší stav právě na hranici mezi oběma parky - jak četnost rybích druhů, tak počty jedinců neodpovídají očekávání“, nejde ovšem na konto českých rybářů. Snad ani největší nepřítel sportovních rybářů nemůže tvrdit, že pokles rybí populace a počtu druhů mají na svědomí především rybáři. Statistiky jasně dokazují, kdy došlo ke katastrofickému úbytku stavu ryb nejen v Dyji, ale i v analogických tocích naší republiky, respektive celé Evropy.

Pokles je v korelaci s nástupem predátorů v NP Podyjí. Především pak nálety invazních hejn kormorána velkého od poloviny devadesátých let měly za následek fakticky naprostou likvidaci lipana podhorního a pokles populace pstruha obecného na méně než třetinu dřívějšího počtu. Likvidace lipanů souvisí s jejich způsobem života. Lipan jako hejnová ryba se před predátory neukrývá pod kameny, takže se stal jednoduchou kořistí. Pstruh, který má snahu se před predátory schovat pod kameny, je částečně chráněn. Přesto každoročně pozoruji jeden úkaz: lokality, které před zimou vykazovaly docela dobré počty pstruhů blížících se k velikosti, kdy by měly být základem pro výtěr, příští rok již v Dyji absentují. Dle mého názoru je to i následkem toho, že pstruzi kolem 30 centimetrů nenachází dostatek úkrytu v místech, kde nejsou v korytě velké kameny, a stávají se tedy kořistí predátorů - na rozdíl od jednoletých jedinců, které v dalším roce je možno v takových úsecích pozorovat. Větší pstruzi v malém počtu přežívají pouze v úsecích s velkými kameny a větší hloubkou vody.

Zajímá mě, jak by pan Brunner vysvětlil, proč úseky Dyje, které jsou před rybáři chráněny jako zóny klidu, dle mého vizuálního pozorování nevykazují zásadní rozdíl v porovnání s úseky pro rybáře vyhrazenými. Celou Dyji jsem několikrát prošel za minimálního průtoku, kdy ryby byly aktivní v přijímání potravy z hladiny. Rozdíly nebyly v podstatě žádné.

Rakouská iniciativa, která viděla zlepšení vytvořením trdlišť v Dyji, byla nejen dle mne mylná. Velmi dobře si pamatuji, jak se pstruzi a lipani před nástupem predátorů v Dyji úspěšně rozmnožovali bez problémů. Vzpomínky na velká hejna nádherných lipanů v době tření ve mně v porovnání se současnou situací vyvolávají pocit smutku. Při dnešním stavu, kdy je v řece lipan vzácností, není možno, aby se jedinci vůbec setkali a mohlo dojít k výtěru.

Rovněž víra v to, že zlepšení přinese projekt „Zprůchodnění příčných překážek v Dyji“, je mylná. Dle mého pozorování netvoří historické jezy v NP Podyjí zásadní překážku pro dominantní pstruhy, ale ani pro dříve hojné lipany. V době, kdy byly v Dyji ještě součástí biocenózy, jsem je pozoroval vyjíždět přes jezy. Ani vranku obecnou není problém vidět, jak vystupuje proti proudu mezi kameny, ze kterých jsou jezy vyskládány. Opomeneme-li ekonomickou stránku projektu, zásah do historických jezů by byl brutální a necitlivý k ustálenému ekosystému NP.

Ještě k problému rušení „privilegovanou skupinou“, jak pisatel nazývá české rybáře. Každoročně navštěvuji všechny pro rybáře vyčleněné úseky. Konkrétně v úseku „pod Podmolím“ a „pod Lukovem“ jsem rybáře potkal naprosto výjimečně. Tvrdit, že tito ruší v porovnání s návštěvníky NP, majícími možnost jít po rakouské straně Dyje z Hardeggu až ke Kajabachu, je úsměvné. Při pozorování povykujících rakouských i českých turistů s dětmi a psy mi vyvstává otázka: „Kdo vlastně ruší přírodu v NP Podyjí?“

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu