Čtení na tyto dny

Dětská prosba

Přivez mi něco živého -
- utíká Katka k tatínkovi
startujícímu mezi paneláky auto

Něco živého  Určitě
Nezapomeň tati

(Jindřich Zogata)

 

 

 

Doporučujeme ke čtení

Ferdinand Bučina (1909–1994), fotograf krajiny, lidí a přírody

Tomáš Rasl, č. 4/2021, s. 12-16, pro předplatitele

Cestou na Grotleské písky

Tomas Espedal, č. 4/2021, s. 29, pro předplatitele

Ro(c)kling není punk

David Veselý, č. 4/2021, s. 37

Moravské Slovensko po bezmála 100 letech – chvála reprintu vzácné publikace

Aleš Máchal, č. 4/2021, s. 48-49, pro předplatitele

Moravský kras – známý i neznámý

Leoš Štefka, č. 3/2021, s. 16-20

Poustevníci, žvýkačky a krém na opalování

David Veselý, , č. 3/2021, s. 28

Hugo Václav Sáňka (1859–1929)

Bohdana Fabiánová, č. 3/2021, s. 36

Protější stráň

Matěj Hořava, č. 3/2021, s. 49

Lidová píseň, louky a krajina


Václav Štěpánek, č. 3/2015, s. 29-34

Lidová píseň, louky, jejich kosení, pastva. Řekl bych, že každý, kdo se jednou nechal okouzlit tóny lidové písně, bude jistě tvrdit, že není nic snazšího, než takovouto souvislost nalézt a doložit. Jistě, takový vztah bezesporu existuje. Ovšem žádná lidová píseň nezpívá o krajině, louce či pastvině explicitně. Tak se lidová píseň nechovala. Louka a pastvina však byla pro zpěváka vždy inspirací, nicméně louku sám o sobě většinou nikdy neopěvoval. Ta většinou pouze uvozovala jeho náladu; dokázal srovnávat její krásu s něčím nebo někým jemu drahým. Byl loukou okouzlen a tento vztah je v písni primární. Louka, volný prostor, to vše člověka spjatého s přírodou přímo nutilo zpívat, jak snad dokážeme v následujících řádcích. Hledat tento vztah budeme, pravda, na prostoru moravském, spíše karpatském, do Čech při něm nezabrousíme. Hledání to navíc bude nedokonalé, tím spíše, že pro omezený prostor v našem časopise nelze tisknout noty, a píseň bez not, bez možnosti si ji přezpívat, to jistě není ono. Proto alespoň za každou uvedenou písní připojíme údaj, kde by k ní laskavý čtenář patřičný notový záznam mohl dohledat…

Chceme-li poznat vztah luční a pastevecké krajiny a lidové písně, nemůžeme samozřejmě pominout knihu Vladimíra Úlehly Živá píseň (Praha 1949). V díle výsostného biologa a „amatérského“ národopisce se sepětí krajiny s písní muselo pochopitelně promítnout, byť i v tomto případě spíše okrajově. A hned v úvodu své knihy také V. Úlehla podává neobyčejně poetické vylíčení svého setkání s písní v krajině. Kde jinde, než v nivě řeky Moravy u Strážnice, města jeho mládí:

„(…) Míjím hnízdo za hnízdem, snadno jich napočítám dvacet, a v každém to klapouší; nedočkavé zobáky mladých čápů se rozklepou, kdykoli se rodiče vracejí s potravou z bažiny za řekou - jen se tam jimi bělá, žáby mají špatné časy. - Vyplaším bažantí slípku s kuřátky. Les je to sušší, kopřivy ustoupily lopouní, a kuřátka okamžitě zmizí pod širokými listy; řekli byste, že se to mihly myši. Mohl bych chytit kuřátko a pohrát si s ním, ale přestal mne náhle poutat zvířecí ráj. Zaujalo mne svým kouzlem něco tklivějšího, zavolali lidé nejkrásněji, jak dovedou - ozvala se píseň.

Nese se z louky, kde časně ráno začali sekáči svou práci, pokosili, a teď tu za poledního žáru leží ve stínu a čekají, až seno oschne, aby je obrátili, a bude-li suché, shrábli do kopek. Kterýsi sekáč se už prospal, ale na práci je ještě brzo - i rozezpíval se. Z druhé strany lesa, z luk z této strany Moravy mu odpovídá z dáli dívčí hlas - nese se dlouze a chvílemi ustává, zpěvačka pátrá po zpěvné odpovědi. - Pak se ti dva domlouvají na dálku, neviděni, a snad i neznámí - vždyť z leva jsou luka vnorovská a vpravo za Moravou luka panská, na ta jezdívají kosit zakoupenou trávu lidé až od Chřibů, z Osvětiman, z Moravan, z Bzenecka…“ (s. 16)

I já jsem takto několikrát, z ničeho nic, pocítil to neobyčejné sepětí písně a krajiny, například když jsem, jda pohřížen v nitro horského lesa v kterémsi z nesčetných údolí Javorníků, pojednou uslyšel zarezonovat celým dolem onen neobyčejný souzvuk vícehlasého syrového mužského zpěvu, zpěvu, který, jak jsem se domníval a stále domnívám, dokázala vymodelovat právě ta krajina, která mne obklopovala, krajina púchovské doliny a jejích kopanic, rozprostřených na svazích porostlých loukami a pastvinami. Mé pátrání po jeho původcích, podobně jako v onom Úlehlově případu, bylo bezvýsledné - byli ztraceni někde uprostřed javornických luk a pastvin, ale jejich zpěv mi stále zní v uších.

Vladimír Úlehla, ve snaze uchovat „mizející svět“ lidové písně, založil v roce 1946 ve Strážnici tradici folklorního festivalu, jenž se od té doby bez přestávky každý rok koná. Ovšem na žádném pódiu, na žádném festivalu nemůže píseň, zejména táhlá píseň, a o ní výhradně tu bude řeči, znít tak, jako v prostředí, které ji vytvořilo a modulovalo. Ostatně, poznal to a vyjádřil velice pregnantně již Leoš Janáček: „Z daleka od řeky Moravy vlnily se tóny písně ,O uásko, uásko…‘ Dychtil jsem poznati krásnou píseň. Z dálky nedopadala ke mně zřetelně a srozumitelně slova. Avšak stěží jsem (později - pozn. V. Š.) poznal tuto píseň ve sražených tónech bez lesku, v intervalech sucho nahozených - v těsné místnosti na faře… Zchlazené, ztuhlé tvary.“ Je to, respektive byl to, jak opět píše Úlehla, „dar místního lidu zrcadlit krásu polí, luk a strání, mlhu dálky, dar, který vede ruku k výšivce a hrdlo ke zpěvu“. Dar ovšem, který je v současnosti již nenávratně ztracen, protože „to, co jsem v takových vzácných chvílích slyšel bleskotat na lukách z tetelícího se vzduchu, to nebyla obyčejná píseň sbírek (protože při zapsání písně, jak popisuje Úlehla na téže straně o několik řádek výše, ,leckterá jako by se přímo rozplynula, a skoro z každé bylo kus kouzla vzato. Stávala se z ní píseň sebraná…‘). Bylo to živé a načisto jiné.“ (s. 138)

Vidíme tedy, že V. Úlehla přikládal lukám a vůbec krajině v životě lidové písně zvláštní význam, význam prostředí, v němž píseň nejvolněji žila. Naskýtá se tu také otázka, zdali rozdíly v písni klenoucí se nad měkkou moravní nivou, halenou do prozářené barevné mlhy, či narážející drsně na svahy horských vrcholů a rozléhající se nad pastvinami, jsou skutečně rozdíly způsobené alespoň částečně svým okolím - krajinou. Domníváme se, že ano. Ostatně strážnická zpěvácká legenda Maryša Procházková (1886-1986) ze Strážnice kdysi Vladimíru Úlehlovi na podobnou otázku řekla: „Jsou ty naše písničky vláčnější a něžnější než slovenské, jako by byly širší podél těch luk a něžné jako rovinné barvy…“

Písně kosců v nivě Moravy už dávno nezní, byť louky by se tam ještě nějaké našly. Často ovšem zplanělé, či naopak vyhnojené, bez diverzity. Taková louka by kosce již jen těžko nadchla k písni, protože to byla kromě otevřeného venkovského prostoru také diverzita nezkolektivizované krajiny, co dodávalo člověku a jeho písni rozlet, volnost, čistotu, pravdivost. Etnomuzikolog a vynikající zpěvák Dušan Holý píše o svém rodném Horňácku (regionu na moravsko-slovenském pomezí v okolí Velké nad Veličkou), že tam muži vkládali do zpěvu táhlých písní četné pauzy a vůbec je rozvolňovali právě proto, že měli řadu příležitostí ke zpěvu v přírodě, na lukách. Píseň tedy potřebovala volnost, aby se mohla nad krajinou klenout. O původních táhlých písních z Podluží, oblasti kolem Břeclavi a Hodonína, hovoří někteří autoři, že jejich nápěv má velký tónový rozsah a melodickou pohyblivost, s tím, že právě v tom se odráží kraj - široká, tehdy lučnatá, ale také tisíci políček zbrázděná rovina Pomoraví. Naopak sběratel lidových písní Josef Černík zase tvrdil, že jistou syrovost zpěvu moravských kopaničářů či obyvatel Luhačovického Zálesí formovaly hřebeny a strže Moravských kopanic, poseté pastvinami, podobně jako horské, kopcovité a chudobné Zálesí.

Táhlé písně tedy byly formovány každodenním životem lidí uprostřed polí a luk. Z jejich celkového melodického ladění i rytmického utváření je slyšet ozvuk širokého a dalekého krajinného echa. Klenou se nad horskou přírodou, zaléhají z kopce na kopec, z vršků do dolin a doznívají v dálkách. Modulace krajiny je z nich zcela zřetelná:

Ked si já zazpievám, na vrch Javoriny, učuje mňa milý ej, z vršku do doliny…

(Jan Poláček: Slovácké pěsničky VI, Praha 1951, s. 45, písně 70, 71 z Moravské Nové Vsi na Podluží; s dialekticky jinými slovy i mírně pozměněným nápěvem ji uvádí již František Bartoš [Národní písně moravské v nově nasbírané, Brno 1889, s. 90] z Nové Lhoty na Horňácku.)

Lidovou píseň ovšem formovala také činnost člověka v krajině, tedy to, co dnes již v podstatě neexistuje. Současná krajina je totiž člověkem opuštěná. Velkozemědělský způsob obhospodařování člověka z krajiny vytlačil, resp. jeho přítomnost v ní podmínil několika málo dny v roce, a to ještě pouze v kabinách strojů. Jen v místech, kde přežil malorolnický způsob obdělávání půdy, ještě zůstává krajina zalidněná. Jde však jen o nepatrné enklávy.

Již jsme hovořili o tom, že písně zpívané v přírodě mají velmi volnou formu - tu jim vtisklo právě přírodní prostředí. A s krajinotvornou činností člověka jsou nejúžeji propojeny právě táhlé písně související s loukami: písně trávnicového typu, kosecké, a to mužské i ženské, zpívané při kosení a hrabání sena, nebo písně zpívané na pastvinách při pasení dobytka. Tyto písně jsou zvukově nosné, počítají s ozvěnou a dobrou vodivostí hlasu. Ženské písně většinou začínají nebo končí vznosným výskáním - ujukanie, húkanie - které bývá většinou dokonce mimo zpěvní polohu ženského hlasu.

K nejjednodušším takovýmto písním patřily popěvky při pasení, opět využívající krajinnou konfiguraci. Nejsou to vlastně písně v pravém slova smyslu, spíše jistý druh recitativu intonovaný na dvou třech tónech v typickém táhlém do dálky prorážejícím rytmu. V textu zpravidla dorozumívacího obsahu hrají důležitou roli citoslovce, o něž se píseň ve svých intonacích do dálek opírá:

Ej, hoja, hoja, požeňte kravaři z pola, já poženu horem a vy žeňte spodem…
Hoja hoja hoja, kamarádko věrná moja. Skoro i ty poženeš. A já už poženu, já tebe odženu, já poženu horem a ty dolem, zetkáme se tam pod oborem, pod zeleným javorem…

(František Sušil: Moravské národní písně s nápěvy v textu řazenými. Třetí vydání, sestavili Robert Smetana a Bedřich Václavek. Praha 1941. Nápěvy č. 1470, 1471 pocházející z Vidče na Vsetínsku.)

Tyto písně vymizely spolu se zánikem pastvy, jak o tom píšeme na jiném místě tohoto čísla Veroniky. Ženské písně při polních a lučních pracích již byly o něco složitější, i když i jejich nápěvy někdy spočívaly na jednoduchých volaných intonacích. Jejich frázování bylo volné, s dlouhými vydržovanými tóny. Také jejich intepretace je krajinou přímo podmíněna - využívá akustické podmínky horské přírody, samotné písně jsou podmíněny estetickým vjemem krajiny, přímo z krajiny tryskají. František Bartoš byl při sbírání písní nadšen rozezvučenými ráztokami a kýčerami na Valašsku. Psal o tzv. hečačkách, které „prozpěvují žnice po celý čas žní. Hečat se začně po karlovskej púti (15. srpna) a hečí se až do Václava. Hečení na Valašku se děje ze dvou proti sobě strmících vrchů, zvláštností je přechycování druhé části písně a střídání pěveckých skupin, takže tyto písně v krajině často připomínají antifonálně zpívaný chorál“ (F. Bartoš, Národní písně…; Několik slov o lidových písních moravských, s. VIII).

Jak jsme již ovšem viděli z Úlehlova úvodního citátu, ženské „trávnice“ se stejně tak dobře nesou v horských údolích, jako při hrabání sena v nivních loukách při Moravě či Kyjovce.

Některé písně ale byly s pracovním procesem na loukách spojeny vztahem daleko těsnějším. Jejich funkcí bylo mj. sjednocení pracovního rytmu a tempa. Ačkoli člověk pracovní rytmus sám vytvářel, rytmus práce zprostředkovaně pronikal i do jeho ostatního života. Patří sem proto zejména písně zpívané při kosení luk, tzv. kosecké písně. Krajina a přírodní prostředí jim vtisklo volnou a táhlou podobu, ale pracovní proces je usměrňoval v přesném rytmu:

Čí to lúčka nekosená, [: ej, strážnického pána. :]
Poďme, chlapci, zkosíme ju, [: ej, za rosenky z rána. :]

(Jan Poláček: Slovácké pěsničky. Vydal Slovácký krúžek v Brně 1936, s. 37, píseň je z Horňácka.)

1. Kosí Janko, kosí trávu, aj, kosí Janko, kosí trávu, na zelenej lúce.
2. Milá za ním, zahrabuje, aj, milá za ním, zahrabuje, drža hrable v ruce.

(František Sušil: Moravské národní písně, nápěv 638, píseň je z Moravských kopanic u Březové.)

Práce spojené s loukami, zejména samozřejmě senoseč, byly vždy jaksi slavnostní, měly často až mystický nádech. Proto ani žádná jiná zemědělská činnost není v lidové písni tak opěvovaná, jako právě kositba, během níž „kosenka“ za rosy „dobre kosí“, a to třeba i během roboty, jak o tom hovoří následující píseň. Ani taková vpravdě nepopulární záležitost nemohla přehlušit v podstatě radost z kosení „lúčky“:

1. [: Strážnická hraběnka, pro Boha prosila, :] aby sa jí lúčka, lúčka u potúčka, [: do rána skosila. :]
2. Šli chlapci nad ránem, kose zazvonily, a oni tu lúčku, lúčku u potúčku,
[: do rána skosili. :]

Ostatně ten, kdo jednou byl součástí řady kosců, pomalu se sunoucích za ranního rozbřesku mokrou rozkvetlou loukou a pokládajících v pravidelném rytmu přesné pokosy (aby tak zajistil nejen píci pro dobytek, ale, a dnes spíše, také budoucí život a pestrost samotné louky), viděl duhu v kapkách rosy čerstvě pokosené trávy a cítil vůni schnoucího sena, ví, o čem je řeč. Tím spíše pak může být tato práce přitažlivá a stát se lákadlem pro člověka, který nepřichází denně do styku s rolnickými činnostmi, a takových je v současnosti většina i na vesnici. I proto jsou již řadu let tak populární různé kosecké soutěže, slavnostní kosení luk se zpíváním, jak jsme toho svědky vždy koncem května v zámeckém parku v Buchlovicích u Uherského Hradiště nebo v červnu na loukách nad Malou Vrbkou na Horňácku, a v poslední době i na mnoha jiných místech. Proto také například pravidelné červencové kosení bělokarpatských lučních rezervací v okolí Valašských Klobouk, jež již 35 let pořádá ZO ČSOP Kosenka, o němž píšeme na jiném místě časopisu, nemá nouzi o zájemce…

Ale zpět k lidové písni a loukám. Jen zřídka kdy a většinou humorně píseň zachycovala skutečný stav luční krajiny, zejména pak takové, jíž se asi nebylo moc co chlubit. Louky zde obvykle sloužily pouze jako metafora:

1. Ratíškovské lúky, 3× [: močár nemočár, :]; ratíškovské dívky, 3× [: jak starý kočár. :]
2. Ratíškovské lúky, 3× [: járek, nejárek, :]; ratíškovští chlapci, 3× [: nos jak oharek. :]

(J. Poláček: Slovácké pěsničky VI, s. 80, píseň č. 138.)

Jiné písně, z větší části milostné, pak jsou často uvozovány obrazy obzvláště pěkných krajinných prvků s lukami či lučním kvítím a tvoří v tvorbě zpěváka či zpěvačky představy stejně milé jako člověk, jemuž je celá píseň určená:

1. V Petrovských sečách, lúka zelená, pase tam dívča, pase jeleňa.
2. Pase ho pase, lebo mosí, lebo jí šuhaj travičku kosí.
3. Než jí nakosil, kosa mu spadla, sám ju nespravil, tráva uvjadla.

(J. Poláček: Slovácké pěsničky V, s. 119, píseň č. 223 z Petrova.)

1. Ty petrovské lúky kvítím prokvetené, [: chodí tam děvčátko, pěkně vystrójené. :]
2. Chodí tam děvčátko, vybírá si kvítí,
[: sobě na věneček, aj zelené listí. :]

(J. Poláček: Slovácké pěsničky VI, s. 109, píseň č. 186 z Petrova.)

I dnes je samozřejmě v krajině mnoho zajímavých míst, pravda je ovšem ta, že její dnešní celkový stav by až na výjimky asi příliš inspirací pro vznik metafor a dovolávání, zejména pokud jde o louky, nedal. Celkově vzato lze říci, že lidé už s přírodou, a to i na vesnici, žijí méně, protože většina z nich nehospodaří. Ztráta sepětí s krajinou se samozřejmě zpětně odráží i na písni, která se již v krajině neozývá. Píseň, táhlá píseň, byla spjatá s životem člověka v k rajině, s loukami. A když sepětí člověka a krajiny skončilo, skončil i pravý život lidové písně. Ta sice žije dál, ale v jiné podobě, jíž říkáme folklorismus. Ten, a parafrázujeme teď závěr fejetonu Nota Leoše Janáčka (Lidové noviny 28. července 1926), „písničkám přivřel očka, udychtěné mysli dal pokoj, vzdechy i milování tisíců ztišil“.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu