Čtení na tyto dny

Přítel

Ať bydlí tam
kde je dřív jaro
později podzim
nejlépe u řeky
kolem níž
by se dalo jít lesem
kde by se naše myšlenky
uklidněné
rozestoupily jako stromy -
aby se tolik netrápil
až vtrhnem do jeho pokoje
v kterém na nás slovy myslívá
zrovna když ubližujeme ženě
nebo se ztrácíme v strachu
že máme ze srdce
jen cestu
zkoušíme-li to sami
na svou pěst
se svým jsem

(Zdeněk Volf) 

 

Doporučujeme ke čtení

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Poznávací znamení krajiny


Václav Štěpánek, č. 7/1994, s. 21-33
Veronica, 4. zvláštní vydání, 1994

Úvodem

Krajina je nejcitlivějším a na první pohled viditelným indikátorem vztahu společnosti k životnímu prostředí, avšak nejen k němu. Krajina také vytváří historicko-kulturní základ identity našeho národa. Území, které obýváme, totiž po staletí zvelebovaly generace našich předků a vytvořily tak jeho historickou strukturu nezaměnitelnou s jinými oblastmi.

Naše krajina ovšem, pomalu, před našimi zraky a jaksi nepozorovaně, podléhá zhoubné rakovinné metastáze. Postupně se z ní až na výjimky vytratily její základní atributy. Políčka, pastviny, louky, meze, terasy byly zničeny i tam, kde jejich rozorání nepřineslo ani takzvaný užitek. Mnohé z takto upravených ploch, zarostlé po neúspěšném pokusu o jejich „zkulturnění“ nevídaným buřáním, dnes jen němě dokládají snahu „hospodářů“ po maximálním zisku za každou cenu. Gigantické lány, na nichž lze téměř vidět zakřivení zemské, moderní kulturní poušť zpřetrhávající „díky“ rozorání staletých cest tradiční komunikační síť a znemožňující volný pohyb po katastrech jednotlivých obcí, lány vroubené příkopy porostlými bujnou lebedou, to je dnes obraz naší zemědělské krajiny. S tím ovšem úzce souvisí i stav jiných tradičních prvků kulturní krajiny. Kříže, kapličky, boží muka, křížové cesty. Jak často stojíme v údivu nad dokonalostí, s níž dokreslují určité místo: jako by byly tečkou za řečí, kterou k nám promluvil kraj. Avšak jak ještě častěji vidíme, že právě tyto stavbičky jsou poslední připomínkou oné dávné dokonalosti. Absurdně působí boží muka tam, kde se dříve rozbíhaly cesty do různých polních tratí a kde dnes končí rozblácená neudržovaná svážnice na kraji nekonečného lánu.

Žalostný stav naší krajiny jen umocňují vesnice znehodnocené živelnou neregulovanou zástavbou. Pouze odborník etnograf by dnes, vysazen na neznámém místě, podle některých reziduí rozpoznal, v které oblasti se nachází. Dříve malebná a pro ten který kraj charakteristická sídla jsou totiž do značné míry unifikována nevkusnou individuální zástavbou městského typu. Pro záchranu rázu kraje u nás nestačí několik, byť dobře udržovaných skanzenů. Skanzen je struktura bez života. Proto musí naše úcta patřit těm, kteří citlivě upravili staré objekty tak, aby mohly sloužit životu moderního člověka, a přitom zachovaly svou příslušnost k tradicím regionálního stavitelství.

Nedoceněny zůstávají v naší krajině i nejrůznější památky technického umu našich předků. Mlýny, hamry, pily, náhony, to vše vnášelo do krajiny život. Jak smutný je pohled na vyschlý náhon, zničené stavidlo, provalený jez, zarostlý rybník. To vše zdůrazňuje neúctu k odkazu předků a necitlivost k historickým strukturám naší krajiny, která tak ztrácí své nejtypičtější prvky.

Žijeme v době rehabilitace vlastnických práv k půdě. To je snad také nejvhodnější čas k tomu, abychom se pokusili napravit i křivdy spáchané na krajině a její historické struktuře. Vytvářejí a realizují se plány kostry ekologické stability krajiny, přidejme k nim i kostru historické stability. Na mnoha místech, kde se začalo znovu soukromě hospodařit, již tyto tendence vidíme. Následující řádky, v nichž chceme ukázat, co vše onu historickou kostru tvoří či by mohlo tvořit, by chtěly k takovéto nápravě alespoň skromně pomoci. Krajina se svou historickou strukturou je totiž základem toho, čemu říkáme vlast. Její stav spolurozhoduje do značné míry o tom, budeme-li i nadále tvořit jisté identické společenství, či jen soubor jednotlivců bez společného historicko-kulturního pojiva.

Sídelní krajina

Všude, kde zasáhla ruka člověka, mění se obraz přírodního prostředí, vzniká kulturní krajina. Její obraz, tak, jak jsme jej zvyklí vnímat, se v našich zemích ustálil zhruba na přelomu středověku a novověku. V sídelní krajině se zrcadlí historický vývoj našich zemí, je dokladem usilovné činnosti generací našich předků, kteří z původní, často monotónní přírodní krajiny vytvořili pestrou mozaiku polí, luk, pastvin, lesů, rybníků, kanálů atd. Sídelní krajina je historickým dokumentem, z něhož můžeme číst dějiny osídlení, hospodářské činnosti, dopravy, obrany, řemesel, těžby a zpracování dřeva, vodního hospodářství, průmyslu, ale i lidové kultury a zbožnosti. Surovým zásahem, jejž můžeme srovnat s pálením knih na hranicích, byla ztráta vlastnických práv k půdě a kolektivizace zemědělství, která z dokumentů sídelní krajiny odstraňovala jednu kapitolu za druhou. Pochopitelně, nejmarkantněji se tento zásah projevil v nížinách, kde se nejvíce uplatnily techniky zemědělské velkovýroby, ušetřeny však nezůstaly ani oblasti horské a podhorské, i když zde nacházíme dokladů historického vývoje krajiny stále ještě relativně hojné množství.

Plužina

má pro sídelní zemědělskou krajinu, o níž zejména jsou tyto řádky, zásadní význam. Plužina, půda, je ve venkovském prostředí základním hospodářským předpokladem existence osady a ve vztahu člověka k „domovu“ rovněž důležitým prostorovým a duchovním pojítkem. „Rodná hrouda“ vázala člověka po celý život a její pouto se neztrácelo z jeho povědomí ani tehdy, když rodnou obec opouštěl. Jestliže louky, pastviny, obecní lesy byly společným majetkem obce, tvořily plužiny neoddělitelnou součást rolnické usedlosti. Jejich charakter byl dán do značné míry povahou kraje i cílevědomou činností rolníkovou. Pravidelné plužiny, respektive jejich tvary, ukazují na plánovitý vznik a vývoj, tvary nepravidelné svědčí o samovolném vývoji.

Základní typy plužiny projevují úzkou vázanost na hlavní typy sídel. S pravidelnými silnicovými, návesními a návesně silnicovými půdorysy obcí se pojí plánovitě uspořádané plužiny traťové, dále rozeznáváme plužiny záhumenicové, kdy pozemky jednotlivých usedlostí na statky bezprostředně navazují a táhnou se za nimi až na okraj katastru, plužiny úsekové s pozemky nestejné velikosti i tvaru; pro rozptýlené kopaničářské či pasekářské osady jsou charakteristické plužiny scelených úseků, v jejichž středu se rozkládaly osamělé dvorce atd. Jednotlivé polní tratě, z nichž se plužiny skládaly, měly svá pojmenování pocházející často z dob založení osady. Dokonce v případech, kdy byla ves např. kolonizačně osídlena německým obyvatelstvem, ale v průběhu staletí se skladba obyvatelstva změnila ve prospěch českých osadníků, přetrvávaly, zkomoleně, německé názvy tratí.

Ve vývoji plužiny se odrážejí sociální a ekonomické poměry sídla, plužina je základním stavebním kamenem naší sídelní krajiny.

Scelováním pozemků a kolektivizací zemědělství však většina plužin ztratila svůj tvar a dnes by je bylo jen velmi obtížné typově rozdělit. Výjimku tvoří tzv. záhumenky, tj. pole, která si jednotlivá hospodářství nechávala i po vstupu do družstva pro vlastní maloprodukci. Jde většinou o polní tratě bezprostředně přiléhající k obci, v nichž zůstala pole tradičně rozdělena na jednotlivé pásy, jsou zde zachovány meze i původní cestní síť, která ovšem na konci těchto tratí končí a ztrácí se, rozorána v lánech. Částečně je původní plužina zachována i v horských oblastech, kde byly sceleny většinou pouze pozemky v údolích, kdežto na horských stráních zůstala zachována tradiční terasovitá políčka. Tato situace je však charakteristická spíše pro Slovensko, v našich zemích se s agroterasami setkáváme pouze výjimečně. Zmíněné případy jsou tedy jediné, které poskytují obraz o původním uspořádání plužin jednotlivých obcí, je proto nutné je jako historický doklad všemožně chránit.

Hranice v plužinách

Sídelní územní celky bývaly od pradávna vymezovány přirozenými nebo umělými hranicemi. Zvláště důležité byly zejména vnitřní hranice mezi polnostmi držitelů půdy. Označovaly je cesty, prameny, osamělé stromy, mohyly, hraniční kameny, ploty, ale zejména meze. Mez byla nejdůležitějším hraničním symbolem, který se v soukromoprávních vztazích udržel až do současnosti. Meze ovšem měly a mají také význam komunikační, některé umožňovaly příjezd k polím, poskytovaly i pastvu dobytku či píci, často na nich byly vysazovány ovocné stromy či keřové porosty. Specifickými mezemi jsou tzv. tarasy, náspy budované z kamenů vynášených z orné půdy, táhnoucí se, zejména v horských a podhorských oblastech, stovky metrů podél polí či okrajů lesa. Přítomnost tarasů uprostřed lesních porostů svědčí o tom, že v takových místech bylo původně pole a les je zde vysazen až druhotně. Mnohde byly kameny pečlivě vyskládávány, takže tvoří podél cest dokonce kamenné zídky.

Mimořádně cennou historickou strukturou jsou tzv. sáhovité kameny, dnes však již pouze velmi zřídka zachované. Byly zasazeny podél cest v tratích, ve kterých nebyly meze, a určovaly šířku polí jednotlivých vlastníků. Neméně zajímavé jsou i milníky označující hranice katastrů, hranice panství či lesních revírů, i rozcestníky či hraničníky, vymezující hranice zemí či států. Pozoruhodné jsou zejména velké hraniční kameny označující hranici česko-moravskou, staré rakousko-uherské hraničníky či trojmezníky, stojící na místech, kde se stýkaly tři katastry, tři panství či tři země. Všechny tyto hraniční symboly patří k nejcennějším historickým strukturám a zasluhují naši mimořádnou péči a ochranu.

Komunikace

S rozvojem sídel těsně souvisí jejich vnitřní a vnější komunikace, jejichž členitost závisela uvnitř vesnice na typu zastavění; vnější polní cesty odpovídaly zase způsobu rozdělení pozemků, vývoji hospodářství a členitosti terénu. Vesnice mívají většinou komunikační centrum (náves nebo hlavní cestu), z něhož se rozbíhají radiálně, rovnoběžně nebo i nepravidelně vedlejší cesty, které na obvodu obce většinou navazují na záhumenní cestu, oddělují zástavbu se zahradami od polí a luk, a dále se rozbíhají do polí.

Ve vývoji sítě polních cest v našich zemích lze stanovit hlavní etapy. Především to bylo údobí, kdy vznikaly cesty jako nutné komunikační spoje uvnitř osad a pak mezi pozemky a sídlišti. Vedly terénem s mírným spádem, většinou údolími a po hřebenech. Tyto cesty, pokud se z nich později nevytvořily silnice, dnes vykazují četné prvky své starobylosti. Procházejí-li skalnatým terénem či jsou-li vyjety až na skalní podloží, bývají v tomto podloží dobře zřetelné rýhy, vyjeté okovanými koly selských potahů, v členitějším terénu se cesty staletým používáním vřezávaly stále hlouběji, čímž vznikaly charakteristické úvozy. Významnější z cest (komunikace mezi sídly, cesty k mlýnům, pilám, valchám atd.) jsou štětovány, totiž vyloženy kameny z polí, často jsou doslova vydlážděny, ve svazích je jejich sklon vyrovnáván kamennými podezdívkami, kolem cest stávají kamenné zídky atd. Zhruba od 17. století se při starých hlavních cestách stavěly kříže, boží muka a kapličky, u dálkových spojů též milníky (ty se dochovaly dodnes jen velmi zřídka, neboť většinou padly za oběť modernizaci dálkových cest).

Druhé období ve vývoji polních cest nastalo v průběhu 19. století. Tehdy totiž, s přechodem na střídavý osevní systém, se ukázala potřeba vybudovat takovou komunikační síť, aby každý pozemek byl v kterémkoli ročním období přístupný. Tyto cesty se však zřizovaly neplánovitě, často vedly po mezích, loukách či polích a byly za špatného počasí jen těžko sjízdné. Většina těchto cest, ale i pěšin a nejrůznějších zkratek, vzala za své při kolektivizaci zemědělství, která ovšem nemilosrdně likvidovala i cesty historické, takže se plužina obcí, zejména v nížinách, stala dokonale neprostupnou. Zbytky těchto historických komunikací je zapotřebí chránit opravdu nekompromisně, neboť jsou němými svědky počátků osídlení naší vlasti.

Podél důležitějších cest byly hloubeny odvodňovací příkopy či strouhy, které, zatravněny, poskytovaly jak pastvu dobytku, tak píci na zimní uskladnění. Příkopy byly zpevňovány výsadbou stromových alejí - kolem místních komunikací většinou ovocnými stromy, kolem dálkových cest však většinou jinými dřevinami (dub, kaštan, jeřáb, topol, lípa). Výsadba alejí kolem důležitějších komunikací byla dokonce přikázána zákonem. Aleje však často sedláci vysazovali i kolem obyčejných polních cest (tento zvyk přetrval u soukromě hospodařících rolníků dodnes), takže se s jejich zbytky můžeme setkat i v místech netušených. Obvyklé bylo i vysazování solitérních stromů na důležitých místech, zejména na křižovatkách (v kombinaci s drobnou sakrální stavbou) či u vjezdu do polí, kde solitér poskytoval stín pro oddech.

Neodmyslitelnou součástí komunikací a cennou historickou strukturou jsou i mosty přes vodní toky či příkopy. Naší pozornosti nezasluhují ani tak běžné dřevěné lávky, často obměňované, i když i ty výrazně dotvářejí krajinu, ale především obloukové mosty kamenné (i na dnes nevýznamných polních cestách lze v tomto směru nalézt pozoruhodné stavby), a kryté mosty dřevěné, které se do dnešních dob dochovaly (zejména v okolí Svratky, Oslavy a Odry, v Čechách pak převážně v oblasti Orlických hor). Tyto kryté dřevěné mosty tvoří výraznou krajinnou dominantu. Dříve se stávaly za náhlých bouřek a lijáků útočištěm sedláků svážejících úrodu z polí, mnohé pak slouží dodnes k podvečerním besedám.

Sakrální stavby

Lidová zbožnost zanechala v naší krajině tisíce dokumentů. Obrázky na stromech, kříže, památné kameny, sloupy, boží muka, zvonice a kapličky rozseté po vesnicích, při cestách, na křižovatkách i na jiných místech katastrů tvoří charakteristický doplněk, bez něhož je naše krajina těžko myslitelná. Dlužno však dodat, že drobná sakrální architektura je dílem katolického obyvatelstva. Na území s převážně evangelickým obyvatelstvem se vyskytuje tato architektura pouze z doby před vydáním tolerančního patentu, popř. chybí, neboť je neslučitelná s evangelickou tradicí.

Jednoznačně nejstaršími památkami tohoto druhu jsou v naší sídelní krajině tzv. baby a smírčí kříže. Jde o v horní části zakulacené, zhruba 1 m vysoké ploché kameny s vypouklými či vyrytými kříži (v případě tzv. smírčích křížů je na nich vyryt předmět, jímž byl zločin spáchán, nebo je zde schematicky znázorněna příčina neštěstí). Pocházejí z hlubokého středověku, stěží však můžeme přijmout názor, že jsou svědectvím působení cyrilometodějské misie.

Za nejstarší podobu božích muk můžeme považovat tzv. sloupová boží muka. Vyznačují se tím, že ze čtvercovitého kamenného soklu vyrůstá štíhlý dřík, který má válcovitý, tříboký, čtyřboký či osmiboký tvar, na němž spočívá lucerna, do níž se kdysi dávala hořící svíce. Poté se sem začala vkládat soška světce či se na zadní stranu lucerny připevňoval obrázek na plechu. Tento tvar vyjadřuje myšlenku mučení Krista u sloupu (bičování). Na vrcholu lucerny je většinou umístěn malý kovový křížek.

Do druhé skupiny můžeme řadit boží muka hranolového tvaru s obdélníkovým nebo čtvercovým půdorysem, která bývají ve svém architektonickém členění silně ovlivněna barokem či empírem. V horní části těchto hranolů jsou umístěny výklenky (vždy čtyři do všech světových stran) pro sošky neb obrázky svatých). Stříška staveb, většinou prejzová, mívá jehlancový tvar a je zakončena kovovým křížkem. Méně častá jsou boží muka trojboká či jinak pojatá.

Některé formy božích muk již tvoří přechod ke kapličce. Mívají přední průčelí vyvinuté jako portál opatřený mřížkou, v jehož středu je oltářovitý výklenek pro obrázek, sochu či oltářík.

Od počátku 18. století se na význačných místech katastru začaly stavět i kapličky, většinou v barokním tvarosloví, s oltářem a často i s několika lavicemi. Architektura kapliček je vesměs skryta pod korunami vysazených stromů, zejména lip. Stromy kolem kapliček jsou obvykle čtyři, není to však pravidlem. Kapličky bývají často také zakončením křížových cest, jež se v období baroka, ale i později, budovaly na výrazných krajinných dominantách.

Kromě božích muk je česká krajina poseta také kříži. K nejzajímavějším patří vysoké dřevěné, často vyřezávané kříže, na nichž je mnohdy přibita plechová, malovaná postava Krista. V průběhu 19. století, jemuž se ne nadarmo říká „věk litiny“, přišly do módy nejrůznější modifikace křížů litinových, stojících na kamenných soklech, na nichž většinou bývá vyryt citát z Písma či nábožná veršovánka a také jméno donátora a místo jeho bydliště. Litinové kříže vystřídaly později kříže kamenné, mramorové atd., které by se, nebýt násilné komunistické přetržky, stavěly dodnes. Pro sokly kamenných křížů platí totéž, co pro kříže litinové.

Nejjednodušším projevem lidové zbožnosti v krajině je obrázek zavěšený v dřevěné, více či méně vyřezávané krabici, prostě na stromě, zejména na solitérních či mohutných jedincích. Řidčeji se v extravilánech obcí setkáváme se sloupy se sochami světců, jejichž pořízení již bylo finančně značně nákladné. Nejčastěji jde o víceméně rustikální sochy sv. Jana Nepomuckého u mostů nebo přímo na mostech, avšak - především na pozemcích panských velkostatků - lze na důležitých místech či křižovatkách nalézt sochařsky velmi dokonalá díla i jiných světců, P. Marie či sv. Trojice.

Jen velmi zřídka dnes nalézáme mimo intravilán obcí zvonice, které se budovaly zpravidla v obcích bez kostelů.

Doba, kdy byly sakrální stavby v krajině na příkazy ideologických tajemníků ničeny, již minula. Doufejme tedy, že o osud těchto staveb v budoucnu není třeba se obávat.

Studny

Životně významným, i když na první pohled nepříliš výrazným prvkem krajiny jsou i studny, prameny či napajedla. Mimo intravilán obcí se setkáváme na celém našem území, zejména však v horských a podhorských oblastech, s jednoduchými úpravami studánek často jen pomocí plochých kamenů nebo kousků prken. Dodnes se voda leckde svádí ze zřídel korýtky vyrobenými z mladého kmene do dřevěných koryt. S budovanými studnami se dnes kromě krajů s rozptýleným či kopaničářským osídlením setkáváme jen zřídka. Jejich vnitřní konstrukce je většinou provedena z kamene, pálených cihel, popř. i z cementových skruží. Minimálně se již setkáváme se studnami s roubenou podsadou či krytou stříškou. Až na výjimky také vymizely vahadlové studny, charakteristické dříve pro pastviny nížinných obcí.

Nejčastěji lze dnes v krajině, převážně při lesních cestách, spatřit různě vyzděné či jinak zaopatřené prameny, o něž dříve pečoval Klub českých turistů, dnes zejména nejrůznější spolky ochránců přírody.

Struktury na pomezí intravilánu a extravilánu obcí

S celou řadou historických struktur se setkáváme v místech, kde končí zastavěná plocha sídel a začíná plužina. Charakteristické jsou především výjezdy z humen do polí, často úvozovité, mnohde obezděné kamennými zídkami, či prodírající se mezi ploty sadů a zahrad. A právě ohrazení má význam nejen soukromoprávní a ochranný, ale je i důležitým estetickým doplňkem, charakterizujícím do jisté míry celou usedlost a vesnici. Ohrazení může být provedeno různým způsobem. Velmi starého původu jsou ploty s vertikálním či horizontálním výpletem, dnes již velmi řídké. Starého původu je též tzv. týnové hrazení z trámů kladených vodorovně mezi sloupky nebo roubených, či ze štípaných šindelů, popř. desek, přibitých kolmo na vodorovné latě. Nejběžnější jsou ploty tyčkové (drátěné pletivo z historických struktur pochopitelně vyjímáme), které mohou být často podezděny kamennou zídkou. Opěráky takových plotů bývají dřevěné, ale na mnoha místech je tvoří kamenné sloupky. Krajinu dotvářejí i dřevěná ohrazení pastvin.

Na pomezí extravilánu a intravilánu obce se často setkáváme i s roztroušeně stojícími hospodářskými stavbami, ať již jde o seníky a kolny nejrůznějších tvarů a konstrukcí, špýchary, shluky sklepů či ovocné sušárny. Zcela výjimečně se dnes již vyskytují seníky stojící v extravilánech uprostřed horských či nížinných luk. O to větší ochranu však tito poslední mohykáni zasluhují. Všeobecně lze říci, že všechny tyto drobné roztroušené stavby - dnes už chátrají a dosluhují. Nepomůže jim ani obnova soukromého hospodaření, neboť pro moderní zemědělskou usedlost již ztratily svůj význam. Přesto si však zaslouží ochrany a rekonstrukce, neboť jsou nejen dokladem života minulých generací, ale, a to zejména, nezaměnitelným prvkem naší sídelní krajiny, kterou výrazně dotvářejí a obohacují.

Technické struktury krajiny

Úzké sepětí mezi charakterem krajiny a výrobní činností člověka se odrazilo ve výskytu zvláštních staveb, které sloužily ke zpracování různých produktů nebo k jiné výrobní či obchodní činnosti a které v průběhu své existence dokonale splynuly s okolní krajinou, tvoříce s ní ve své podstatě harmonický celek.

Klapot mlýnských kol vodních mlýnů i vrzavé zvuky vydávané lopatkami větřáků byly výrazným doplňkem života rolnické krajiny. Vodní mlýny tvořily poměrně hustou síť kolem všech větších říček a potoků. Zařízení patřící k mlýnu se obvykle nazývalo „vodní dílo“. Představoval je stav na hlavním toku řeky nebo potoka, z nichž odcházela voda strouhou - náhonem k vodnímu kolu. Náhony, často osázené stromovou alejí, ale i vodní skluzy pro dřevo, tajchy atd. patří neoddělitelně k české krajině. Vlastní budovy mlýnů jsou dnes ovšem v drtivé většině zdevastovány nebo slouží k jiným účelům, větrné mlýny vymizely takřka bezezbytku, podobně jako drobné pily, pojící se dříve s mlynářskou živností.

Zvláštní technickou strukturou krajiny jsou např. náspy zaniklých lesních železnic, nejrůznější staré konstrukce zeměměřičské, patří sem i pás pohraničního opevnění z konce třicátých let…

Historické struktury krajiny, vše to, o čem jsme zde hovořili, jsou součástí kulturní identity našeho národa, podobně jako městská architektura, literatura, hudba či divadlo. Zaslouží si proto i stejnou ochranu. Bez těchto krajinných prvků by se naše krajina stala kosmopolitní, my pak lidmi bez domova.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu