Čtení na tyto dny

Stromům

Lese, ty mechatý spáči!
(Petr Hille)

Obydlí větrů nikdy neztišená,
plameny zelené, jež náhle vyrazí
a šedá hnízda berou na ramena,
až zase řeřavějí před mrazy.

Vy harfy záchvěvů, jež umírají
pod srdci dosud nenarozeným,
jen brzy milující vás se ptají,
jak lásku stínů spoutat světlem svým.

Vy sloupy zpívající z modra nebe,
vy lesy ležící jak zvíře plné tmy,
jak vaše ticho zneklidní a zebe!

Zelené štěstí poznat dejte mi,
až v přilbách světla sladce obklopíte
mé hodiny jen pro vás, pro vás žité.

(Jan Zahradníček 
Jeřáby, 1933) 

 

Doporučujeme ke čtení

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Věra Jirousová - milovnice květin a zvířat


Johana Lomová, č. 4/2011, str. 24

V únoru zemřela básnířka a historička umění Věra Jirousová, milovnice květin a zvířat.

Přestože byla Věra rozená Pražačka a vzděláním na střední průmyslové škole elektrotechnické byla předurčena do světa městského, nestalo se tak. Nakonec život zasvětila věcem technice veskrze vzdáleným a důležitý čas prožila v symbióze s přírodou. Dokud byla v Praze, chovala doma volavku purpurovou, kterou kdesi našla zraněnou. Pravidelně opouštěla město, cestovala na Šumavu a jindy až do jižní Itálie, k divokému moři. Krajinu Věra vnímala jako prostor odrážející obecnější princip fungování světa. Citlivě naslouchala měsíčnímu cyklu i erupcím na Slunci. Často tvrdila, že od umění si člověk může odpočinout jedině odchodem do lesa. Takový oddech považovala za zcela zásadní k očištění duše.

„První podzimní vítr mě přenesl po horkém létu nakrátko do tropické laguny. Ve snu ležím v mělké vodě při břehu a chytám do dlaně mořské vlnky. Jsem tu tak odedávna, nahá a zastíněná korunou vysoké palmy, že si už nepamatuji, jestli mám někde poblíž odložené šaty. V pravé poledne pod vysokým azurovým nebem všechno sálá a vyzařuje žhavé jižní barvy.“

(Krajina před bouří)

Jaký měla Věra vztah k přírodě je znát z jejích textů o výtvarném umění, z básní i uměleckých akcí, jichž se účastnila. Přátelila se s Bohuslavem Reynkem, citlivým básníkem a grafikem, jehož výtvarné dílo objevila pro odbornou veřejnost, a s nímž sdílela lásku k přírodě a ke zvířatům. Je to důležité i v jejích vlastních básních. Na výlety chodila s přáteli z Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu nebo se účastnila uměleckého projektu Zorky Ságlové Házení míčů do rybníku Bořín v Průhonicích.

Zatímco v šedesátých a sedmdesátých letech Věra bydlela v Praze, léta osmdesátá zčásti prožila v Kostelním Vydří, jihočeské vesnici nedaleko Dačic. Zde se do značné míry vzdala přímého kontaktu s aktuálním výtvarným děním a plně se věnovala každodenním starostem spojeným s bydlením na vesnici. Chovala krávu a mléko, které nespotřebovala, odváděla do místního JZD. Později pyšně vzpomínala, jak výborné mléko její kráva měla, tučnější a lepší než mléko všech družstevních krav dohromady.

Tématu přírody se Věra věnovala také jako kurátorka několika výstav. Na počátku devadesátých let uspořádala výstavu malířky Olgy Karlíkové a jejích přátel nazvanou Zemi, věnovala se jí i ve své poslední velké výstavě TAO nazvané podle filozofického spisu Tao-te-ťing. Zde vystavila obrazy, fotografie a videa, jež spojoval vztah k přírodě, kterou vlastní existencí a pohybem přetváříme a zároveň jsme jí přetvářeni.

Z její očistné síly Věra čerpala podporu pro uvažování o výtvarném umění a také obráceně, svět svým způsobem vnímala skrze umění. Tento obvykle protichůdný vztah, který často zmiňovala, se tak ve výsledku u ní stává spíše vztahem symbiotickým, kde vše dohromady vytváří harmonický celek. Svou křehkou postavou a pevným charakterem byla Věra odrazem přírody. Zranitelná, ale pevná, ohrožovaná svým okolím a zároveň jej silně utvářející.

Věra Jirousová na konci šedesátých let vystudovala dějiny umění na pražské Univerzitě Karlově. Krátce pracovala v časopisu Výtvarné umění a v Ústavu dějin umění ČSAV. Když na konci sedmdesátých let podepsala Chartu 77, stala se intenzivně sledovanou osobou. V devadesátých letech postupně pracovala pro Národní galerii a Ministerstvo kultury. Psala do časopisů Lidové noviny, Ateliér a do obnoveného Výtvarného umění. Poslední rok spojila s internetovým Deníkem Referendum, kde vedla výtvarnou rubriku. V roce 1995 jí vyšla sbírka básní Co je tu, co tu není a v roce 1998 povídky Krajina před bouří.


Johana Lomová - historička umění, doktorandka na VŠUP, redaktorka Deníku Referendum www.denikreferendum.cz, johalom(zavináč)gmail.com

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu