Čtení na tyto dny

Pocta

Byli jsme vyznamenáni.

Nu ano,
letos na jaře
dostalo se nám mimořádné výsady.
V koruně naší borovice
založil si hnízdo pár pěnkav.

Já ovíván
přelety dříve vzácnými jak šafrán
jen popelím se v poctě důvěrou,
ty co chvíli zase kladeš na ústa
prst v roli starostlivé strážkyně.

A oběma nám duše obrůstají prachovými pírky.
A oběma nám jde k duhu
tohle filigránsky něžné sousedství
v zeleném velkoměstě veškerenstva.

(Josef Suchý) 

 

Doporučujeme ke čtení

Šikmý kostel: románová kronika ztraceného města, léta 1894–1921

Karin Lednická, č. 2/2022, s. 23-25, pro předplatitele

Skalická Morávka

Petr Birklen, č. 2/2022, s. 44-45

Vzpomínka na Vítka Grulicha __ 2. 10. 1956 – 24. 2. 2022

Olga Lepšová-Skácelová, č. 2/2022, s. 56-57

Tisy v tísni

Renata Placková, č. 2/2022, s. 58

Bývala za plaňkovým plotem cesta do pole aneb o krajinném žalu a zbytkové naději

Petr Čermák, č. 1/2022, s. 2-3

Elementární automat Rule 30, homolice vznešená a meze poznání

Martin Dvořák, č. 1/2022, s. 20-22, pro předplatitele

Jak jsem vstoupil na „Mýtinu“ Josefa Jambora

Michal Friedl, č. 1/2022, s. 31-33, pro předplatitele

Jak mohu snížit svoji uhlíkovou stopu nepoužíváním rašeliny?

Renata Placková, č. 1/2022, 42-44

Louky a jejich ptáci


Karel Hudec, č. 3/2015, s. 25-26

Nějak shrnout na dvou stránkách vše, co by se dalo vědecky o vztahu ptáků a luk napsat, je obtížné. Vždyť již sám pojem „louky“ by bylo nutné definovat přesněji. A snad mi redakce odpustí, že se vyznám nevědecky ke své lásce k loukám mimo rubriku o krajině svého srdce. Asi je to tím, že louky kolem Ponávky jsem měl hned za zahradou rodného domu na Mokré Hoře. A ještě než jsem se začal zajímat hlouběji o ptáky na nich, znal jsem již odvodňovací příkopy v nich, lemované blatouchy, kde ve vodě byly žáby i čolci. Jak jsem až později seznal, byly to oficiálně květnaté kosné louky. Pronajaty je měli řečkovičtí sedláci, kteří tam pravidelně sekali trávu a platili si hutaře, který nás vyháněl, když jsme hráli kopanou. Zaplavovány mimo mělké louže po jarním sněhu nikdy nebyly; Ponávku pravidelně prohlubovali dva dělníci a holá hlína vyhazovaná rýči lemovala potok do té doby, než zarostla vegetací. Jak jsem nabíral odborný rozum, tak jsem zjistil, že tyto louky jsou domovem různých ptáků. Již někdy od února se na nich začala objevovat hejnka špačků, kterým se ještě všude kolem stavěly budky a kteří z půdy vytahovali především larvy tiplic. V březnu se objevila hejnka lindušek lučních, bílých konipasů, někdy i skřivanů lesních a samozřejmě již nad loukami zpívali i skřivani polní, jejichž jednotlivé páry tu na okrajích občas hnízdily. Další ptáci se vyskytovali nepravidelně. Občas se objevilo na tahu hejnko kvíčal, konipasi luční, v některých letech tu hnízdily jednotlivé páry čejek, až do 60. let bylo celé noci slyšet chřástaly polní, při stavbě náspu železnice na Žďár do luk zaletovali bramborníčci černohlaví nebo chocholouši. Na podzim a v zimě se objevili na bodlácích stehlíci, občas i čečetky. A když se pak přestaly louky využívat, přestala se upravovat i Ponávka. V ostrůvcích rákosin se objevili i rákosníci zpěvní a pod křovitými vrbami jsem občas zjara odchytl (legálně, pro kroužkování!) i slavíka modráčka.

Další louky, které jsem poznal, byly v Podyjí. První moje seznámení s nimi bylo u Rakvic - mezi Trnečkem a tehdy ještě neregulovaným tokem Dyje. Rozloha luk od obzoru k obzoru, tůně s litorální vegetací, hlavaté vrby, sibiřské kosatce a hlavně nové druhy ptáků: volavky popelavé, bukáčci, rákosníci velcí, menší, obecní, strnadi rákosní a luční, konipasi luční, čejky a občas přeletující další druhy bahňáků - kolihy, vodouši rudonozí, později i břehouši černoocasí a husy velké, na stromech hnízda čápů bílých, v křovinách cvrčilky zelené. A pak až do roku 1989 záplavy, kdy louky se staly jezerem o kilometrových rozlohách, kde se mohlo někdy ještě bruslit, zpravidla však jezdit na gumových člunech nebo chodit s rizikem občasného vstupu do vody až po prsa. Nejlepší dobou pro návštěvy byly jarní záplavy ze sněhu roztátého na Českomoravské vrchovině. V té době již hnízdící husy seděly na hlavatých vrbách na Ponze a Křivém jezeře, stejně tak kachny divoké, racci hnízdili mimo pravidelné kolonie i na hlavatých vrbách nebo na zaplavených oranicích - což byly pokusy o rozorání luk, vesměs bezvýsledné. Tato zoraná místa byla také hnízdišti rybáků obecných nebo ostralek, zatímco v trávě luk hnízdily čírky modrá a obecná a postupně stále častěji i vodouš rudonohý nebo břehouš. V březnu se zaplavené louky stávaly i přechodnou zastávkou pro táhnoucí hejna hus polních a běločelých, různých druhů kachen, lysek, přeletovali nad nimi často tehdy ještě u nás vzácní orli mořští nebo orlovci říční. Romantika těchto idylických luk zmizela po ukončení vodohospodářských úprav jižní Moravy v roce 1989. Ve více zalesněném dolním Pomoraví probíhal tento proces podobně, i když v menších rozměrech. Ale louky u Strážnice se dlouho udržovaly jako jediné pravidelné hnízdiště kolih velkých u nás.

Louky ve vyšších polohách nikdy nebyly na ptactvo tak bohaté. Pokud byly větší rozlohy spojeny s vodními plochami, jako například v okolí Náměště nad Oslavou, mohly být také trvalým hnízdištěm některých kachen, čejek nebo vodoušů rudonohých. Většinou však bylo jejich osídlení chudší - skřivani polní, bramborníčci hnědí, ve druhé půli 20. století lindušky luční. A samozřejmě běžné druhy: konipasi bílí, špačci, drozdi. No a horské louky mají samozřejmě několik svých druhů - především lindušky horské a luční, ale i skřivany polní nebo v poslední době bramborníčky černohlavé.

Zajímavé je sledovat změny lučního ptactva, které jsou ostatně přesněji známé až od čtyřicátých let 20. století. Nejrazantnější změny proběhly samozřejmě na jižní Moravě po vodohospodářských úpravách dolní Moravy a Dyje. Úpravami skončily pravidelné záplavy, a tak i možnosti pro výskyt ptáků vázaných spíše na mokřadní prostředí nebo aspoň dostatečně vlhké louky. Čírka obecná hnízdila v oblasti původně v cca 10-15 párech, po dokončení úprav zcela zmizela. Čírka modrá s původním počtem asi 100 párů hnízdí ojediněle, u čejky došlo k početnímu poklesu o 90 %, bekasina otavní s původními 100 páry do roku 1985 téměř zmizela, podobně počet párů vodoušů rudonohých se snížil z asi 80 na 1-3 páry v roce 1992.

Podobný trend měly počty těchto druhů na Náměšťsku, kde byly louky v okolí rybníků „meliorovány“. Čírka obecná (1959: 15 párů) hnízdila naposledy 1977, čírka modrá (25 párů) naposledy 1987, bekasina otavní (7 párů) naposledy 1989, vodouš rudonohý (1959: 6 párů) naposledy 1976. U čejky, která hnízdila v oblasti v počtu přibližně 150 párů, od roku 1989 nepřekračuje počet 20 párů.

Možná ještě zajímavější je obsazení těchto vlhkých luk nově nastěhovanými druhy: koliha velká se usadila v Čechách 1941/42, na Moravě 1954, břehouš černoocasý v Čechách kolem roku 1930, na Moravě 1946; oba druhy dodnes zase téměř zmizely. Po roce 1960 zmizel z nížinných luk chřástal polní, který však zůstal docela početně na podhorských loukách (na Šumavě, Rejvíz v Jeseníkách). Naproti tomu se ve stejné době šířila do nižších poloh dříve na horské louky omezená linduška luční; mezitím se z nich však opět vytrácí. Takže je stále co pozorovat.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu