Čtení na tyto dny

Pohyb

Je také únava
teprve tisíciletého jazyka
(mé řeči)

Je také únava
teprve dvousetletých stromů
(mé ulice)

Louka navečer povadla —

Už dlouho nepršelo
a neozval se cvrček
(má duše)

Auta na vzdálené dálnici
svítí  Třou si
pneumatiky o asfalt

ropný derivát
o ropný derivát
a ropný derivát

je žene

(František Schildberger)

 

Hledání vztahu ke krajině


Libor Musil, č. 3/1988, str. 60

Dvacet let bouřlivého rozvoje ekologie postavilo tradiční ochranářské heslo „poznej a chraň“ do nového světla. Oplotit lokalitu oplývající vzácným druhem rostlin a myslet si, že takto uchovám při životě ohrožený biologický druh, je dnes už naivní. Musíme pečovat o ekologickou rovnováhu krajiny jako vnitřně provázaného celku. Nestačí zabránit přístupu krvelačných turistů - motoristů, kteří si chtějí domů odnést vše, co jim padne do rukou. Je nutné obrátit pozornost k narušitelům ekologické rovnováhy rozsáhlého území. Neučiníme-li tak, oddalujeme pouze nevyhnutelný zánik.

Abychom dokázali pečovat o krajinu jako celek, rozprostírající se od horizontu k horizontu, musíme být vybaveni dvěma předpoklady: Musíme znát povahu ekologických procesů v krajině (ekologicky myslet) a musíme si krajiny vážit, mít ji rádi (mít ekologický cit). V knihovnách je relativní dostatek knih, které nás poučí o principech krajinné ekologie. Cit ke krajině s sebou každý buď nosí, nebo nenosí sám. Chceme-li se však poučit, zda náš osobní postoj sdílejí také ostatní, či zda se lišíme od obecného trendu, informace se těžko hledají. Nicméně jsou.

V roce 1987 vydala brněnská univerzita odbornou monografii Hany Librové „Sociální potřeba a hodnota krajiny“. Letos tatáž autorka navázala na svou předcházející práci populárněji laděnou, nicméně badatelsky hodnotnou knihou „Láska ke krajině?“ (Blok, 1988). Obě knihy jsou věnovány historickému zkoumání hodnoty krajiny v evropské kultuře minulosti a obě informují o vztahu společnosti ke krajině dnes. Ačkoliv jsou obě věnovány společnému tématu, liší se úhlem pohledu, způsobem interpretace předkládaného historického, uměnovědného a sociologického materiálu. Zatímco první kniha je zasvěceným a vědecky rezervovaným pojednáním o tom, „jak to bylo a je“, druhá se snaží odhalit ty stránky evropské kulturní tradice, ze kterých bychom se mohli poučit, ve kterých bychom mohli najít příklad a inspiraci při hledání vlastního vztahu ke krajině. Zatímco první kniha dospívá k bilanci skepse a nadějí, druhá klade pomocí příkladů z daleké i blízké historie otazníky nad naše přesvědčení o vřelosti citů dnešní společnosti ke krajině. První kniha je zasvěceným zdrojem informací, druhou by bylo možné s trochou nadsázky nazvat manifestem ekologického myšlení a ekologického citu.

Kdybych měl co nejstručněji shrnout závěry, ke kterým Hana Librová dospěla, uvedl bych s vědomím značného zjednodušení: Evropané se (až na vzácné výjimky) nedokázali vymanit z utilitárního vztahu ke krajině: buď ji chápali jako výrobní zdroj, nebo jako zrcadlo svých duševních hnutí. Vždy ji však používali. Pokud někdy někdo v Evropě lásku ke krajině našel, byl to vždy ten, kdo dokázal skloubit touhu po poznání přírody (rozum) s úctou k ní (cit).

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu