Čtení na tyto dny

Chalupy

Nedoslýchavé chalupy
v soumraku
a povídají si
měděnkovými hlasy něco zšeřelého,
už velmi dávno zapomenutého.

Na plotě zvlhlá vůně léta visí -

Za humny chlad
a netopýr.

Přes obzor safírová pšenice se řine
z natrženého pytle tajemství - 

(Josef Suchý)

 

Doporučujeme ke čtení

Pralesy Zakarpatí

Tomáš Koutecký, č. 4/2018, s. 5-9, pro předplatitele

Příroda Ukrajinských Karpat a její ochrana

Jan Lacina, č. 4/2018, s. 5-11, pro předplatitele

Poloniny a pastevectví

Václav Štěpánek, č. 4/2018, s. 18-21, pro předplatitele

Jak vesnice k městu Brnu přirůstaly

Jan Lacina, č. 4/2018, s. 39

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Relikt z doby ledové


Jiří Poláček, č. 2/2015, s. 46

Spisovatel Jiří Mahen (1882-1939) měl vřelý vztah k Slovensku. V roce 1924 ho nazval „hrdinskou zemí“ a „zemí zaslíbenou“, v níž viděl svou „druhou vlast“. Strávil tam několik dovolených, často lovil ryby v Moravě u Kút, ale i ve Váhu, v Dunaji či v tatranských bystřinách. Svůj vroucí poměr k slovenským lidem, kultuře a přírodě promítal i do své tvorby. Vedle hry Janošík (1910), známé Rybářské knížky (1921) nebo knihy Toulky a vzpomínky (1931) je nutno uvést především básnickou skladbu Požár Tater (1934), kterou Mahen věnoval Vladislavu Vančurovi. Její text, uvedený prologem adresovaným čtenáři, rozdělil na šest částí. Opěvuje v nich krásy tatranské přírody, přičemž evokuje i silnou ničivou bouři (dnešní čtenář si při četbě těchto působivých veršů maně vzpomene na vichřici, která zpustošila Vysoké Tatry v listopadu roku 2004). Současně uvažuje o vztahu člověka a přírody v obecné rovině; zamýšlí se také nad soudobou situací našeho národa a Evropy, ohrožené nástupem nacismu.

V první části nazvané Ráno najdeme tyto pozoruhodné verše:

Tam dole pod námi to svítí!
To mořské oko? Ne! To dál -
to malé, co tam ukrylo se
pod kosodřevin zástěru!
Jen poshov, co ti trochu vody
do čisté láhve naberu!
Co zříš v té vodě sem tam plovat,
to u nás převzácný je host,
že chtěl bych věru recitovat
nejhezčí verše na věčnost.
Toť žábronožka ovšem pouhá,
však nečekaný její druh,
a odtud jí jsme připojeni
prý na polární někde kruh!
Zůstala u nás, žije s námi!
Je země míň, když na ni zřím,
a přec jak by nám nad hlavami
hřměl skřípot točny povětřím.

O tomto korýši se ještě píše v další části pojmenované Poledne jako o živočichu, který nás pojí „s tundrami dálné Sibiře“. Aby čtenáři bylo jasné, o jaký druh žábronožky běží, Mahen uvedl její latinský název: Branchinecta paludosa. Máme tedy co dělat s žábronožkou severskou či též arktickou, jež je reliktem z doby ledové. Byla objevena počátkem třicátých let 20. století ve Vyšném Furkotském plese, jinak žije vskutku až na Sibiři, ve Skandinávii nebo v Grónsku. Ve Vysokých Tatrách žila ještě v jednom plese na polské straně, kde již údajně vyhynula. V uvedeném slovenském plese zřejmě přežívá dosud. Anebo se mýlím?

Jiří Poláček

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu