Čtení na tyto dny

Pocta

Byli jsme vyznamenáni.

Nu ano,
letos na jaře
dostalo se nám mimořádné výsady.
V koruně naší borovice
založil si hnízdo pár pěnkav.

Já ovíván
přelety dříve vzácnými jak šafrán
jen popelím se v poctě důvěrou,
ty co chvíli zase kladeš na ústa
prst v roli starostlivé strážkyně.

A oběma nám duše obrůstají prachovými pírky.
A oběma nám jde k duhu
tohle filigránsky něžné sousedství
v zeleném velkoměstě veškerenstva.

(Josef Suchý) 

 

Doporučujeme ke čtení

Šikmý kostel: románová kronika ztraceného města, léta 1894–1921

Karin Lednická, č. 2/2022, s. 23-25, pro předplatitele

Skalická Morávka

Petr Birklen, č. 2/2022, s. 44-45

Vzpomínka na Vítka Grulicha __ 2. 10. 1956 – 24. 2. 2022

Olga Lepšová-Skácelová, č. 2/2022, s. 56-57

Tisy v tísni

Renata Placková, č. 2/2022, s. 58

Bývala za plaňkovým plotem cesta do pole aneb o krajinném žalu a zbytkové naději

Petr Čermák, č. 1/2022, s. 2-3

Elementární automat Rule 30, homolice vznešená a meze poznání

Martin Dvořák, č. 1/2022, s. 20-22, pro předplatitele

Jak jsem vstoupil na „Mýtinu“ Josefa Jambora

Michal Friedl, č. 1/2022, s. 31-33, pro předplatitele

Jak mohu snížit svoji uhlíkovou stopu nepoužíváním rašeliny?

Renata Placková, č. 1/2022, 42-44

Louky a pastviny ve výtvarném umění


Jan Lacina, č. 3/2015, s. 35-39
Novým dočasným krajinotvorným prvkem se staly kotouče trávy zabalené do fólií, a to i pod Volákovým kopcem u Slavíčkových Kameniček. Namaloval by je?
Novým dočasným krajinotvorným prvkem se staly kotouče trávy zabalené do fólií, a to i pod Volákovým kopcem u Slavíčkových Kameniček. Namaloval by je? Foto Josef Ptáček, 2012

Pastviny a posléze kosené louky provázejí, ba podmiňují lidskou civilizaci odpradávna jako vegetační útvar pro život příznivější a potřebnější než les. A tak není divu, že i ve výtvarném umění častěji než les bývají zobrazovány krajiny, v nichž převládají rozmanité travinné porosty. Příkladů ztvárnění je bezpočet - od pastýřských scén v antických, biblických a samozřejmě i téměř současných krajinách přes senoseče v rovinách niv i na stráních hor až po slastná spočinutí v květnatém pažitu nebo dokonce ve voňavé kupce sena. Uvedená témata lze přitom vybírat z rozsáhlé galerie tvůrců jak světové proslulosti, určujících vývojové trendy výtvarného umění, tak i z děl malířů národního či jen regionálního věhlasu, dokumentujících však zřetelně krajinný ráz a děje v dobách minulých, umožňující srovnání se stavem současným.

Od pasáčka Giotta k pasáčku Ladovi

Vhodné je začít Giottem di Bondone (1267-1337). Už proto, že ho - podle legendy - objevil jako pasáčka kreslícího si své ovce na kameny florentský malíř Giovanni Cimabue a vzal ho k sobě do učení. Giotto, považovaný za předchůdce renesance, brzy předčil svého mistra. Svědčí o tom třeba i fresky v kapli Scrovegniů v Padově, na nichž ve výjevech ze života sv. Jáchyma nechybí ani ovce spásající sporou vegetaci na vyprahlých skalnatých stráních. Malířem ideálních krajin s bukolickými scénami byl Claude Lorrain (1600-1682). Pocházel z Lotrinska, ale žil a maloval v Římě. V jeho okolí skicoval romantickou krajinu, jejíž prvky pak vnášel v ateliéru do svých krajinomaleb. Průkopníky realistické krajinomalby byli nizozemští malíři 17. století. Mezi nimi Paulus Potter (1625-1654) se specializoval na malování dobytka, včetně pasoucích se stád. Tak například v obraze Les nedaleko Haagu z roku 1650 zachytil v pozadí bažinaté pastviny stádo krav pasoucí se a odpočívající ve stínu dubového hájku. Rozmanité výjevy z venkovského života působivě a nezaměnitelným rukopisem ztvárňoval Jean Francois Millet (1814-1873), tvořící většinu života v Barbizonu poblíž Paříže. Jeho Přadlena, pasačka koz z Auvergue (1869) dokumentuje, že šikovná vesnická dívka zvládne současně dvě rozmanité činnosti - pást vrtošivé kozy a přitom spřádat na vřetenu vlákna. Anglický realista John Linnell (1792-1882) rovněž zemitě zachycoval výjevy z venkovského života. V obraze Venkovská silnice (1864) dokumentoval pro současníky již sotva pochopitelný jev - po silnicích se neřítila auta, ale hnala se tudy stáda krav a ovcí.

Krajinou pastvin málem nekonečných byla a dodnes je uherská pusta. Sugestivně ji ve svých obrazech - např. Krajina z Velké uherské nížiny se studnou a vahadlem (1853) - zachytil maďarský malíř Károly Markó (1791-1860), rodák z Levoče. O dvacet let později se vydal do uherské pusty i mladý Antonín Chittussi (1847-1891), aby rovněž kreslil a maloval vertikály vahadel v travnaté šíravě bez jediného stromu. Snad právě tato cesta ho vedla k rozhodnutí stát se místo malířem historických obrazů krajinářem. K jeho vrcholným dílům pak patří často reprodukované krajinomalby pastvin v říčním údolí v blízkosti jeho rodného Ronova nad Doubravou i jinde na pomezí Železných hor a Českomoravské vrchoviny - viz například Z Českomoravské vysočiny (1882), Údolí Doubravky za soumraku (1886) či Potok v pahorkatině (1886). Dnes jsou všechny tyto kdysi pastvené údolní zářezy již dávno souvisle zalesněny. Pár let po Chittussiho smrti kráčel pod Železnými horami ve stopách svého obdivovaného mistra František Kaván (1866-1941), absolvent slavné Mařákovy krajinářské školy na pražské Akademii výtvarných umění. Roku 1895 zde namaloval obraz se složitým názvem Železné hory. Na potoce Třemošnickém o korytě kamenitém a bodláčím zarostlém. Pod vysokým letním nebem, s pozadím modravé kulisy Železných hor, ztvárnil malíř kamenitou pastvinu v širokém povodňovém korytě říčky, která se zde rozvodnila při katastrofických povodních roku 1890. V důsledku selektivní pastvy zůstaly tehdy mezi valouny trčet ochmýřené bodláky a pcháče. Třemošnický potok je již dávno omezen kamennou navigací, provází ho souvislý břehový porost, takže Železné hory nejsou z místa záběru Kavánova obrazu vidět. A hlavně: téměř celá niva je až k řečišti zorněna, místo luk a pastvin růstává ve velelánu ozimá řepka.

Nejslavnějším Mařákovým žákem byl Antonín Slavíček (1870-1910), který začátkem 20. století - přiváben románem K. V. Raise Západ - maloval v Kameničkách u Hlinska. Významný podíl z jeho zdejší tvorby zaujímají právě pastevní a luční motivy. Doslova kultovním obrazem české krajinomalby se stalo Slavíčkovo dílo U nás v Kameničkách z roku 1904. Prostý motiv z klimaticky drsnějšího kraje zachycuje ženu v červené sukni vracející se kolem rybníčka v převážně zatravněné krajině se dvěma kravami z pastvy. Slavíčkovi se zde podařilo jedinečným způsobem v jednotu malířsky propojit všechny malířské sféry - zjednodušeně řečeno oblohu s vodním útvarem, lidi a jejich dílo se zemí a vegetací. „Dojmy jsou tak silné, že mohou svojí tíhou udusit,“ píše roku 1903 z Kameniček. „Večer, když pasou zde krávy pod táhlým Vojtěchovým kopcem, na němž jsou dva vyhublé stromky a jen se míhají úzké pruhy políček…“

Po desetiletí vznikaly prosté kresby Mikoláše Alše (1852-1913) ilustrující lidové písně a říkadla, které pak byly shrnuty do známého Špalíčku. Pasou se v nich nejen krávy, ovce a kozy, ale i jeleni (na tý louce zelený), a to po celé vegetační období: Máj, vyžene kozy v háj a na svatého Havla (16. října) lidové rčení velí nechej krávy v chlévě! Předtím je ovšem třeba prožít vyvrcholení pasáckého života, které jsme závidívali generaci našich otců a dědečků, vyrůstajících na venkově. Idylu známého rčení Slunečko zachází za hory, pasáci pečou brambory ztvárnil M. Aleš obzvláště vábivě.

A ještě více vtahují do dávných dob venkovského života dětí idylické obrázky a obrazy Josefa Lady (1887-1957) - od husopasek o Velikonocích až po ty kolem ohýnku seskupené pasáčky v pozdním podzimu. V Kronice z mého života (1942) tento umělec vskutku národní vzpomíná: „Radostí i strastí pasáčků jsem užil dosyta. Od útlého dětství až do odchodu na učení, od časného jara až do pozdní zimy bývalo mou povinností napásti husy a krávy… Časně ráno jsem vyvedl tři kusy na obecní pastvinu a k deváté hodině přihnal napasené do chléva. V chlévku zatím už netrpělivě štěbetaly hladové husy a sotva jsem uvázal krávy u žlabů, už bylo nutno pustit husy a hnát na pastvu… Hlavní a nejveselejší zábavy nastaly, když i z luk odvezly poslední kopky otavy a krávy i kozy se mohly pustit všude beze strachu, že vlezou do škody. Potom teprve začlo rozdělávání ohňů a pečení bramborů - největší naše radost vůbec.“ Zbývá dodat, že tu kouzelnou říši dětství pasáčka Josefa Lady kolem středočeských Hrusic nehorázně protíná od 70. let dálnice D1. Pokud mluvíme o pastvinách a pastvě, nesmíme ovšem zapomenout na Valašsko. Malířským kronikářem Pobečví byl rodák z Valašského Meziříčí Augustin Mervart (1889-1968). Jeho malířské záběry s loukami a pastvinami sahají od horských hřbetů Beskyd a Javorníků až do nížinné nivy Bečvy, kde se dříve také pásávalo. A vhodné je připomenout i Františka Řehořka (1890-1982), rodáka z Boskovic. Tento skromný akademický malíř, přítel věhlasného spolurodáka Otakara Kubína, zůstal na rozdíl od něj věrný rodnému kraji a zejména kolem Kořence na náhorních plošinách Drahanské vrchoviny maloval i pastviny a stáda - viz například Pastvisko u Kořence ze 40. let minulého století. Dnes je tu rozsáhlé golfové hřiště, které snad přece jen neruší krajinný ráz přírodního parku Řehořkovo Kořenecko tolik, jak by ji rušila variantně sem navrhovaná smrková monokultura.

A nemusíme být zrovna pravidelnými návštěvníky výstav a galerií, aby nás pastýřské motivy neminuly. Všichni je každoročně vnímáme o Vánocích. V žádném betlémě - Alšově, Ladově, Wenigově i mnoha dalších výtvarníků - totiž nechybí postava pastýře s ovcemi a ovčáckým psem, bez těchto figurek se neobejdou ani betlémy četných lidových řezbářů. Pokud jde o profesionální sochařské ztvárnění, uveďme alespoň sochu Jana Štursy (1880-1925). Jeho Píseň hor z roku 1905, osazená na kašnu v sochařově rodném Novém Městě na Moravě, znázorňuje zpívajícího bosého pasáčka s ovečkou v klíně.

Záhadný Bosch a Mánesova chyba

Obdobně jako pastviny a pastva je ve světovém i domácím malířství často frekventovaná senoseč a jevy s ní spojené. Zachytil je už vlámský malíř Hieronymus Bosch (1453-1516), proslulý jako autor záhadných fantastických a vizionářských motivů (Zahrada rozkoší, Poslední soud), kterého považují surrealisté za svého předchůdce. Ani jeho Vůz sena z prvních let 16. století není prostým znázorněním povozu odvážejícího fůru suché píce, ale symbolem pozemských statků, o které se nelítostně rve početný dav mužů i žen. Naopak téměř idylicky na nás působí Senoseč z r. 1565, třebaže její autor Pieter Brueghel st. (1525-1569) byl skeptikem, nelibě vnímajícím odcizení lidí světu. Za tímto úchvatným obrazem, zachycujícím řadu postaviček při senoseči v romanticky skalnaté krajině (jedná se vlastně o Červen z malířova cyklu Měsíce), nemusíme navíc náročně putovat až do některé ze světových galerií (jako třeba za Boschem do madridského Prada), ale můžeme se jím potěšit v Lobkovickém paláci na pražských Hradčanech.

Dočasnou harmonickou součástí krajiny při senosečích, lákající malíře, bývaly kupky sena. Po několik let se jimi zabýval (a malířsky trápil) i Claude Monet (1840-1926), vůdčí představitel impresionismu. Jeho Kupky sena z let 1886-1891, tvořící celou sérii, dokazují, že i tak prachobyčejný objekt, zobrazený skupenstvím barevných skvrnek měnlivých podle denního osvětlení, může být předmětem velkého estetického zážitku. Zhruba ve stejné době maloval a kreslil typickými čárkami kupky sena na jihu Francie po životě žíznící Vincent van Gogh. A na druhé straně Evropy veliký ruský realista Isaak Levitan (1860-1900) namaloval kdesi v Povolží r. 1899 Kupy sena za soumraku. Z obrazu širé travnaté krajiny, navíc s vycházející Lunou, padá i na neruského člověka bezbřehá chandra. Z českých „senosečových“ malířů jmenujme na prvním místě Josefa Mánesa (1820-1871), idol národní tvorby. Pro Červen v kalendářní desce pražského orloje z r. 1866, koncipované jako sled typických dějů a činností v životě venkovského lidu, si obdobně jako o tři sta let dříve P. Breueghel vybral senoseč. Kosící muž má po pravici, poněkud v pozadí, mladou ženu, která čerstvě pokosenou trávu shrabuje a vrší do kupek! To je zřejmě technologická chyba - do kupek se přece shromažďuje až sušená tráva, seno, aby neutrpělo deštěm. Současník Mánesův Bedřich Havránek (1821-1899) stál malířsky na pomezí romantismu a realismu. Rád maloval divoké horské scenerie, ale sestoupil i do nížin. Ve své Krajině u Mělníka z r. 1868 věrně dokumentuje senoseč v široké nivě na soutoku Vltavy a Labe, kde nad loukami s fůrou sena se do široka rozpíná solitérní dub. Svými květnatými loukami jsou dodnes proslulé Bílé Karpaty. Malířský bard Moravského Slovácka Joža Uprka (1861-1940) byl sice především figuralista. Své krojované venkovanky a venkovany však dokázal organicky začlenit do jejich - často luční - krajiny. A tak třeba v Pouti u svatého Antoníčka (1894) nebo v Reji dívek (1909) zrak přechází nejen z pestrobarevných krojů děvčic, ale i ze stylizovaných květin v lukách, do kterých usedly. Uprka byl důsledným malířským kronikářem zemědělských prací v průběhu roku. Většinou při nich zachytil ženy, ale při senoseči vkládá do rukou kosu výhradně mužům v bílých všednodenních krojích - viz například obrazy Sekáč (1896 a 1928) či Na lúkách (1901).

Zdá se, že kosa nepatří do rukou žen ani podle středočeského Mikoláše Alše. Ten často kreslí ženy pouze se srpy a s nůšemi či loktušemi požaté trávy na zádech. Beznadějný i proto je pohled mládence s odloženou kosou, který se v jedné z kreseb Špalíčku ptá: „Kdo ťa bude, trávo, kosit, až já budu šablu nosit? Trávo, trávo, trávo zelená!“

Velmi vážný podtext dal svým lučním motivům brněnský kubista a neoklasicista Jaroslav Král (1883-1942), umučený v Osvětimi. V napjaté době expanze německého fašismu maluje při práci na loukách pouze ženy, zřejmě jako symbol jistoty. A kdežto v Senoseči z r. 1939 jim vkládá do rukou pouze hrábě při vršení kupek, v obraze Dvě ženy s děckem z r. 1940 již nese jedna z žen neohroženě i kosu.

Od barevnosti a diverzity ke spočinutí

Vraťme se raději k radostnějšímu vnímání a zobrazování pastvin a luk. Zvláště ty květnaté vábí. Zpočátku si malíři tvary a barvy jejich květů vymýšleli. Florentský renesanční mistr Sandro Botticelli (1445-1510) ve svém vrcholném díle Primavera (kolem r. 1478) barvami a tvary květin přímo hýří. Rozhazuje je tam pod nohy těhotné Venuše přímo ze svého skvostného šatu krasavice Vesna. Zřejmě první realistické umělecké zobrazení luční flóry se jedinečně podařilo o generaci mladšímu Albrechtu Dürerovi (1471-1528), proslulému především svými portréty a autoportréty. V jeho Malém drnuVelkém drnu z let 1502-1503 jsou s přesností vědecké ilustrace zobrazeny jednotlivé luční druhy, které dobře poznáme - lipnice luční, řebříček, smetanka, čičorka, jitrocel… Brněnský výtvarník Vojtěch Štolfa (1921-2002) se přiznal, že to byl právě Dürerův Velký drn, který ho inspiroval, aby se kromě své hlavní profese - scénografie, věnoval i portrétování rostlin - zejména trav, jejichž eleganci obdivoval. Svědčí o tom i obálky 16. ročníku Veroniky z r. 2002.

Malířem radosti ze života byl Francouz Auguste Renoir (1841-1919). Ta radost čiší i z obrazu Cesta v louce z r. 1873. Po zarostlé cestě kráčející postavy jsou - jak také v impresionistické malbě jinak - barevnými skvrnkami, souladnými s květy. Atmosféra napětí a vzrušení nás naopak zachvátí při pohledu na díla Archipa Ivanoviče Kuindži (1842-1910) z východoevropských stepí. V jeho obraze Dněpr ráno z r. 1881 je spíše než zamlžená řeka hlavním až vtíravě působícím elementem nekonečná spoře rozkvetlá step.

I mnozí čeští malíři rádi malovali kvetoucí louky a pastviny. Z Mařákových žáků to byli kromě již zmíněného Františka Kavána třeba Jaroslav Panuška (1872-1958), Stanislav Lolek (1873-1936) a Karel Langer (1878-1947). Druhové bohatství rozmanitých společenstev Vysočiny - zejména vlhkých luk a vřesovišť - lze rozeznat v některých obrazech Josefa Jambora (1887-1964), o němž jsme již ve Veronice psali jako o jednom z posledních realistických krajinářů.

Bývalo požitkem - a dodnes někde a někdy je - usednout či ulehnout slastně do trávy. Všeobecně známým obrazem s touto tematikou je proslulá Snídaně v trávě od Edouarda Maneta (1832-1883). Toto veledílo z r. 1863 je považováno za iniciační obraz moderního malířství, překonávající zkostnatělý akademismus i předsudky. Nahé ženy vedle oblečených mužů najdeme ovšem už v Koncertě v přírodě z r. 1510, za jehož autora bývá považován benátský malíř Giorgione (1477-1510), jindy zase Tizian (1490-1576), případně oba dva mistři dohromady. V obraze Gustava Courbeta (1819-1877) Dívky na břehu Seiny z r. 1857 odpočívají na travnatém břehu někde u Paříže dvě slečny městsky oděné. Častěji než městské slečny odpočívají v obrazech na trávě či v seně venkovanky - např. Ležící dívka v růžové stráni (1882) od impresionisty Camilla Pissarra (1830-1903). Přední představitel tzv. mnichovského realismu Franz von Lenbach (1836-1904) namaloval r. 1860 Pasáčka - chlapce rozkošnicky roztaženého pod modrou oblohou v pastvině, v níž - pro geobotanika poněkud překvapivě - pohromadě rostou zvonek rozkladitý a suchopýr. Zvláštní rozechvění z vlahého jarního ovzduší se nás zmocní při pohledu na Obraz z většího cyklu, který r. 1902 namaloval Jan Preisler (1872-1918). Český mistr symbolů v něm někam nad břehy řeky Litavky na svém rodném Berounsku lokalizoval mileneckou dvojici cudně spočívající v mladé trávě s rozkvetlými prvosenkami.

Na závěr se do třetice vraťme do Alšova Špalíčku. Najdeme tam i obrázek z r. 1886 nazvaný Český Diogenes. Jedná se o tuláka, který se na noc zavrtává do kupy sena. A z r. 1905 je do Špalíčku zařazen obrázek dívky, která odložila hrábě a blažená ulehla do sena. „Má milá lenost, nedej mi se přemoct“, přeje si ta lenošící dívka. Obrázek přejal do své knihy Obytná krajina r. 1947 architekt Ladislav Žák jakožto příklad klidného odpočinku, který „zvaný nesprávně leností, byl zdravým jevem minulých dob, neštvaných k neutuchající, zbytečné a nadměrné činnosti nelidskou chvatnou prací strojů“.

A tak nám nezbývá, než popřát klidné procházky (posledními) květnatými loukami a pastvinami i zdravý odpočinek ve voňavé kupce sena, pokud ovšem ještě nějakou na svých toulkách vůbec potkáte.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu