VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

V evropské i české květeně se shodně vyskytuje 7 původních druhů vodních masožravých rostlin bublinatek (Utricularia, čeleď bublinatkovité - Lentibulariaceae). Z celkového světového počtu asi 240 dnes známých druhů - většinou pozemních - je to sice jen malý zlomek, ale jde často o světově široce rozšířené a významné druhy. U nás v ČR rostou: bublinatka obecná (U. vulgaris), b. jižní (U. australis), b. menší (U. minor), b. Brémova (U. bremii), b. prostřední (U. intermedia), b. bledožlutá (U. ochroleuca s. str.) a b. tmavá (U. stygia). Čím jsou všechny tyto druhy významné a zajímavé? Předně, 5 z těchto 7 druhů je u nás kriticky ohrožených (C1), jeden je silně ohrožený (C2), ale ten zbývající je naopak nesmírně hojný. Podle obecné ekologické teorie jsou tyto vodní druhy (spolu s ekologicky příbuznou aldrovandkou měchýřkatou z čeledi rosnatkovitých) považovány za masožravé stejně jako jejich pozemní protějšky (např. rosnatky), protože mají stejné podstatné znaky: mají vodní pasti listového původu lapající živočišnou kořist, přijímají živiny z kořisti a využívají je ke svému růstu. Naše druhy rostou většinou v mělkých dystrofních (tj. nahnědlých), mírně kyselých či neutrálních vodách s vyšší koncentrací huminových a tříslovinných látek v rašelinných a slatinných jezírkách, tůních, čistějších rašelinných rybnících, ale někdy i ve starých mělkých pískovnách a lomech. Obojživelné druhy rostou často na ostřicovištích a v řídkých rákosinách na rašeliništích na povrchu rašeliníku nebo na mokré hnědé rašelině. Typické dystrofní vody se vyznačují obecně nízkou koncentrací minerálních živin N a P, ale zato velmi vysokou koncentrací volného CO₂. Vodní druhy bublinatek mají řadu pozoruhodných vlastností.

Ekofyziologické vlastnosti vodních bublinatek: světové rekordy

Všechny druhy bublinatek včetně našich vodních jsou bezkořenné. Z našich 7 vodních druhů jich ale může růst 5 víceméně trvale i na mokrém substrátu a jsou plně obojživelné. Všechny naše druhy mají tenký trubicovitý stonek s pravidelnými listovými uzlinami, z nichž vyrůstají velmi jemné vláknité nebo úkrojkovité listy nesoucí pasti. Některé druhy (b. obecná, b. jižní) mají pouze jednotvarý nediferencovaný prýt s pastmi s kombinovanou funkcí fotosyntetickou i masožravou, kdežto trojice b. prostřední, b. bledožlutá a b. tmavá má prýty výrazně rozlišené na zelené fotosyntetické (s krátkými plochými listy, většinou bez pastí) rostoucí obvykle na povrchu substrátu a bledé masožravé prýty s desítkami pastí vrůstající šikmo do řídkého substrátu. Zbývající dvojice druhů - b. menší a b. Brémova - vytváří většinou jednotvaré prýty jen s nízkým stupněm rozlišení na oba typy.

Naše vodní bublinatky mají na rozdíl od ostatních pozemních masožravých rostlin velmi rychlý růst. V dospělosti udržují lineární prýty přibližně stejnou délku i přes nesmírně rychlý vrcholový růst prýtu: denní přírůstek nových listových uzlin s listy tvoří v létě 2 až 4,5 uzliny za den. Je to zřejmě světový rekord ve vrcholové růstové rychlosti u vodních rostlin, avšak stejně vysokou rychlostí se současně rozkládají i staré bazální části prýtu, takže růst bublinatek připomíná pohyb běžícího pásu. Naše druhy mohou v létě v příznivých podmínkách i hojně kvést v podobě překvapivě vysokých květních stopek s chudými hrozny žlutých květů a 3 druhy vytvářejí i klíčivá semena, ale přesto se v sezoně rozmnožují pouze vegetativně větvením, popř. rozdělením hlavního prýtu. Zakládání větví na vzrostném vrcholu prýtu může být dosti pravidelné a vysoká četnost větvení odráží vhodné růstové podmínky stanoviště (světlo, teplotu, chemismus vody). Vysoká vrcholová rychlost růstu hlavního prýtu i větví je základem i vysoké růstové rychlosti celých rostlin: naše vodní bublinatky patří mezi nejrychleji rostoucí vodní rostliny vůbec a jsou schopny zdvojnásobit svoji biomasu jen za pouhých 5-8 dní. Vysoká vrcholová rychlost růstu prýtu i celých rostlin je výsledkem kombinace několika ekofyziologických adaptací: opět rekordně vysoké fotosyntetické rychlosti prýtů, vysoké afinity prýtů k minerálním živinám, velmi efektivního využívání N a P ze zestárlých prýtů (reutilizace) i masožravosti. Jednou z hlavních podmínek pro rychlý růst je vysoká koncentrace volného CO₂ ve vodě.

Pasti vodních bublinatek včetně našich 7 druhů jsou široce obvejčité ploché měchýřky velké 1-5 mm s pružnou stěnou ze dvou vrstev buněk. Ač nejmenší mezi pastmi masožravých rostlin vůbec, považují se funkčně za nejdokonalejší ze všech. Vyčerpáváním vody z vnitřku pasti v ní udržují trvale podtlak asi 1/7 atmosféry. Když se nějaký drobný vodní živočich (zooplankton) dotkne citlivých chlupů na víčku pohyblivých dvířek pasti, dvířka se otevřou, voda i s kořistí se nasaje do pasti a dvířka se ihned hermeticky uzavřou. Celý tento proces trvá jen asi 3-5 ms a představuje nejrychlejší pohyb u rostlin vůbec. Podtlak se plně obnoví asi do 1 hodiny a past může spustit znovu. Pasti bublinatek ale navíc spouštějí obvykle po několika hodinách i spontánně. Chytání živočišné kořisti má pro výživu a růst bublinatek velký význam, ale zřejmě stejný význam má i kolonizace všech pastí mikrobiálními komenzálními organismy („spolustolovníky“) - bakteriemi, euglénami, nálevníky a vířníky, kteří se uvnitř množí a vytvářejí mini potravní řetězec.

Výskyt, ekologie a ochrana domácích druhů

Bublinatka obecná (U. vulgaris): v rozporu se svým jménem je teď v ČR kriticky ohroženým druhem s pouhými 6 lokalitami: hlavní 4 lokality se vyskytují v mělkých slatinných jezerech v Polabí mezi Všetaty a Lysou nad Labem, jedna lokalita byla nedávno objevena u Strakonic v nivě Otavy a jiná u Bohdanče na Pardubicku; většina těchto lokalit je chráněna. Bohužel zanikly veškeré jihomoravské lokality - např. v rybníce Nesytu u Valtic nebo u Hodonína. Pronikavý ústup doznal druh i v Polsku (během posledních asi 25 let vyhynul v celém polském Slezsku) a Rakousku. V Botanickém ústavu v Třeboni pěstujeme v naší sbírce od roku 1988 rostliny sbírané v jednom rybníčku v Hodonínské Doubravě (asi 2 km severozápadně od Hodonína). Krátce poté kolem roku 1990 už lokalita zanikla. Před několika lety tam sbírala mokřadní sedimenty studentka PřF MU v Brně pro studium semenné banky a ve vzorcích jí překvapivě vyklíčila b. obecná - nejméně po 23 letech uložení v sedimentu! Ve střední Evropě je třeba hodnotit b. obecnou jako teplomilný druh nížin či pahorkatin rostoucí pouze v tvrdých vodách. B. obecná dosahuje délky prýtu až 2,5 m, její pasti mohou být velké až 5 mm a na rozdíl od velmi podobné b. jižní vytváří květy s výrazným ohybem dolního cípu koruny ve tvaru „U“ a plodné tobolky se semeny. Ve sterilním stavu jsou oba druhy jen obtížně rozlišitelné. B. obecná nesnáší růst v zelených eutrofních rybnících ani podzimní vypouštění. Ochrana na posledních stanovištích spočívá v zabránění jejich eutrofizace třeba průsaky z okolních zemědělských ploch a zarůstání dosud volných vodních ploch hustými porosty rákosin.

Bublinatka jižní (U. australis): je bezesporu naším nejhojnějším druhem bublinatky s počtem kolem tisíce lokalit - je tak i nejhojnějším druhem ponořených vodních rostlin v ČR. Vyskytuje se nejvíce v rybnících s alespoň omezenými porosty rákosin či ostřic včetně silně eutrofních rybníků, v rašelinných a slatinných tůních, říčních tůních, ale i v mělkých čistých pískovnách a jezírkách v lomech v nadmořských výškách až do asi 700 m. Snadno se šíří vodními ptáky na nová stanoviště pomocí zimních pupenů. Hojně kvete, ale je vždy sterilní. Je to druh neobyčejně ekofyziologicky i morfologicky plastický: roste v oligotrofních i hypertrofních vodách, v tmavých rašelinných i čistých dešťových vodách, v měkkých i středně tvrdých, kyselých i alkalických vodách. Její dospělé prýty mohou dosahovat 5 až 150 cm a může přežívat měsíce na povrchu bahna.

Bublinatka menší (U. minor): je silně ohrožená a má v ČR asi 50 lokalit. Nejčastěji roste na Třeboňsku, Českolipsku, v Pošumaví a na Českomoravské vrchovině asi do 700 m n. m. Roste v mělkých rašelinných částech rybníků či v porostech ostřic nebo rašeliníku v tůňkách na rašeliništích a slatiništích, ale i ve starých mělkých pískovnách, často jako obojživelný druh na mokrém substrátu. B. menší má značnou toleranci ke stanovištním faktorům, toleruje velmi měkkou i středně tvrdou vodu a neuvěřitelný rozsah pH vody od 3,5 do 9, ale nesnáší vůbec růst v zelené rybniční vodě ani zarůstání mokřadních stanovišť hustými porosty rákosin a ostřic, což je určitě hlavní příčina ústupu v ČR v posledních 40 letech. Porosty také silně oslabuje výrazné kolísání hladiny vody, zejména pokles. Rostliny vytvářejí vzácně plodné tobolky.

Bublinatka Brémova (U. bremii): v ČR byla považována asi 30 let za vyhynulou, ale v roce 1999 byla nalezena v mělké pískovně nedaleko Hluboké nad Vltavou a asi za 10 let poté ve skupině 10-20 velmi blízkých lesních tůní nedaleko první lokality. V posledních 10 letech byla také popsána ze dvou lokalit na Českolipsku: na Mimoňsku a Dokesku a má teď statut kriticky ohroženého druhu. Druh je ve sterilním stavu nerozlišitelný od b. menší a jediným určovacím znakem je širší koruna květu. Je proto možné, že s lepší znalostí určování bude b. Brémova nalezena i jinde. V posledním desetiletí byly rostliny vysazeny do 3 mělkých vytěžených pískoven na Třeboňsku, kde vznikly početné populace. Rostliny nehojně kvetou, ale jsou sterilní. Ekologické požadavky nejsou téměř známy a je možné vycházet jen z toho, že roste dobře v dystrofních stinných lesních tůních i obojživelně v mělkých nezastíněných pískovnách ve velmi měkké dešťové vodě. Podstatou ochrany tohoto druhu je zachování oligotrofního charakteru těchto zvláštních biotopů.

Bublinatka prostřední (U. intermedia): kriticky ohrožený druh má v ČR jen 7 lokalit na Třeboňsku, z nichž 3 jsou malé a zanikající. Roste výhradně na kyselých rašeliništích v malých mělkých tůňkách v rákosinách nebo depresích mezi bulty ostřic i obojživelně. Téměř všechna stanoviště jsou zbytky rašelinišť přimykající se těsně k eutrofním rybníkům, takže jim všem hrozí akutně eutrofizace a zárůst vysokou hustou mokřadní vegetací. Rostliny kvetou a vytvářejí semena, která fungují jako pojistka pro případ vyhynutí dospělých rostlin. Jednotlivé populace jsou ohroženy nízkým stavem vody na lokalitě. Ač rostliny mohou růst ve stínu i na povrchu velmi mokrého substrátu, zimní pupeny nemohou takto bez vody růst a přes léto zahynou - přežití populace je tak dáno pouze semennou bankou. Důsledná ochrana tohoto druhu spočívá v udržování co nejnižší trofie vody přiléhajících rybníků.

Bublinatka bledožlutá (U. ochroleuca s. str.): tento druh je od velmi příbuzné a podobné b. tmavé (popsána 1988) rozlišován v ČR až od roku 2003. Kriticky ohrožený druh roste v ČR jen na Třeboňsku na 4 přirozených a jedné obnovené (repatriace) lokalitě, ale dvě přirozené lokality jsou velmi slabé a zanikající. Ekologickými požadavky se silně podobá b. tmavé a b. prostřední, s níž může růst společně. Roste výhradně na kyselých rašeliništích v malých mělkých tůňkách v depresích mezi bulty ostřic, ale běžně i na povrchu hnědé vláknité rašeliny nebo v porostu zeleného rašeliníku na plném oslunění. Fotosyntetické prýty pak bývají až tmavě červené. Téměř všechna stanoviště přiléhají k eutrofním rybníkům, takže jim hrozí eutrofizace a zárůst mokřadní vegetací. Rostliny hojně kvetou, ale jsou vždy sterilní. Stejně jako u příbuzných druhů spočívá ochrana v udržování co nejnižší trofie vody přiléhajících rybníků.

Bublinatka tmavá (U. stygia): liší se od velmi podobné b. bledožluté většími květy, ale zásadní rozdíl je ve tvaru čtyřramenných žlázek v pastech. Kriticky ohrožený druh roste na Třeboňsku na 5 přirozených lokalitách a jedné umělé po vysazení, ale má také 1-2 lokality v nivě horní Vltavy v Pošumaví a v okolí Františkových Lázní. Většina lokalit na Třeboňsku je značně početná i plošně rozlehlá. Všechny lokality na Třeboňsku jsou výhradně zbytky rašelinišť přiléhajících těsně k eutrofním rybníkům a jsou jimi ohroženy. Ostatní stanoviště v západních či jihozápadních Čechách jsou buď rašelinné vltavské tůně, anebo mělké opuštěné rašelinné rybníčky. Na svých stanovištích na Třeboňsku vytváří b. tmavá většinou mnohatisícové populace a na omezených plochách dosahuje 100% pokryvnosti. Rostliny často kvetou, ale jsou vždy sterilní. Na základě její populační dynamiky na Třeboňsku v posledních 20 letech je možné usuzovat, že má o něco širší ekologickou amplitudu než příbuzné druhy b. bledožlutá a b. prostřední.

RNDr. Lubomír Adamec, CSc., (1958), Botanický ústav AV ČR, Třeboň