VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Příjezd do rychlíkové stanice Malá Skála je zážitek jako z filmu pro pamětníky. Drobná budova v zeleni letitých stromů, úhledné okolí, květiny, v pozoru stojící výpravčí. Po pěti hodinách jízdy vykládáme tři velká zavazadla plus kočárek s osmnáctiměsíční dcerkou. „Sídlo to, jemuž blízké skály za podnět jména slouží,“ dalo v roce 1997 jméno přírodnímu parku, rozléhajícímu se na zhruba třiceti okolních čtverečních kilometrech.

S prvním vzácnějším rostlinným druhem - lilií zlatohlávkem - se setkáváme hned v květinovém záhonu na nádraží. O pozoruhodnostech kraje nás zpravuje nádražní vitrína s kolekcí historických fotografií vynikající umělecké i technické kvality. Jsou na nich především partie pískovcových skalních měst a zříceniny hradů a hrádků. (Krajinář ocení spíše dva záběry zachycující maloskalskou zemědělskou krajinu dávno předtím, než se bezezbytku proměnila na dnešní louky mezi obcí a okolními lesnatými svahy.) Zřejmě hlavní z důvodů, proč se do tohoto oblíbeného letoviska, nazývaného též „perla Českého ráje“, vracejí již generace výletníků. Na každý pád je jisté, že Maloskalsko aspiruje na přírodní park s nejvyšším počtem hospod.

Jírova Malá Skála

Nacházíme se v jižní části okresu Jablonec nad Nisou, mezi městy Turnovem a Železným Brodem, na severní hranici CHKO Český ráj. Osou přírodního parku je řeka Jizera, meandrující v nivě stísněné přilehlými kopci. Tak jako jinde, i zde je posláním parku „zachovat ráz krajiny s významnými přírodními a estetickými hodnotami“. Mimo smíšené lesy a skalní výtvory je to roztroušená zástavba osad a vesnic s lidovou architekturou. Člověk se ani nepodiví, že maloskalské Suché skály (přezdívané též České Dolomity) byly místem, kde liberecká sekce německo-rakouského Alpenvereinu začala v roce 1893 psát historii horolezectví v Českém ráji. Nápadně rozeklaný skalní hřeben láká od té doby horolezce natolik, že díky jejich živelné lásce k přírodě došlo k významnému poškození skalního masivu erozí. Naštěstí na jiných těžko přístupných místech zůstala společenstva se zbytky přirozené vegetace. Z významných rostlinných druhů jsou zde uváděny např. šafrán bělokvětý, korálice trojklaná, kapradina hrálovitá, okrotice bílá a červená.

Kdo navštíví Maloskalsko, nemůže se minout s dílem malíře a grafika Josefa Jíry (1929-2005). Rodák z nedalekého Turnova prožil na Malé Skále své dětství. Rázovitost zdejší přírody a života obyvatel musela na budoucího umělce silně zapůsobit. Jak píše Jan Škvára, obrazy Josefa Jíry jsou „krajiny venkovských kostelíků a kalvárií, krajiny velikonoc a vzkříšení, krajiny otvírající se země a jara, krajiny - průmětnice zasutých zážitků a nejranějších vzpomínek, krajiny zneklidňující“. Jeho křížovou cestu najdeme v kapli sv. Vavřince, několik dalších děl pak v Galerii Josefa Jíry v roubeném Boučkově statku v centru obce. Namátkou: Vzpomínka na starou školu (1982), Boží muka u Nejedlů (1973), Panský hřbitůvek (1979).

Právě návštěva malého panského hřbitůvku na nás zapůsobila ze všech maloskalských romantických zákoutí nejvíc. V jeho tiché lesní intimitě je pochována i zdejší slavná rodačka Jarmila Glazarová, která o tomto místě kdysi napsala: „Lesní hřbitůvek býval tak pastorálně smírný, smutek v něm nebolel, byl plný motýlů a ptáků. Spali v něm páni i poddaní v nejdemokratičtějším sousedství. Uprostřed byl nápis. František Zachariáš v něm prosí příští majitele a obyvatele těchto údolíček a strání, aby opatrovali a šetřili tento svůj čarokrásný domov…“. Je však otázkou, nakolik do této intimity zapadá nově zbudovaná informační tabule k poctě autorky. Jeden si říká, zda už těch dotací na naučné stezky nebylo dost.

Z centra parku, Malé Skály, vyrážíme do širší krajiny. Všeobecně atraktivní skalní útvary spojené hustou sítí turistických značek však necháváme pro tentokrát stranou i s jejich zajímavými pověstmi a legendami. Jednak zde začátkem letní sezony začíná být pro plachého poutníka poněkud rušno a pak, pro kočárek tu nejsou zrovna pohodlné cesty.

Nad údolím Jizery

Ve vesnicích nad hlučným údolím Jizery je jiný svět. Turistické značky jsou zde vzácnější. Zatímco dole na řece burácejí školní zájezdy při pokusech ovládnout kajaky a rafty, tady nahoře je klid, jaký by místním záviděli i lázeňští hosté. Úzké silničky téměř bez aut a bez cyklistů, výhledy na zvlněné louky a pole s četnými lesnatými remízky. Ve vesničkách drobné zahrádky (jedna i s klasickým strašákem „hastrošem“ s kloboukem namísto hlavy - to už dnes něco znamená!), ovocné stromoví, staleté lípy. Kolem poledne příjemně mrtvo. Paní hostinská v Sokolovně v Těpeřích pokuřuje: „Kdepak… otvírám až navečír.“ Křižovatka na konci vesnice je místo magické. Čtveřice vzrostlých lip, mezi nimi kaplička. Větve až k zemi, vstup jako do chrámu. Lavičky, stoleček, jenom svačina schází.

Cestou do Bzí se paseme na třešňovém stromořadí. Začátek června nabízí třešně různých odrůd, velikostí, tvarů a barev. O úrodu, zdá se, tu dnes nikdo moc nestojí. Kdyby to tak věděli řidiči na rušné silnici kolem řeky. Paní pod slunečníkem tam právě v tuto chvíli posedává u úhledných bedýnek ovoce. Třešně za 99 Kč, meruňky za 130 Kč. Oboje z Francie. Dožívající ovocné stromy kolem cest a v sadech - převážně jabloně, hrušně a třešně - ještě pamatují doby, kdy mělo místní ovoce svoji cenu. Jsou součástí mizející struktury staré kulturní krajiny. Spolu s tradičními lokálními materiály a způsoby jejich užití připomínají diverzitu našeho tradičního venkova. Lépe řečeno, se sociálním ekologem Bohuslavem Blažkem, našich venkovů. Charakter venkova, kterým právě putujeme, dotvářela břidlice z místních lomů. Působivé je především její použití u zdejších lomenic.

To už se ale před námi otevřel výhled západním směrem, kterému dominuje bzícký (místní říkají bzovský) barokní kostel Nejsvětější Trojice. Název starobylé osady Bzí (dříve Nábzí) pochází údajně od vrchu Bzov, kdysi porostlého bezovým hájem. O stavbě kostela se traduje pověst, že o jeho umístění do krajiny byl veden spor mezi obyvateli Nábzí a Malé Skály. Maloskalští si tehdy přáli, aby z jejich vesnice v údolí Jizery byla stavba alespoň vidět, když už na vlastní kostel neměli peníze.

Závěrem trocha zoologie

Po strmém sestupu do údolí nás z mytopoetického rozjímání vytrhne ruch silnice. Vracíme se ve směru proudu řeky do Malé Skály. Ve vodě Jizery, zkalené po nočním lijáku, si rozvážně vykračuje čáp černý. (Dcerka učitelky a sociologa na něj volá „ga-ga“.) Zřejmě máme štěstí. V posledních letech bylo jeho hnízdění sledováno na šesti lokalitách Českého ráje a navazujícího území.

O druhovém složení místních obojživelníků a plazů podávají důkladnou referenci výlisky na asfaltu - ropucha obecná, slepýš křehký, ještěrka obecná, užovka obojková. Nechceme dopadnout stejně, a tak v Líšném uhýbáme na turistickou stezku, vtěsnanou do svahu mezi řeku a železniční trať. Při břehu cestou rozeznáváme invazivní křídlatku a netýkavku. Na to, abychom se potkali s kriticky ohroženou vydrou říční, jsme příliš hluční. Setkání se zvědavou ondatrou pižmovou, vykukující ze své nory, je o to milejší.

Z můstku přes řeku zdravíme párek kachen divokých. Se samicí jsme se včera potkali u grilu jedné z místních hospod. S obsluhou se zná, pro chleba si tam chodí pravidelně a najisto. Nebýt zkalené vody, viděli bychom pod hladinou i pstruhy a jelce. Před vjezdem do tunelu slyšíme houkat motorák. Zítra už v něm budeme sedět.

Mgr. Pavel Klvač (1974) - sociolog, působí na Fakultě sociálních studií MU, Lesnické a dřevařské fakultě Mendelu a VŠUP Praha - ateliér Zlín, pavel.klvac(zavináč)fss.muni.cz