Čtení na tyto dny

Návštěva ze souhvězdí višně

Nad ránem s bouřkou přistály
i ty nezralé
Zářily
jako vltavíny
s křišťálovou peckou uvnitř

Scifisté samozřejmě spali
jako když je
do hvězd hodí
my jsme samozřejmě spali
jako když nás
do hvězd hodí
a hvězdy samozřejmě spaly
jako když je
do lidí hodí

Tak byla budoucnost
zase jen ve hvězdách
a lidech

(Jiřina Salaquardová) 

 

Doporučujeme ke čtení

Pouť k buku sv. Dvojice

Pavel Klvač, č. 2/2026, str.3

Tajemná kočka divoká znovu obývá české lesy

Martina Labudová, č. 1/2026, str. 50

Hořečky a jejich životní strategie

Jiří Brabec, Helena Neuwirthová, č. 1/2026, str. 47

Když přiletí sýkora biouhelníček

Renata Placková, č. 1/2026, str. 43

Společnost pro uvádění ptačích jmen v krásné literatuře na pravou míru

Petr Čermáček, č. 2/2026, str. 43, pro předplatitele

Malí farmáři versus velcí zemědělci, nebo jsme všichni na jedné lodi?

č. 1/2026, str. 10, pro předplatitele

Jak na hořečkové louky

Jiří Brabec, Helena Neuwirthová, č. 2/2026, str. 40, pro předplatitele

Kam s ní?

Renata Placková, č. 2/2026, str. 36

Spatřit svět v zrnku písku a nebe v divoké květině

č. 1/2026, str. 39, pro předplatitele

Nejde jen o hezké výhledy

Kateřina Lagner Zímová, č. 2/2026, str. 32, pro předplatitele

Zeleň pod proudem

Martin Pavelka, č. 1/2026, str. 33

Život pro ochranu přírody

Martin Škorpík, č. 1/2026, str. 2

Beskydská idyla trochu jinak

Vojtěch Bajer, č. 1/2026, str. 22, pro předplatitele

Mně se dostalo za život mnoho krajin srdce

Vlastimil Kostkan, č. 1/2026, str. 36, pro předplatitele

Trochu osobní nekrolog

Václav Štěpánek, č. 2/2026, str. 30

Racionální a udržitelné rozhodování o využití krajiny

Ondřej Lagner, č. 2/2026, str. 9

Krajina je naše rukojmí

David Veselý, č. 1/2026, str. 52, pro předplatitele

Pěšky za humna


Petr Čermáček, č. 4/2011, str. 13

Možná to znáte. „To máme kousek, tam se podíváme kdykoliv, raději pojedeme někam dále, na pořádný výlet.“ Uběhnou roky a stále jste tam ještě nebyli. Však někdy. Příště. Až nebudeme mít kam. Kdysi jsem projezdil celé okolí Chocně a objevoval staré statky, meandry Tiché Orlice, zbytky starých sadů, tužebníkové louky se staletými duby - ve výčtu bych mohl pokračovat ještě dlouho. Když jsem pak o tom všem nadšeně vyprávěl, byl jsem překvapen, že mí přátelé, rodiče či prarodiče většinu míst neznali.

Před jednadvaceti lety jsem se přestěhoval do Brna. Za ty roky jsem něco procestoval. A jako bych si navykl, že k tomu, abych mohl někam jít a něco zajímavého uvidět, musím nejdříve někam jet. Vždyť pěšky se z města přeci nedá v podstatě nikam dojít. Nikam, kde by bylo co objevovat. Před dvěma lety jsme doputovali do Komína, brněnské čtvrti, která byla vsí a ještě do značné míry je. Když uděláme ze sídliště pár kroků, jsme u kopce Netopýrky - Nitoperky a Medláneckého letiště. Kvete tam koniklec velkokvětý, jetel horský, rozrazil klasnatý… Z nor pískají sysli, v poli vyplašíte koroptve, potkáte kudlanku, oba otakárky… Přesto to asi málokdo ví. Bikeři si toho všimnout nestačí. A pěšky tu chodí početněji jen dvě skupiny lidí - pejskaři a rodiče s dětmi. Pejskaři většinou po stálé trase. Jenže to vám u dítěte rozhodně neprojde, musí jít o výpravu, musí se objevovat. Nezbývá než se tomu podvolit. A tak díky dceři Aničce objevujeme svět v humnech a těsně za nimi. A ani to nemusíme hrát či předstírat. Stačí se jen přizpůsobit dětskému tempu, stačí se jen rozpomenout na dětský údiv. Stačí se jen otevřít všem ohromným maličkostem - se vzpomínkou na Chestertona. V předmluvě své stejnojmenné knihy totiž píše: „Nikdo z nás nepřemýšlí dostatečně o věcech, na něž se dívá. Ale nedopřejme očím klid. Proč by měly být tak líné? Cvičme si zrak tak dlouho, až se naučí vnímat ohromné maličkosti rozseté po světě a prosté jak zahradní plot. Buďme atlety zraku. Naučme se psát o toulavé kočce nebo o barevném mraku. Sám jsem se o něco takového pokusil; ale kdokoli to může napsat líp, jen když to zkusí.“

Měl bych to zkusit. Vždyť třeba jen na odpoledním výletu na Babu jsme toho tolik viděli. Červený makový lem kolem pole protínající linii obzoru v harmonii s bílými čárami letadel na blankytné obloze. Opojně kvetoucí černé bezy - dlouho nám schnoucí voněly v pokoji a ještě znovu budou, až z nich v zimě nastydlí uvaříme čaj. Statné medovníky meduňkolisté plné čmeláků. Žena i dcera je viděly prvně a líbila se jim nejen rostlina sama, ale také její jméno. A to jsem jim neříkal ještě o všech těch jak písnička znějících starých jménech: dubravník, mediška, bezvrška, dobronika… Domů jsme přišli s pocitem, který za všechny tři vyslovila se spokojeným údivem Anička: „Jsem nevěděla, že tak blízko je tak pěkně.“

Petr Čermáček

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu