Čtení na tyto dny

Stromům

Lese, ty mechatý spáči!
(Petr Hille)

Obydlí větrů nikdy neztišená,
plameny zelené, jež náhle vyrazí
a šedá hnízda berou na ramena,
až zase řeřavějí před mrazy.

Vy harfy záchvěvů, jež umírají
pod srdci dosud nenarozeným,
jen brzy milující vás se ptají,
jak lásku stínů spoutat světlem svým.

Vy sloupy zpívající z modra nebe,
vy lesy ležící jak zvíře plné tmy,
jak vaše ticho zneklidní a zebe!

Zelené štěstí poznat dejte mi,
až v přilbách světla sladce obklopíte
mé hodiny jen pro vás, pro vás žité.

(Jan Zahradníček 
Jeřáby, 1933) 

 

Doporučujeme ke čtení

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Rybníky – co všechno umí a k čemu jsou dobré


Jindřich Duras, č. 2/2015, s. 4-7
Rybník Dehtář u Českých Budějovic. Rybník posazený v intenzivně využívané zemědělské krajině zachycuje splachy z polí. Kolem břehu má ale být co nejširší pás vegetace, jinak se rybník rychle zanese erozním materiálem.
Rybník Dehtář u Českých Budějovic. Rybník posazený v intenzivně využívané zemědělské krajině zachycuje splachy z polí. Kolem břehu má ale být co nejširší pás vegetace, jinak se rybník rychle zanese erozním materiálem. Foto Jindřich Duras

Naše krajina je rybníky obdařena velmi bohatě. Přestože zlatý věk zakládání rybníků spadá do 16. století (Josef Štěpánek Netolický a Jakub Krčín), existují i rybníky mnohem starší. Např. Bolevecká soustava v Plzni pochází z roku 1350 a menší rybníky byly už předtím zakládány při klášterech, zejména cisterciáckých, aby měli mniši po ruce postní rybu.

Hospodaření na rybnících se vyvíjelo nejdynamičtěji po druhé světové válce - produkce ryb z jednoho hektaru vodní plochy za tu dobu stoupla více než desetkrát! Za takovým vzrůstem stojí nejen velmi úspěšná práce šlechtitelů kapra, ale také hnojení rybníků, které podpořilo rozvoj přirozené potravy ryb. Kapři navíc začali být systematicky krmeni obilninami.

Na prudké zvýšení produkce rybníků pochopitelně zareagovala i kvalita vody, která byla poznamenána také nekontrolovaným vstupem zemědělského znečištění všeho druhu: močůvka, kejda, silážní šťávy, splach hnojiv, eroze orné půdy… a přidávaly se i splaškové odpadní vody z lidských sídel. Rybníky se z čistých průzračných vod změnily na zakalené s vysokou biomasou fytoplanktonu, tedy mikroskopických řas vznášejících se ve vodním sloupci. Zhoršily se kyslíkové poměry a objevovaly se úhyny ryb z nedostatku kyslíku. Během několika desetiletí se - právě jako důsledek přezásobení vodního prostředí živinami - rozmohly sinice schopné vytvářet masové vodní květy. Rybí obsádky některých rybníků dosahovaly takové hustoty, že kapři vytlačili i potápivé kachny, které v rybníce nebyly schopny najít si něco k snědku. V takových případech už rozhodně nemohlo být řeči o „tradičním rybníkářství“ ani o „souladu s přírodou“. Rybáři se sice hájili (a doposud se hájí) tím, že se nejednalo o „intenzivní“ hospodaření, ale o „polointenzivní“ chov ryb. A ve smyslu Metodického pokynu č. 3/2003 měli pravdu. Kouzlo je v tom, že hranice „polointenzivního“ chovu byly definovány tak široce, že se do nich vešlo všechno - což byl ostatně také účel. Snad bude tento již značně přežitý metodický pokyn konečně novelizován.

Dnes se situace na rybnících oproti stavu před zhruba 20-40 lety podstatně zlepšila. Do povědomí se začíná dostávat i ekologické hledisko. Zápas mezi tlakem vlastníků na maximalizaci produkce ryb a přístupem zdůrazňujícím tzv. mimoprodukční funkce rybníků ovšem probíhá neustále. Řadu let byly také velmi napjaté vztahy mezi vodohospodáři pečujícími o kvalitu vody a produkčními rybáři, kteří byli paušálně obviňováni ze znečišťování. Podívejme se tedy na dnešní situaci podrobněji.

Biodiverzita

Rybníky, pokud je zachován alespoň několikametrový pás litorálu, tedy příbřežní vodní a mokřadní vegetace, jsou přirozeným centrem vysoké rozmanitosti jak rostlin, tak živočichů - od mikroskopických organismů přes vodní hmyz až po obojživelníky a ptáky. Význam rybníků pro zachování pestrosti naší flóry a fauny je dnes celkem obecně uznáván a litorální pásmo už je víceméně běžnou součástí rybníků.

K ekologicky nejhodnotnějším rybníkům, k takovým, jaké byly dřív, tedy s čistou vodou a s rozptýlenými vodními rostlinami, se už ale bohužel nevrátíme. Jednoduše proto, že se změnila celá krajina a její užívání, obsah živin v prostředí, také charakter srážek… Prostě už nikdy nebude nic jako dřív.

Koloběh vody a klima

Příznivé působení rybníků na klima je dnes velmi nedoceněnou službou, kterou nám zdarma poskytují. Vše je založeno na dvou zcela výjimečných vlastnostech vody: na velké měrné tepelné kapacitě a na vysokém měrném skupenském teple.

Vysoká měrná tepelná kapacita znamená, že na ohřátí litru vody o 1 ˚C se spotřebuje vysoké množství energie. Než se ale tentýž litr ochladí, velké množství tepla svému okolí zase předá. Rybníky tak vyrovnávají teplotní výkyvy v krajině: za horka ochlazují a za chladných nocí naopak ohřívají.

Ještě výrazněji se uplatňuje vysoké měrné skupenské teplo. Jedná se o to, že než se 1 litr vody odpaří (změní skupenství), spotřebuje se enormní množství energie. A naopak, když se vodní pára srazí a dá 1 litr kapaliny, velké množství tepla se do okolí uvolní. Voda vypařující se z vodní hladiny (evaporace) tak ochlazuje horký letní den. Ještě větší je vliv příbřežní a mokřadní vegetace, která dokáže odpařit násobně víc vody než vodní hladina (evapotranspirace). Noční mlha naopak krajinu ohřeje a navíc se může srazit v podobě rosy na vegetaci, čímž doplňuje její vláhovou bilanci.

A tím jsme u pojmu malý vodní cyklus, tedy u oběhu vody v krajině. Voda, která se v krajině vypaří, se zhruba do téže krajiny opět vrátí v podobě deště či rosy. Právě dobrá funkce malého vodního cyklu je nejvýznamnějším termoregulačním článkem v krajině. Zkuste si rozdíl v poledne tropického letního dne mezi parkovištěm supermarketu a zapojeným lesním porostem. Ano, suchá pustina parkoviště bez jakékoli klimatizace vypařováním vody je zle rozpálená, zatímco v lese, kde odpařují vodu mechy, byliny, podrost i koruny stromů, je příjemně. Přitom za odpařování vody je krajina odměněna deštěm, který se částečně opět zasákne a podpoří tak další vegetací řízené odpařování. Naproti tomu z parkoviště voda prudkým přívalem steče do kanalizace - tedy překotně opustí krajinu, aniž by mohla být ke klimatizaci využita. Je velmi pravděpodobné, že ke globálnímu oteplování nejvýznamněji přispívá právě narušení malého vodního cyklu, k němuž dochází na obrovských rozlohách zemského povrchu, zejména v Africe, Asii. Važme si malého vodního cyklu a rybníků a mokřadů se vší doprovodnou vegetací, které ho podporují! Kde se lidem povedlo malý vodní cyklus zničit (tím, že si krátkozrace vykáceli lesy), tam došlo k úpadku celých civilizací (kupříkladu Mayové). Možná je klimatizační funkce rybníků a jejich litorálů cennější než produkce kaprů. Jen si to zatím neuvědomujeme…

Odstraňování sloučenin dusíku

Dusičnany jsou doposud pro našince strašákem, přestože se jich u nás na převážné většině území zase tak obávat nemusíme. Ani nepřispívají k bujení sinic, jak se občas mylně uvádí. Ale značný význam mají pro oceány, kde podporují nadměrný růst mořských planktonních řas s těžkým negativním dopadem na celý ekosystém příbřežních vod.

Dusík se v podobě dusičnanů dostává do vod převážně z orné půdy - vyplavováním hnojiv. Pokud se potokům, potůčkům či vyústěním drenáží do cesty postaví rybník, všechny dusičnany rychle spotřebuje. Naprostá většina dusičnanů se procesem tzv. denitrifikace přemění na plynný dusík, jenž se vrátí zpět do atmosféry. Tento proces sice funguje pouze během vegetačního období, ale i tak se jedná o významný přínos pro kvalitu vody.

Zachycování fosforu

V našich podmínkách je fosfor tím prvkem, který určuje, jak velkého rozmachu sinice dosáhnou v Orlíku, Hracholuskách, Švihově, Vranově, prostě všude. A správně obhospodařované rybníky mají schopnost fosfor zadržovat. Ukládají ho v usazeninách a menší podíl se stane také součástí těla ryb, které se vyloví. Fosfor je sice možné odstraňovat v čistírnách odpadních vod, ale účinnost není zatím dostatečná. Zejména malé obce nečistí své odpadní vody buď vůbec, nebo velmi nedokonale a osadit je všechny špičkovou technologií by bylo finančně neúnosné. Proto je výborné, že máme v krajině spojence, který nám pomůže fosfor zachytit a přispět tím k ochraně vodních nádrží níže v povodí před sinicemi.

Fosfor - ale i sloučeniny dusíku, vápník a hořčík - nejsou v rybničních sedimentech definitivně pohřbeny. S výhodou je možné sediment z rybníka odebírat a hnojit jím ornou půdu, jejíž úrodnost je systematicky vyčerpávána neúprosným pěstováním energetických plodin, hlavně řepky a kukuřice. Hnojivé vlastnosti rybničního bahna byly velmi ceněny našimi předky, ale v dnešní společnosti, jež je obecně založena na systému koupit-použít-zahodit, se úctě zatím netěší. Zatím. Protože zdroje fosforu na Zemi dojdou rychleji než fosilní paliva. Za 150 let. A bez fosforu, jak bylo řečeno, nerostou sinice, ale neporoste ani obilí, zelenina, prostě nic. Právě rybníky získají na významu svou funkcí zachytit fosfor a umožnit tím jeho recyklaci - bez recyklace není udržitelného rozvoje a bez toho nelze ani počítat s udržením lidské populace, jak jsme ji zvyklí dnes vidět.

Rozklad (biodegradace) moderních škodlivin

Moderní škodliviny, tedy zbytky léčiv, hormonů přirozeně vylučovaných i uměle vyrobených (např. etinylestradiol), zbytky vší domácí chemie, kofein, umělá sladidla a další a další. Stovky a tisíce různých látek se dostávají do vodního prostředí. Poslední výzkumy ukazují, že rybníky mají schopnost významnou část těchto látek odbourat, tedy mikrobiálně rozložit. V teplé vodě a na povrchu bahna je dostatek rozmanitých bakterií, které mají potřebný čas znečišťující látky rozkládat. Občasným přerytím pomůže i kapr. Rybník je prostě bioreaktor a může nám pomoci s řešením spousty potíží. Pozor: pomoci, nikoli za nás vyřešit! Přetěžované rybníky ztrácejí schopnost svého příznivého působení.

Jsou tedy rybníky producenty znečištění, nebo ne?

To je důležitá otázka, ale obtížně se na ni odpovídá, protože každý rybník je jiný a i jeho poloha v krajině je jiná. Správná odpověď musí být založena na spolehlivých údajích, ale získat je znamená pravidelně sledovat obrovské množství rybníků, všechny jejich přítoky a odtoky, měřit množství vody, které jimi proteče, a to alespoň dvakrát měsíčně po dobu dvou let (obvykle jeden produkční cyklus). Odsledovat za rok jeden až dva rybníky lze považovat za slušný výkon. V jižních a západních Čechách jsme jich zatím prozkoumali skoro dvacet. A zjistili jsme, že nedobrá kvalita vody u většiny z nich byla způsobena nemírným vstupem nečištěných odpadních vod z okolních obcí, které starost o své odpadní vody hodily na rybník. Pouze u menšiny rybníků se významněji projevuje znečištění pocházející z chovu ryb: z hnojení a krmení. Část z nich jsou rybníky katastrofálně přehnojené samotnými rybáři. Ekologická hodnota takových rybníků je malá, přestože část z ekosystémových služeb, které nám mohou poskytovat, zůstává zachována - např. odstraňování dusíku a klimatizace krajiny. Z pohledu vlivu na kvalitu vody ve vodních tocích je důležité umístění takového rybníka. Pokud se nachází v horní části rybniční soustavy, pak níže ležící rybníky vypouštěné znečištění snadno zpracují. Jinak se jedná o problém, který se musí řešit na úrovni: vodoprávní úřad versus ten, kdo na rybníce hospodaří.

Tak si vše shrňme:

Rybníky nám kromě ryb ke konzumu poskytují celou řadu tzv. ekosystémových služeb, z nichž některé vysoce významné ještě ani neumíme docenit: klimatizaci krajiny posilováním malého vodního oběhu, samočisticí procesy, příležitost k recyklaci látek. Važme si tedy rybníků a chovejme se k nim jako k přátelům a partnerům.


RNDr. Jindřich Duras, Ph.D., (1957) se už 30 let zabývá otázkami kvality vody a jejího zlepšování (Povodí Vltavy).


Ekosystémové služby jsou služby, které nám ekosystémy nebo jejich části (např. jediný strom) zdarma poskytují. Jejich cenu lze vyjádřit jako cenu, kterou bychom museli zaplatit nějaké firmě, u níž bychom si stejné služby objednali jako zakázku.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu