VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

České vesnice v rumunském Banátu se těší značné oblibě nejen turistů, ale i vědců různých oborů. Turisté navštěvují krajany nejčastěji s cílem prožít alespoň na chvíli zdejší tradiční způsob vesnického života, vdechnout atmosféru v českých zemích již zašlých časů, kdy byly pole a louky obdělávány zvířecími potahy a v kuchyních se připravovaly pokrmy a nápoje z vlastních chovů a výpěstků. Nesmíme samozřejmě opomenout ani přírodní krásy zdejší kopcovité krajiny. Vědci pak podle svého zaměření bádají nad málo prozkoumanými nebo objevují dosud neznámé fenomény, ať už z oblasti humanitních, či přírodních věd. Jako člověk od narození žijící na malé dědině, milující rostliny a věnující se zemědělství, zvláště pak zahradnictví, a později jako pomolog zabývající se mapováním, záchranou a množením starých ovocných odrůd, jsem měl o motivaci bohatě postaráno. O Banátu jsem se poprvé dověděl od přítele Pavla Klvače z Masarykovy univerzity, který mi české vesnice líčil coby jeden velký ovocný sad. Jak jsem později zjistil, tomuto popisu v reálu odpovídá největší vesnice Gerník, která je doslova utopená v zeleni ovocných stromů. Protože jsem měl to štěstí navštívit všech šest českých vesnic (Bígr, Eibentál, Gerník, Rovensko, Svatá Helena a Šumice), pokusím se tyto stručně charakterizovat. Ovocné stromy ovšem nelze oddělit od člověka - hospodáře, proto nabídnu i pohled na jeho činnost ve vztahu k ovocným dřevinám.

Cílem několika návštěv bylo zjištění druhové a odrůdové skladby a zejména zvědavost (vědecky řečeno „ověření hypotézy“), zda se v Rumunsku pěstují i staré české odrůdy. Nejedna legenda i pomologové totiž zmiňují odrůdy jako ‘Míšeňské’, ‘Vejlímek červený’ nebo ‘Gdanský hranáč’ coby české odrůdy, které zanesli exulanti v době pobělohorské do Porýní, kde zdomácněly a dostaly nová jména (‘Edelborsdorfer’, ‘Roter Stettiner’ a ‘Danziger Kantapfel’). Proč by se české odrůdy nemohly vydat i na jih? Zájem z pohledu kulturně-historického je umocněn nazíráním na staré a krajové odrůdy coby genetické zdroje, využitelné ve šlechtění. V tradičním zemědělství jsou pak stále pěstovány za účelem produkce díky dlouhodobě prověřeným vlastnostem. Zejména krajové odrůdy, vzniklé nahodile a pěstované na omezeném území, bývají dobře adaptované na místní stanovištní podmínky, odolávají stresům a v dlouhodobém horizontu vykazují spolehlivou produktivitu a dostatečnou kvalitu ovoce. Krajové odrůdy jsou proto předmětem prioritního výzkumu a ochrany, představují nejcennější genofond užitkových rostlin. Vědci se shodují, že vysoká odrůdová pestrost, zahrnující četné krajové formy, se nachází zejména v izolovaných horských sídlech různých etnických skupin. Českou enklávu v rumunském Banátu můžeme jistě za takovou etnickou skupinu považovat.

Ovocnářství má v českých vesnicích v Banátu samozásobitelský extenzivní charakter. Pomineme-li ojedinělý výskyt menších tvarů stromů v oplocených zahrádkách, převažují vysokokmenné výsadby ve volné krajině nebo v zahradách v zastavěném území. Kromě zahrad a sadů se setkáváme se skupinami stromů a solitérami, ovocné aleje se prakticky nevyskytují, výjimku tvoří uliční stromořadí ořešáku královského a morušovníku bílého na Svaté Heleně. Charakter řadové zástavby obce Šumice je unikátní ovocnými stromy osázenou plochou před domy a záhumenkovým hospodářstvím za domy, čímž připomíná moravskou dědinu.

Zmíněný extenzivní charakter ovocnářství znamená také minimalizaci péče, jako je řez a hnojení. V důsledku absence řezu i mnohdy značně extrémním stanovištím, zejména na Svaté Heleně a Gerníku, které leží na vápencovém podloží v krasové oblasti, se stromy dožívají krátkého věku a jsou brzy nahrazovány mladšími. Pokud se řez uplatňuje, tak bohužel až u starých stromů a mnohdy neodborně - nezřídka vídáme razantní sesazení koruny za účelem pohodlnější sklizně (Rovensko). Pro ovocné stromy jsou přednostně vybírána úrodnější místa, na vápencovém podloží jsou to svahy krasových závrtů (Svatá Helena), využívaných jako nejúrodnější políčka, respektive stanoviště blízko povrchového toku (potok protékající středem Gerníku, Eibentálu a Šumice). Pěkné letité stromy jabloní najdeme v Bígru a Šumici, což souvisí i s příznivějšími polohami, zejména hlubšími půdami a konfigurací terénu (mírné svahy). V Gerníku zaujmou mohutné staré hrušně, na Svaté Heleně jasně dominují slivoně.

Tak jako si lidé pěstují ovoce pro vlastní potřebu, tak si svépomocně i ovocné stromy množí a sází. Druhy snadno množitelné štěpováním jako jabloně a hrušně se roubují většinou jednoduchým způsobem „do rozštěpu“, přičemž na zamazávání ran a vázání roubů se používají všelijaké materiály (jílovitá hlína, obvazy apod.). Druhy hůře množitelné roubováním (broskvoně, třešně, ořešák) se množí běžně jako semenáče. Občas se setkáme i s roubováním meruněk, kdouloní a mišpulí, přičemž v případě meruněk se jedná výhradně o mladé stromky, tento druh není možno označit v Banátu za tradiční. Častější je výskyt broskvoní, zejména v Eibentálu. Překvapí i pěstitelské úspěchy s broskvoněmi na Rovensku v nadmořské výšce nad 700 m. Jednoznačně nejrozšířenějším a zjevně nejvíce uplatňovanou skupinou jsou slivoně, tradičně množené z odkopků a pěstované ve velké druhové a odrůdové pestrosti. Převládá odrůda Švestka domácí (Prunus domestica), hojně se vyskytují slívy (Prunus insititia) a přechodové formy s řadou lokálních názvů jako kulovatky, špendlíky, trnoslívy, blumky apod. Pevné místo zaujímá také myrobalán (Prunus cerasifera). Nesmíme opomenout hojný výskyt kdouloně podlouhlé (Cydonia oblonga), zvláště na Svaté Heleně. Kdouloně s kulatými menšími plody se množí semeny, odrůdy s většími hruškovitými plody se roubují nebo kupují již naštěpované. Na Svaté Heleně jsem viděl na kdouloni naroubovanou mišpuli, kterou místní nazývají skoruša. Název poněkud zavádí pozornost k jeřábu oskeruši, který se podařilo nalézt v podobě dvou exemplářů na Gerníku. Místní obyvatelé ovšem název oskeruše nepoužívají a oskeruši nazývají agát. Trnovník akát je pro zajímavost v Banátu nazýván bagram.

Pokud se jedná o samotné odrůdy, tak se bohužel nepodařilo najít žádnou spolehlivě českou odrůdu. Nicméně velmi milým překvapením je hojný výskyt prastaré odrůdy jabloně ‘Míšeňské’, která bývá ve světě uváděna jako německá odrůda, byť čeští pomologové vždy tvrdošíjně trvali na českém původu. Na Svaté Heleně odrůdu nazývají Míšánky, na Rovensku a v Bígru, kde je zvláště velmi hojná, je název upraven na Maršánky. Lidové názvy odrůd jsou cenné i z hlediska ústní lidové slovesnosti, byť mohou být někdy pro pomologa matoucí. Například odrůda s lidovým označením Prašivé je ve skutečnosti anglická odrůda ‘Parkerovo’, odrůdě s oficiálním názvem ‘Parména zlatá zimní’ říkají na Gerníku Jugoslávské a na Rovensku Oršovské, což mnohé napovídá o cestě, kterou se odrůda do českých vesnic dostala. Samotný původ této prastaré odrůdy je nejasný, pochází buď z Anglie, nebo z Francie a známá byla již ve 12. století. Z dalších evropských odrůd nacházíme v Banátu poměrně často německé odrůdy jako ‘Vilémovo’, ‘Lunovské’, ‘Lesklá reneta’, ‘Hedvábné bílé zimní’, ‘Berlepschova reneta’, dále anglické odrůdy jako ‘Londýnské’, ‘Parkerovo’ a ‘Ribstonské’, francouzské odrůdy ‘Croncelské’, ‘Hedvábné červené letní’, ‘Karmelitská reneta’, ‘Šampaňská reneta’ (lidově v Eibentále Syrce). Poměrně hojně jsou zastoupeny staré americké odrůdy, jmenovitě ‘Kanadská reneta’, ‘Krasokvět žlutý’, ‘Zelenče rhodoislandské’ a zvláště oblíbený ‘Jonathan’. Tradiční rumunská odrůda ‘Batul’ byla překvapivě nalezena pouze sporadicky na Svaté Heleně. Z hrušní jasně dominuje francouzská odrůda ‘Pastornice’, kterou v Gerníku a Rovensku nazvývají Čutérky. Dále byly pomologicky určeny hrušně ‘Boscova lahvice’, ‘Dielova’, ‘Kongresovka’, ‘Mechelenská’, ‘Salisburyho’ a ‘Špinka’. Řada odrůd však nebyla spolehlivě determinována, může se jednat buď o odrůdy krajové, nebo odrůdy introdukované, pravděpodobně rumunské, které nejsou v českých zemích známé. Na Gerníku jsou hojné hrušně s názvem Škrťavky (trpká chuť, svírá v krku), evidentně se jedná o polokulturní místní odrůdu pro hospodářské využití, podobně jako hrušeň Vodnatá či Kafová. Na Rovensku je rozšířená hrušeň s názvem Koledničky, plodící menší, kulovité, velmi šťavnaté hrušky. Za krajovou odrůdu považujeme i na Rovensku velmi hojnou jabloň Sladké, které má dokonce synonymum Jadernice. Stromy jsou velmi úrodné a poskytují atraktivní červeně pruhované plody sladké chuti. Název Jadernice je odvozen dle četných semen, která se po uzrání uvolňují do širokých komor jádřince a po zatřepání plodem uvnitř chrastí.

Není možné zde blíže popsat všechny zajímavé odrůdy, zájemce má možnost se o některých více dozvědět v nově vydané knize Maděra, P. a kol.: Czech villages in Romanian Banat: landscape, nature, and culture. Mendelu, Brno 2014, 348 s. ISBN 978-80-7375-960-5.

Plody se ponejvíce zpracovávají v kuchyni, ať už pro okamžitou spotřebu nebo konzervované výrobky (znamenité jsou zejména zavařeniny z kdoulí). Plody slivoní se používají na výrobu povidel a destilátů. Překvapivě dost macešsky je zacházeno s jablky, která často nikdo nesklízí a zůstávají pod stromy, v lepším případě je sežerou zvířata. Jedná se o jeden z typických důsledků opouštění hospodářství a stěhování do Čech. V tomto kontextu je třeba si uvědomit reálné nebezpečí zániku jedinečných odrůd. V českých zemích je úbytek extenzivních sadů se starými odrůdami spojován zejména s érou kolektivizace v 50.-60. letech 20. století. V Banátu ke kolektivizaci prakticky nikdy nedošlo, reálné riziko zániku místních odrůd zde ovšem hrozí v současnosti, a to jednak v důsledku odchodu obyvatel, jednak zaváděním nových odrůd. Pokud je půda opuštěna zemědělcem, prakticky okamžitě dochází ke ztrátě krajových odrůd jednoletých plodin (obilí, zelenina apod.). Trvalé kultury (ovocné dřeviny, réva vinná) ještě mohou po určitou dobu přežívat, což zvyšuje šance na objevení a záchranu vegetativním přemnožením. Větší riziko genetické eroze představuje nahrazování tradičních odrůd moderními vyšlechtěnými odrůdami. Zejména na Svaté Heleně se setkáme u místních obyvatel s přístupem „všechno staré pryč“. A tak není divu, že jsem zde objevil i moderní odrůdu ‘Prima’, vyšlechtěnou v USA na rezistenci k strupovitosti jabloně. K dalším hrozbám patří jistě závažné choroby či škůdci. U slivoní se jedná o virovou šarku švestky, u jabloní fytoplazmové onemocnění proliferace jabloně a zejména u hrušní a kdouloní o spálu jabloňovitých, která se v roce 2013 pravděpodobně objevila na Rovensku a Svaté Heleně. Místní obyvatelé tyto choroby většinou vůbec nepoznají.

Mají-li být krajové odrůdy uchovány ve svém přirozeném prostředí, je nezbytné motivovat pěstitele. Finanční subvence v podobě dotací státu či EU rozhodně nevedou k udržitelnosti, neboť se nejedná o motivaci, ale vnější stimulaci, tedy slepou cestu. Motivací musí být uplatnění krajových odrůd ať už pro vlastní spotřebu ovoce, nebo nalezení nového využití. V rámci podporované agroturistiky již nyní nabízí krajané turistům některé ovocné výrobky. Přidanou hodnotou navíc by mohly být místní speciality z krajových odrůd. Cožpak musí být vzpomínka na Banát a jeho ovoce degradována pouze na zážitky z pití odrůdově směsných ovocných destilátů cujky a kořalky? Neměli byste chuť na hrušková povidla z rovenských Koledniček, křížaly z Maršánek z Bígru nebo voňavou kdoulovou marmeládu ze Svaté Heleny?

Ing. Stanislav Boček, Ph.D., (1977), pomolog, odborný asistent Ústavu šlechtění a množení rostlin ZF Mendelu v Brně,
stanislav.bocek(zavináč)mendelu.cz

Příspěvek byl zpracován jako výstup projektu OP č. EE2.3.20.0004 Vytvoření a rozvoj multidisciplinárního týmu na platformě krajinné ekologie.