Čtení na tyto dny

Lesík

jemuž dobré čtvrtstoletí říkáme "náš"
a jenž nás po léta živil velmi velice
houbami (poté co ubylo hřibů
hlavně růžovkami klouzky kuřátky)
malinami borůvkami
a když nebyly žádné plodiny
odnesli jsme si pár šišek
na zimní podpal
anebo jsme odtáhli dva tři sucháry
ten lesík se náhle
zvedl nad nízká mračna
a odplul směrem k Rozseči

Zbylo po něm mlhami udusané hřiště
s několika sytě tmavomodrými trsy
hořečku brvitého
na okraji

(Ludvík Kundera) 

 

Doporučujeme ke čtení

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Kořeny vztahů ke krajině


Ivan Dejmal, č. 7/1994, s. 1-4
Veronica, 4. zvláštní vydání, 1994
Obnova venkovské krajiny. 4. zvláštní vydání Veroniky (1994).
Obnova venkovské krajiny. 4. zvláštní vydání Veroniky (1994). Titulní foto V. Reichmann

 
V teoretických pracích je obvykle a celkem správně spojován vznik kulturní krajiny s lidmi, kteří v ní žili a svou prací ji vytvořili. Potud jistě vše v pořádku. Potíže s porozuměním krajině přicházejí až s tím, že většina zkoumání i praktické pozornosti na tomto poli je věnována lidským zásahům pojmově často ne již do krajiny, ale do obývaného a užívaného prostoru.

Tím nejryzeji lidským, co člověk do krajiny přinesl, jsou sídla. I v případě dokonalého souladu s okolím je každé lidské obydlí přírodě cizím prvkem a svou hmotou i životními funkcemi vytváří zcela novou strukturu ve svém bezprostředním i vzdálenějším okolí. Tato zasloužená pozornost sídlům vedla až k definici: „Krajinu si lidé osvojují prostřednictvím sídel.“

Bez ohledu na to, jak se snažíme rozumět obsahu takto podávaného sdělení, vychází tato definice z představy, že svět tu je pro člověka. Tato představa samozřejmě není libůstkou několika teoretiků, ale stěžejní součástí myšlenkové výbavy novověku. Pro pochopení našeho předmětu je nezbytné sledovat zmíněnou definici v tomto kontextu, neboť právě na konci novověkého snažení shledáváme krajinu v takovém stavu, že hledáme cesty jak jí pomoci a ptáme se po kořenech zapomenutého vztahu.

Změnu obytné zemědělské krajiny minulosti v prostor zemědělské velkovýroby s opouštěnými sídly a rakovinou střediskových panelových bytovek i drůzami novodobých měst a průmyslových aglomerací lze popsat na mnoho způsobů. Především jako násilný ekonomický a někdy i mocenský rozvrat materiálních stop hospodářského, kulturního a duchovního života komunity v jejich okolí, které vedle rozlišitelnosti a obytnosti krajiny pro člověka zpětně udržovaly, upevňovaly i spoluvytvářely kulturní vzor, jemuž vděčily za svůj původ a obměnu.

Právě toto zpětné působení okolí na člověka zajišťovalo v dlouhodobé perspektivě stabilitu sídel a venkovského protoru. Ani osvícenství, ani positivismus, ani novodobější materialistické koncepce, jež dodnes sužují náš svět nedokázaly bez hmotné destrukce krajinného prostoru rozvrátit evropskou křesťanskou duchovní kulturu přežívající na venkově až do poloviny našeho století. Krajina formovaná duchem této kultury a na přírodních procesech závislou činností byla dokonce tak vyvážená, že se znovu dokázala vyrovnat i s počátečním tlakem do krajiny expandujících měst a průmyslu, jak o tom svědčí nostalgické obrázky a fotografie z konce a přelomu minulého století.

Dnešní stav venkova, městských a průmyslových aglomerací nostalgicky nepůsobí. Krajina je ale přitom dokonce osvojenější než kdykoli předtím. Už není svá ani uspořádáním, ani fyzicky. Už není vlastní, už je jen vlastněna.

To, proč se ke krajině novověký vlastník chová tu hůře, tu lépe, ale v podstatě jako otrokář, však není dáno jenom charakterem na přírodních procesech a vazbách nezávislé průmyslové práce a systematickým rozkladem tradičního kulturního vzoru. Když člověk na počátku novověku naplnil a legalizoval svou touhu suveréna, vyhnal Boha ze srdce i trůnu a pro renesanční koncept spotřebou statků ukájeného štěstí začal pokořovat a pozměňovat nedokonale stvořený svět, tehdy také něco podstatného ztratil. Vyměnil schopnost svět ovládat, parcelovat, třídit a prodávat za schopnost mu naslouchat a rozumět. Stával se mu stále více cizím a přestával v něm být doma. Novověký otrokář má proto v sobě bohorovnost primitiva a agresivní strach, krátkozrakou chamtivost hladového bezdomovce i velkorysý ohled na močícího psíčka, neboť je zpravidla někoho vlastnictvím.

To, co jsme průmyslovou revolucí a zvěcněným vlastněním a následným rozvratem krajiny ztráceli a ztrácíme, není sídelní a ekologická stabilita, obytnost či prostupnost krajiny, ale domov. Doma jsme sice jenom u Boha, a doma jsme tam, kde je s námi Bůh, ale náš světský domov je přece jen jemnější předivo, než abychom jej jen skrze tuto premisu zakoušeli. Přesto však je pro nás domov odevždy takovou samozřejmostí, že o něm mluvíme jen v případě jeho neúplnosti nebo nedostatku. Domov je pro nás tak podstatná potřeba, že jsme ochotni z něj udělat cosi abstraktního, co na základě i zpětně uvědoměného prožitku můžeme „nosit v sobě“. V takovém případě jej pak často ztotožňujeme s „krajinou svého dětství“.

Citovaný výrok je z literárního inventáře, ale poukazuje hned ke dvěma podstatným skutečnostem: „krajina je domov“ a „rozpad nebo podstatná změna krajinné struktury znamená ztrátu domova“. Je to však i podvědomý útěk před odpovědností za domov tváří v tvář tlakům i životnímu způsobu, které jeho rozvrat či ztrátu způsobily. Na sceleném lánu už nejde najít ani studánku s nejlepší letní vodou pro žence, ani díl pole „U jeřábu“, kde císařští měli proti Prajzům děla. A nejsou ani Lochočice, kam v rodinné historii musel jít strejda pro kozu místo na námluvy. Jsou méně skutečné než Saturnovy měsíce. Už je nikdo nikdy neuvidí. Místo nich je tam rozevřená tlama dolu, kterou, najde-li se vhodný devizový vlastník, projdou do nicoty ještě další obce.

Skrze smutný osud severočeské pánve se nám velmi zřetelně ukazuje, že klíčem našeho vztahu ke krajině je pocit domova. Je však i výmluvným svědectvím o tom, jak by skončil svět natrvalo spravovaný lidmi bez domova.

Do vysoce kultivované produktivní zemědělské pánevní krajiny vstoupili v první polovině minulého století těžaři. Místních lidí navyklých žít s krajem nebylo na novou práci dost a pod náporem nově příchozích se během několika let na mnoha místech ocitli v menšině. Navíc neměli vůbec žádný vliv na to, co se pod povrchem jejich kraje dělo. Řadu z nich také pohltila změněná hospodářská situace. Kolonisty živilo podzemí. Pilně podhrabávaný svět na povrchu jim nabízel domov v dělnických domech a koloniích izolovaných dispozicí i rozměrem života od míst, kam přišli za prací. Sociální situace před ně natvrdo postavila otázku práv a postavení vyhnanců z prostoru zbožně vlastnicky pojatého světa. Hledali proto identitu v sociální a národní příslušnosti. Teprve v druhé generaci reagovali na počínající negativní proměnu krajiny. Přelom století tu přinesl pojetí rázu krajiny jako veřejného statku. Stávala se opět domovem a lidé o ni začali pečovat prostřednictvím turistických a okrašlovacích spolků. Tato idyla však netrvala dlouho. Rozvrat společnosti za první světové války, vlna poválečného hospodářského rozvoje spojená s novými příchozími za prací a hlavně sociální bída světové krize daly snahám o péči o krajinu rychle zapomenout. Dvojí vlna vysídlení spojená s druhou válkou zcela přerušila veškerou kontinuitu života lidí a kraje. Dosídlenci sem vesměs přišli za prací, a ne do domova. Ten pro ně většinou zůstal až do smrti jako vzpomínka na místa odkud přišli. V této generaci doživotních cizinců se nenašlo ani se nemohlo najít dost těch, kteří by se pokusili dobývání jako bytostně plenivou činnost podřídit zájmům krajiny jako domova lidí, kteří ji obývali. Dřívější direktivní řízení i dnešní ekonomické zájmy dolů a nově se rodícího velkokapitálu jsou však rovněž vůlí cizinců, kteří nemají s krajem jako místem domova nic společného. Probuzené snahy místních nadšenců se proto o mnoho neliší od protestu houfce domorodců proti přehradě či dolům, které zničením jejich domova nenávratně rozvrátí jejich komunitu a identitu. A hlavně jsou stejně marné.

Přes všechnu záslužnou snahu o nalezení nejvhodnějších způsobů materiální nápravy naší krajiny, musíme věnovat i stálou pozornost všemu, co nás vrhá do života bez domova. Jinak bude naše snažení marné, protože nebudeme kraji ani světu, ve kterém žijeme, rozumět.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu