Čtení na tyto dny

Česna

Včely snášejí vosk na pečeti
a pohankový med
na dvoje sliby pod přísahou
na ztuhlý úsměv kolem úst

V té dvojí lásce zapřisáhlé
nebeskou modří drnčí na zápěstí sklo

Matku včelstev vynášejí z úlu
česnem - puklinou v pečeti

(Jindřich Zogata
Dým ohnic, 1991) 

 

Krajina mého srdce


Josef Holcman, č. 2/2008, s. 23

Asi před rokem jsem slíbil napsat tento článek. Při oddalování slibů a jejich plnění zjišťuji, jak letí měsíce, při stanovení termínu odevzdání dny, a ve chvíli, kdy to dopisuji, i hodiny. Stárnu? Krajina, na rozdíl od člověka, stárne mnohem pomaleji; měřeno délkou lidského života nestárne vůbec. Do jaké se narodíme, takovou ji i opustíme - až na případy, kdy ji člověk změnil či mění tak drasticky, jako by byl přesvědčen, že ji přežije. Nepřežije. Krajina je věčná. Proto je krajina součástí identity každého z nás, zejména krajina našeho dětství a mládí. Ale jsou i výjimky, člověk je tvor přizpůsobivý - i ve zralém věku může objevit krajinu svého srdce a vracet se k ní. Ostatně, v návratech a jejich nejisté pravděpodobnosti, v těšení na ně, lze také nacházet smysl života.

Dokládám si to svým skoro třicetiletým pobytem ve Zlíně. Zlín je ústí velké řeky, která se vlévá do moře jihomoravské roviny ve styčném bodu Slovácka, Hané a Valašska. Zlín je údolí, jehož svahy jsou poseté baťovskými domky, postavenými z teplé červené cihly. Zlín je hnízdo chráněné ze tří stran kopci, které přecházejí do Hostýnských a Vizovických vrchů, a ty zase do Beskyd a Javorníků. Krajina, která živila své obyvatele horou, tedy lesem, dřevem a jeho výrobky:

Huslenky, Lípa, Štípa, Liptál, / Zádveřice, Jasenná a Dřevnice / konec chleba, začátek kamení / svahy trav, ovsa, trnek a šlahouny ostružin / strže s cifrující vodou potoků / žleby mýtiny srázy hřebeny pěšiny tůně pláně / s potrhanou mlhou mizející v obloze / oblaka v ženských křivkách kopců přecházejících v nebe / trhliny zarudlého mraku večerní paprsky světla / vlnící se myšlenky na nesmrtelnost / zmírající nízké slunko nad povrchy hor tvarů hrubé srsti / podzimní listí malující vzduch na Soláni / smrková kůra popsaná parohy jelenů / kouř vlnící se údolím teplem z rozsochatých buků / z Radhoště vidět Lysá a pod nimi struny cest lidí / člověk je na světě jak rosa v trávě / jiskří zimní hřbety sněhových dun / smrky jak indiánky v bílé polevě za hranicí zvuků / ledové slunko v březnu ujídá závěje / kamínky z posypaných silnic / klepou do blatníků aut nejistých řidičů

Březen, měsíc na Valašsku krutý jak ledové rampouchy za krkem. Měsíc, kdy na Slovácku, kraji mého narození i dospívání, koštujeme už vyzrálá vína z dřevěných beček, které hladíme svými pohledy a které důvěrně známe od dětství. Protože ty dubové bečky a škopky jsme zdědili po předcích, a když se o ně opíráme při nasávání vína koštýřem, tak si vlastně s našimi předky podáváme ruku a znovu si tak s nimi můžeme promluvit. Víno je nápoj paměti, ne zapomnění. Víno vyžaduje, aby se o něm mluvilo a zpívalo:

Zem černá jak holínky / slovácké baroko u sklínky / ovíněn kroj tam výská / z dumavého přítmí sklepů tryská / do pruhovaných hřbetů vinic řev / pijem si vzájemně krev / návraty do bezvědomí / deprese staré zlomí / kopeme studny, chceme z nich pít, / nedbaje toho, že můžem se utopit.

Když dokoštujeme a vrávoráme při výstupu z toho dumavého přítmí, oslněni denním světlem, já ještě vyjdu za sklep na pozemek, který jsem zdědil po stařečkovi, a chvíli pozoruji hrad Buchlov. Až mě synové přivezou ze Skoronic do Zlína, vzdáleného šedesát kilometrů, vycházím na balkon našeho bytu a opět se dívám na Buchlov. Z druhé strany. Bod, který spojuje obě moje trvalá bydliště. Dvěma pohledy jeden hrad ve dvojí podobě. Ale všecko je z toho opačného úhlu jiné.

Když jsme na kolech vyjeli na Buchlov, Skoronice ani Zlín jsem neuzřel. Ale viděl jsem Hostýn, Pálavu i Jeseníky. Jedním okem Moravu od severu k jihu. Ale svoje dvě trvalá bydliště, ze kterých Buchlov jasně vidím, jsem neviděl. Znovu jsem se přesvědčil, jak si krajina dokáže svoje bezvýznamnosti pečlivě uschovat.

Krajina sama o sobě ale neexistuje. Bohudík (nebo bohužel?) k ní patří lidé. Dokud technika jimi vynalezená nenabyla takových rozměrů, že zpupnost začala přebíjet pokoru, lidé byli odkázáni na přírodu a její krajinu. Co potřebovali, to si vyrobili, co vyrobili, to spotřebovali. Žili v náručí přírodního času. V roční spirále, na které je navlečeno třináct měsíců. Ano, na Slovácku i Valašsku má rok třináct měsíců. Těch třicet dnů navíc jsou dny i noci, kdy lidé slaví Vánoce, fašank, Velikonoce, jízdy králů, dožínky, vinobraní, hody a další opěrné body hospodářského i liturgického roku. Body, které nestárnou stejně tak jako krajina, ve které jsou ukotveny.

Dennodenně jsou však vystaveny zkouškám v podobě chtěných i nechtěných proměn. Některé změny člověk tvoří vědomě, jiné, vznikající jako odpad lidské činnosti, zpětně ovlivňují krajinu i život tak, že je ničí. Tím odpadem myslím to, co vzniká jako produkt lidské činnosti vytvářející zisk za každou cenu. Vydělat se vždycky dalo a dá na všem. Na lidské hlouposti, na reklamě, na lži, na polopravdách. Ty jsou nám denně předhazovány v podobě televizních zpráv a přiblblých bleskových titulků. Lezou nám až pod nos a my je zobeme. Staneme se podivnými tvory, kteří denně u domácího táboráku budou olizovat mrtvoly, rozbitá auta, dopité sklenice celebrit a ohně úmyslných požárů?

Určitě ne. Je obdivuhodné, jak lidé stále dokáží, vzdor akcelerující drzosti médií, hledat, tvořit a nacházet vlastní způsob zábavy, která není zábavou v tom zprofanovaném televizním slova smyslu (sednout si a zírat), ale je oslavou a poctou výročních obyčejů a rituálů, které člověk v pokoře před přírodou vytvořil tak, aby tvrdý pracovní rok byl nejen snesitelný, ale dokonce i přitažlivý. Člověk si podmanil přírodní čas tím, že ho respektoval. Lidské zvyky, obyčeje a tradice tak mají svůj původ, genezi a historicko-filozofické zázemí. Média ho nemají a nikdy mít nebudou. Proto věřím, že člověk (a s ním i jeho krajina) je daleko „trvanlivější“ než jeho vynálezy minulého století. Musí si však podržet dvojí pohled na krajinu a jevy kolem sebe. Totiž: stejně tak jako já z Buchlova nevidím lidi, ale jenom jejich krajinu, stejně tak majitelé médií ze svých hradů nevidí čtenáře a diváky, ale jenom jejich peníze.

Myslím, že tento zvrácený pohled na krajinu našeho života je možno ignorovat tak, že se místo sledování vymodelovaného světa budeme vracet ke krajině našeho dětství a mládí a k jejímu odkazu. To postačí.


JUDr. Josef Holcman - soudce ve Zlíně, vinař ve Skoronicích, předseda redakční rady časopisu ZVUK, autor řady knih, např. Týden co týden (2001), O slivovici (2002, 2006), Sváry (2003), Trvalá bydliště (2006), Hýlom hálom (2007)

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu