Oldřich Blažíček: Zima v Rožné, 1937, olej na plátně 70 × 100 cm

Jen z roku 1937 jsou známy tři Blažíčkovy Zimy v Rožné. Ta reprodukovaná zachycuje starou vesnickou zástavbu v pohledu od východu přes potok Rožínku. Ten je již desítky let napřímen a přimknut k zalesněnému svahu. Břehový porost je souvislejší než v dobách Blažíčkových a poněkud brání ve výhledu. Na silnici z Rožné k Dolní Rožínce bychom dnes potkali koňské spřežení jen sotva. Před výstavbou vlastního úpravárenského závodu se tudy řítívala nákladní auta, přivážející uranovou rudu na roženské nádraží. Odtud byla transportována k úpravě až do Mydlovar u Českých Budějovic. Foto Josef Ptáček, leden 2014

V krajině zasažené těžbou a úpravou uranových rud mile překvapí řetízky vydřích stop na polozamrzlém potoce Rožínce. Foto Josef Ptáček, leden 2014

Oldřich Blažíček: Cimbálníkův mlýn v Rožné, 40. léta 20. st., olej na plátně 108 × 151 cm

Oblíbený Blažíčkův malířský objekt, z jehož oken malovával některé ze svých zimních a předjarních motivů, byl již před desítkami let zbořen. Zhruba na jeho místě trčí poschoďová budova obecního a poštovního úřadu, svědčící o tom, že s uranovým průmyslem vtrhly na Vysočinu i peníze. Foto Josef Ptáček, březen 2014

Oldřich Blažíček: Slavíkovská náves, konec 20. let 20. st., olej na plátně 85 × 100 cm

Kdysi prašná a blátivá silnička pro selské povozy je už dávno rozšířena a překryta dokonalým asfaltem. I Slavíkov v Železných horách – obdobně jako Rožná na Vysočině – ztrácí svůj vesnický charakter. Foto Josef Ptáček, duben 2014

 

Doporučujeme ke čtení

Pralesy Zakarpatí

Tomáš Koutecký, č. 4/2018, s. 5-9, pro předplatitele

Příroda Ukrajinských Karpat a její ochrana

Jan Lacina, č. 4/2018, s. 5-11, pro předplatitele

Poloniny a pastevectví

Václav Štěpánek, č. 4/2018, s. 18-21, pro předplatitele

Jak vesnice k městu Brnu přirůstaly

Jan Lacina, č. 4/2018, s. 39

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Vcházení do obrazů III


Jan Lacina, č. 1/2015, s. 32-35
Malíř Oldřich Blažíček začátkem 40. let 20. století
Malíř Oldřich Blažíček začátkem 40. let 20. století

Po Josefu Jamborovi (1887-1964) a Emanuelu Ranném (1913-2008), do jejichž obrazů jsme pomyslně vstupovali v minulých letech (Veronica č. 4/2013 a 3/2014) přichází na řadu věhlasný krajinář Oldřich Blažíček (1887-1953). Narodil se ve stejný rok jako Josef Jambor rovněž kousek od Nového Města na Moravě - ve Slavkovicích. Útlé dětství strávil v blízkém Veselíčku, do školy však začal chodit už v Rožné - podhorské vesnici poblíž Bystřice nad Pernštejnem. Tam prožil svoje nezapomenutelná klukovská léta a právě tam se - již jako uznávaný umělec - nejčastěji malířsky vracel. Důvod, proč ho ta obyčejná krajina tak vábila k návratům, lze pochopit z jeho vzpomínek Mládí na Vysočině:

„… Měl jsem jedinečné krásné mládí, ačkoliv jsem vyrůstal v nejchudších poměrech. To, čemu se dnes říká bída, bylo tehdy, zejména v době zimní, samozřejmostí a pořádný krajíc černého chleba byl mi až do dvanácti let stálou vzácností. Ale cítil jsem se šťasten, neboť jsem byl bohatě obdařen vším, co štědře poskytuje venkov. Horská pole a lesy, louky a potoky s celou náplní, to byl můj svět pod vysokým nebem, plným plovoucích oblaků.“

Obdobně jako vrstevník Jambor neměl Blažíček cestu k malířskému umění přímočarou, i když přece jen rychlejší. Po absolvování měšťanky v Bystřici nad Pernštejnem se vyučil u staršího bratra Vincence malířem pokojů. Pár let se tímto řemeslem živil, než se mu v roce 1906 podařilo dostat na pražskou Umělecko-průmyslovou školu. Z ní roku 1909 přestoupil na Akademii výtvarných umění, kterou absolvoval roku 1912 pod vedením profesora Hanuše Schwaigra. Své výtvarné vzdělání ukončil jako figuralista a malíř chrámových interiérů, nikoliv jako krajinář. (Připomeňme, že ani oba předchozí tvůrci, do jejichž krajinomaleb jsme vstupovali, neabsolvovali krajinářské školy, ale grafické speciálky.) Na rozdíl od J. Jambora, který studoval na AVU až v letech 1914-1919, používal Blažíček ve svých krajinomalbách častěji lidskou stafáž. A častěji než on maloval mimo rodnou Vysočinu - na Valašsku, Slovensku, Podkarpatské Rusi, v Itálii i v Norsku… Přesto zůstal svému Horácku věren. „Krajiny jsem maloval všude, kam jsem přišel, ale obraz mého rodného kraje, Vysočiny, Horácka, kam jsem se stále vracel, byl cílem mého snažení“ - vyznal se umělec ve zralém věku. Ve vlastenecky laděné monografii (vyšla roku 1941, tedy v době německé okupace) hodnotí historik umění Antonín Matějček Blažíčkův přínos následovně: „V posledních obrazech z Čech, Moravy a Slovenska došel Blažíček cíle, jejž si vytkl v letech dávných. Ze zpodobitele rodné půdy vyvinul se v malíře vlasti, schopného odkrýti v jejích mnohotvárných podobách její vnitřní bytost a duši. Tu si dobyl místa mezi těmi, již v nástupu pokolení tvořili a tvoří dějiny českého krajinářství.“ A přidejme o půl století mladší hodnocení Blažíčkovy krajinomalby z pera jeho vnučky, kunsthistoričky Naděždy Blažíčkové-Horové: „Záběry ze zahraničních cest i domova se vyznačují spontánním nervním rukopisem a barevným lyrismem emotivní síly.“

Ten „spontánní nervní rukopis“ Blažíčkův dokáže divy! Nikdy nezapomenu na první setkání s jeho rozměrným plátnem Jarní píseň Vysočiny, známým též pod názvem Slavíkovské dálky. Ty daleké modravé horizonty Vysočiny, zachycené při pohledu z kopce Vestec nad Slavíkovem v Železných horách, mě tehdy, v letech jinošství, do sebe vtáhly a vyzvaly k pěšímu tuláctví na celý život. A každoročně musím alespoň jednou navštívit Horáckou galerii v Novém Městě na Moravě, abych se tím obrazem kochal a byl zasažen dalším vyzváním na cestu. Musím však přiznat, že když jsem konečně po letech doputoval až do Slavíkova mezi Chotěboří a Hlinskem (vedle Rožné to bylo další kultovní malířské místo Blažíčkovo), byl jsem poněkud zklamán. Tak jako leckde jinde místo někdejší mozaiky rozmanitých plodin křiklavý lán řepky, dalekým vzrušujícím výhledům bránil z velké části vzrostlý les.

Ve srovnání s Jamborovým volnější malířský rukopis zapříčiňuje, že zdaleka ne vždy se podaří Blažíčkovy záběry dohledat v konkrétní krajině. Snadnější je to ve vesnické zástavbě. A tak se vydejme především do vsi Blažíčkova mládí - Rožné, kterou ve dvacátých až padesátých letech minulého století ztvárnil v desítkách pláten ve všech ročních obdobích. Pár let po jeho smrti v okolí klidné vesnice začal geologický průzkum a koncem padesátých let zde naplno vypukla hlubinná těžba uranových rud. Posléze byl vybudován i úpravárenský závod DIAMO se dvěma rozlehlými odkališti, na více místech se vršily a dodnes vrší haldy hlušiny. A klidná vesnička převlékla kabát starých fasád a zvolna se mění v městečko… Tedy nic pro starého malíře malebné venkovské krajiny.

A přece: téměř ve stínu hrázového systému odkališť a těžebních věží zůstal v údolí Nedvědičky nad Rožnou jako zázrakem trčet jeden ze starodávných mlýnů. A starého mistra by určitě potěšilo, že právě u něj se v říčce Nedvědičce objevují raci, bez jejichž chytání bývalo dětství venkovských kluků nemyslitelné.

Jan Lacina

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu