Čtení na tyto dny

Na dlani

Javorový list
přikryl město dlaní
a obrátil dlaň do všech koutů

Listem rozsvěcené světlo
puká brázdami smogových ulic
líhnoucími karburátory

V listu je vzkaz
abychom kmenům podali ruce

List nese varování
že nad kameny vyrvanými v lomech
jsou plíce města zaprášené

(Jindřich Zogata) 

 

Doporučujeme ke čtení

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Krajina mého srdce


Vladimír Fekar, č. 3/2008, s. 15

Psal se rok 1998. Na cestě.

Pohodlným dálničním tahem a širokými silnicemi jsme uháněli, tehdy ještě jako studenti, po highway. Uháněli jsme v luxusním černém Infinity (rok výroby ’94) s klimatizací, o které se nám nikdy ani nesnilo, americkou krajinou. Zpoza kouřových skel jsme se v chládku vozu kochali tím, jak se od Atlanty až do Los Angeles postupně proměňuje ráz flóry a fauny, zjevují se kaktusy, jak ze silnice přímé jak pravítko a procházející zpravidla údolími, lze pozorovat i rozmanitost vrásnění okolních skal a kopců. Byl jsem tehdy vděčný té jemné lince v nekonečné a ničím neomezené krajině, té lince, po níž se naše auto řítilo až tam, kde jsme ho předali skutečnému majiteli a kde jsme strávili dva měsíce života. Byl jsem vděčný, že nám ta linka umožňuje alespoň takto seznámit se s krajinou, kterou jsem do té doby nikdy neviděl a kterou už asi nikdy neuvidím. Obdivoval jsem promyšlený systém rovných širokých silnic, které nejsou hadovité jako ty naše. Nafoukaně jsem brblal, jak je to u nás všechno špatně, protože se sedláci myslící sobecky jen na své pozemky nedokázali dohodnout se státem, který cesty budoval.


O deset let později. V roce 2008.

V tom roce s osmičkou na konci přijedu za svým pětaosmdesátiletým dědou do vesnice Velká, kde jsem před zhruba dvaceti pěti lety trávil téměř každý víkend. Nejen za dědečkem a babičkou, ale i na zahradu jsme tam s rodiči často zajížděli z nedalekých Hranic. Vypravím se také do míst, kam jsem vyrážel na nejen dětské výpravy. Do takzvaných Řečisk. V Řečiskách byla Velička, místní říčka, či spíše potok, krocena několika splavy. Tak povedu „řečiska“ o Řečiskách.


Když mi bylo deset patnáct let, byla pro mě Řečiska přesně tam, kde vedla pomyslná hranice mezi vlivy civilizace a divokou přírodou. Právě tam pro nás končila vesnice. Rozrytá, často blátivá cesta byla v Řečiskách z ničeho nic uťata a dále nepokračovala. Dál už jen stezky a chodníčky pro pěší či zvířata a tenká rozviklaná kovová lávka klenoucí se nad splavem. Dál za lávku a za Řečiska jsme se s bráchou a sestřenicemi vydávali už jen zřídkakdy a se zatajeným dechem - na jakási tajemná dobrodružství do jiných a cizích krajů a krajin. Vyrazit dál za Řečiska znamenalo vydat se do tajuplného a nebezpečného neznáma.

Řečiska byla opředena spoustou rodinných legend. Právě tady unikal potokem můj děda kulkám maďarských fašistů, když se ocitl tam, kde podle všeho neměl co dělat. Právě tady shodili z lávky nad splavem mého otce a řekli mu: a teď plav. A on se právě tady naučil plavat. Jen malý kousek za lávkou v malém lesíku bylo možno vypátrat zemljanky, které si vyhloubili jacísi vesničané během války, aby tam skryli sami sebe. Můj otec u splavu na dece pod višní statečně prováděl stojku na rukách a čísi fotoaparát ho nadobro zvěčnil v ukrutně komické poloze. A tu višeň u splavu, tu mám spojenu se silným erotickým zážitkem.


V některých slovanských jazycích se na konci filmů objevuje slovo kraj. Jako synonymum za slovo krajina nabízí počítač také slovo končina. Končina je tedy něco, co je na konci, kde všechno končí?

Stojím na místech spojených se vzpomínkami. Místo Řečisk z mé paměti linka v krajině. Linka zvaná dálnice. Rozestavěná dálnice. V srdci rýha. Rána zaťatá do mozku. Místa, v nichž jsme tolik zažili, už nenahmatáme. Neuvidíme. Nestojí splav. Ani lávka. Ani višeň. Nic. Kraj = Konec. Odřezek a odkorek: další synonyma pro slovo krajina. Kus krajiny odřezáno ze srdce.


Stavitelé dálničních tahů nejspíše nepřemýšlejí a ani nemohou přemýšlet nad tím, že se zarývají bolestivě do vzpomínek, že buldozery vykrojují z našich srdcí velmi osobní vzpomínky, kterých se už nemůžeme znovu dotknout svými smysly, zrakem, hmatem…

Krajiny srdcí jsou ty, které rozechvěly a stále rozechvívají emoce. Nemusí to být vůbec přírodní scenerie nepřekonatelně krásné. S krajinami srdce máme spojeny velmi osobní prožitky a zážitky.


Když jsme tehdy po té americké dálnici dorazili do Los Angeles, kde jsme trávili celé dva měsíce, zamířili jsme nakonec také k oceánu. Poprvé v životě jsem viděl oceán. Poprvé jsem do něj vstoupil. Se strachem, s obavami. Jako do tajuplného a nebezpečného neznáma.

Teď vím, že tam na pobřeží byla moje americká Řečiska. Místo, kde končí civilizace a začíná divoká příroda. Pohled přes oceán vyvolával nostalgii, touhu a hlad po domově, touhu vracet se, vykročit ve vzpomínkách do jiných míst a krajin nabitých osobními zážitky.

Už brzy někdo - nějaký cizinec třeba, zcela bez sentimentu - po té dálnici protínající Řečiska pojede, podobně jako já v Americe v roce 1998. Vděčně bude hledět na krajinu podél. Bude oslavovat tu linku rovnou jako pravítko, která rozetíná přírodu na dvě končiny. Končinu nalevo a napravo od dálnice. A pohled z auta bude - možná - krajinou jeho srdce.


Nyní se cesta do Řečisk pomalu začíná zelenat. Splývá s okolní zelení. Je otázkou, proč ta přírodní zemitá cesta do Řečisk nikdy předtím nezarůstala a byla v době mého dětství stále hnědá. Po té cestě takřka celá vesnice velmi vydatně vyvážela odpad do zmíněných Řečisk - na zakázanou skládku na konci vesnice a na začátku krajiny. A to je možná ten absurdní důvod. Vesnice už nyní - i kvůli dálnici - nevyváží to přebytečné ze sebe samé na samou hranici těch dvou světů. Končina přírody začíná nyní takřka hned s posledními vesnickými domy. Končina se táhne až k dálnici, kde končí, aby za dálnicí zase začala…


MgA. Vladimír Fekar - dramaturg Městského divadla Zlín

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu