Vstup pro předplatitele: |
krajina strmí tichem snu
bílá a hnědá a zurčení
červenohnědé siluety nahých strážců zimy
jež neuhlídali
a ze studně studu krčí rameny
tak téměř bez pohybu hyne epocha
krom poškubaných cárů kdesi pod nebem
se tichem nese
už jen kovově černý rozsudek havrana
ukládající toliko
co sněhy odkryly ztrápeno
budiž do třikráte sedmi dnů
potaženo zelení
proti čemuž
není odvolání
(Miroslav Sedláček)
Tahle báseň začne na kolejích
kudy kráčíme
pražec po pražci přeskakujeme vteřiny srpnového večera
a jen podle trávy
která je pořád ostřejší a vyšší
tušíme blízkost vody
Lipno letos odhalilo staré koryto
až po svou aortu
ale Srdce Vltavy spí navždy
ztichlé pod hladinou
tam napínáme vlasce
ale jen lehce
opřeme je o cinkot víčka od piva a úder kamínku
a potom nastražíme uši
ohromené tichem tak velkého prázdna
které končí tam kde ještě před čtvrtstoletím
končil svět
z dáli zní klekání
a za zády houká vlak
ale až první pád smaže hranice
jako by zvonil umíráček
ve všech kostelech zalitých vodou lipenského jezera
chuchvalce šňůry odvíjejí záškuby tíhy v hlubině
nad kterou po chvíli zasvítí
skleněné oči a p sí zuby
vlajka pirátské lodě
vztyčený hřeben hřbetní ploutve
bezedný jícen roztržený ocelí
a krev
která svým inkoustem barví mělčinu
při každém nádechu stříbrného těla ryby
takový cinkot nikdy neomrzí
lovec loví lovce
žádný soucit
s rukama které sedřely struhadla šupin
a pobodaly paprsky ploutví
s rukama od krve candátů z mrtvého Srdce Vltavy
žádný soucit
s rybami které své oběti tráví
v kolébkách z vodních trav
R.Š.