VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Stejnojmennou výstavu z pohledu krajinného ekologa připravil Jan Lacina
Horácká galerie v Novém Městě na Moravě, 29. 1. - 24. 5. 2015

Krajinomalba ve slova smyslu, jak ji chápeme, jako odvětví výtvarného umění, byla oblíbeným žánrem v 19. století. Krajina se samozřejmě objevovala v dílech umělců už v dobách daleko dřívějších, ale měla funkci spíše pozadí či rámce vztaženého k nějaké postavě či nějakému ději a jednalo se víceméně o krajiny nerealistické. S postupujícím uvědomováním si vztahu ke krajině jako vzoru krásy se zobrazovaly krajiny, které vyjadřovaly spíše touhy autorů po krajině idylické nebo romantické, často plné přírodních dějů. S rozvojem cestování malíři vyjadřovali své dojmy z cest či svá zaujetí krásou krajiny, což se stalo častým tématem pro reálné zobrazování krajiny právě v 19. století. Tak se krajinářství stalo postupem času i cenným svědkem skutečné krajiny a jejího vzhledu, zároveň s výraznou dokumentační hodnotou, jejíž míra ovšem odpovídala vidění toho kterého umělce. S odstupem času je pak velmi zajímavé srovnávat tu kterou krajinu zachycenou v obrazech s krajinou současnou. Ovšem to chce nejen najít místo, odkud malíř svůj obraz maloval a kterou část z ní zachytil, ale současně pochopit její vývoj a tím do ní i empaticky vstoupit. A znamená to také důkladně znát nejen onu krajinu, ale i díla malířů, která zde vznikala, a mít schopnost výtvarného vidění. Je to téměř detektivní, velice zajímavá a náročná činnost. Ostatně s výsledky takového zaujetí jsme se mohli setkat již v článcích Jana Laciny Vcházení do obrazů I a II (Veronica č. 4/2013 a 3/2014), ve kterých J. Lacina poutavě popisuje své nálezy na příkladech obrazů umělců Vysočiny Josefa Jambora a Emanuela Ranného staršího. Výsledky dokumentuje porovnáním obrazů umělců a fotografií téhož místa v současné krajině a také texty z pozice nejen krajinného ekologa, ale i z pozice člověka hluboce znalého a zaujatého přírodou a uměním. Vznikají tak pozoruhodná vzácná srovnání, která vyvažují mnohdy obtížná a časově náročná hledání míst, odkud vlastně malíři své obrazy malovali. Ti jako ostatně každý z umělců do svého díla vkládali nejen své vidění skutečnosti, ale třeba i záměrně vynechávali z krajiny prvky, které jim třeba připadaly jako nevhodné či rušivé. Tak např. J. Jambor nenamaloval známý železniční viadukt pnoucí se nad nádherným údolím v Dolních Loučkách, ačkoliv tam v době malování obrazu již několik roků stál.

O tom, že taková srovnání oslovují stále více veřejnost, svědčí i to, že po úspěšné výstavě takového pohledu na díla J. Jambora v tišnovském muzeu v roce 2014 připravil J. Lacina opět s autory fotografií Josefem Ptáčkem a Petrem Halasem velikou reprezentativní výstavu, která zahrnuje řadu desítek obrazů malířů Vysočiny, kterým tvoří pandán nejen fotografie současného stavu, případně i s pozoruhodnými detaily, ale i zmiňované zajímavé texty o místech a přírodě kolem včetně mapy. To může ostatně v konečné fázi sloužit i jako zajímavá inspirace k cestám po krajině spojeným s poznáváním přírody a jejího odrazu v uměleckých dílech, což se může stát jinou odnoží turismu, než je geocaching, snad i námětem na nevšední naučné stezky po stopách malířů a jejich obrazů.

Tak jako dříve malíři vstupovali svým dílem z krajiny do obrazu, tak nyní jsme svědky děje opačného, kdy můžeme z obrazu vstupovat do krajiny, čímž se poselství díla uzavírá. Jelikož je naše doba spíše extrovertní, tak se tedy naopak nemusíme bát toho, co se stalo čínskému malíři Wu v 7. století n. l., který vstoupil do obrazu jedné ze svých krajin a zmizel v ní nadobro.

Ivo Dostál