VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Kdykoliv jsem se vrátil o prázdninách od babičky z hor, připadala mi tišnovská Klucanina - můj les téměř rodný - nesnesitelně suchá. Chyběly mně v ní potůčky lemované vysokými polštáři mechů, studánky skryté v kapradí a přesličkách. Do konce prázdnin jsem pak musel chodit na šišky. Nikoliv na ty velké smrkové, kterých se ostatně v suchých smrčinách Klucaniny rodilo pramálo, ale na podstatně menší borové. Tatínek měl v borových šiškách obzvláštní zalíbení a dokonce mi dával korunu za pytel. Šiškami se totiž dobře roztápělo v kuchyňských kamnech pod polínky a uhlím. Rád jsem se díval slídovým okénkem, jak šupiny šišek řeřaví. V kuchyni bylo sice ještě chladno, ale mě už při tom pouhém pohledu obestíralo v předstihu slastné teplo.

Srpnové horko v borovém lese jsem ale neměl rád. Kamarádi byli většinou někde u řeky, zatímco já - sám a sám - se tisíckrát ohýbal k zemi, abych naplnil pytel. Díky sbírání šišek jsem však o lese věděl více než ostatní kluci. Našel jsem hnízda lindušek, skrytá pod převislými trsy ostřic. Podle utroušených pírek jsem věděl, kde se rády zdržují sovy a kde vysedává na čekané jestřáb. Poznal jsem všechny srnčí ochozy. Právě na nich se šišky na strmých svazích zachytily a dobře sbíraly. To věčné ohýbání mě naučilo vnímat přírodu zblízka, nikoliv jen povrchně z dálky. Naučilo mě obdivovat polštářky mechů, stélky šedivých lišejníků i rozmanité houby se stříbrnými stezičkami slimáků. Sblížilo mě ještě více s květinami a stébly trav, s mravenci a brouky, s kameny i zaječími bobky.

Po maturitě bylo jasné, že moje cesta vede do rozsáhlejších a tajemnějších lesů. Tušil jsem, že budu možná své Klucanině třeba i dlouho nevěrný. Najednou se mi zastesklo po sbírání šišek, které jsem někdy nesnášel. Vzal jsem proutěný košík, jutový pytel a vyrazil do borového lesa. Tentokrát jsem v něm nebyl sám. I kamarád Aleš se před odchodem do světa sem přišel rozloučit a uvelebil se mezi načervenalými kmeny se skicákem. I kamarád Jaroslav kráčel nedaleko se svou dívkou a nadšeně a hlasitě poutal přírodní děje do fyzikálních vzorců. Symbolicky mi oba přihodili do pytle pár šišek, jako by stejně jako já tušili, že je to pytel poslední…

Tuhle jsem na vyprahlé Klucanině objevil pod jednou borovicí obzvláště veliké a krásné šišky. Doširoka rozevřené, vevnitř skořicově hnědé, dráždivě vonné. Po desítkách let se mi zastesklo po proutěném košíku a starém jutovém pytli, náčiní, za které jsem se před kamarády stydíval. Nenašel jsem je. A tak jsem si vzal alespoň jednu šišku do kapsy. Svírám ji a zvolna drtím. Cítím při tom, jak mnou prostupují vůně a tepla dávného dětství.

Jan Lacina