Čtení na tyto dny

Ocúny

Za řekou lesy v tichých mukách
svlékají potrhaný šat
a chystají se odlétat

Bojíme se že osamíme
na steskem podmáčených lukách

Bývá nám úzko v ony dny
kdy lužní háje jsou jak svaté
a v trávě rostou jedovaté
bledé a křehké ocúny

(Jan Skácel
Odlévání do ztraceného vosku, 1984) 

 

Doporučujeme ke čtení

Jaké bude bývat počasí?

Jan Hollan, č. 2/2019, s. 2-3

Stromy a voda

Radek Pokorný, č. 2/2019, s. 5-6, pro předplatitele

Zeleň a klima města

Jaroslav Rožnovský, Petr Salaš, č. 2/2019, s. 18-20, pro předplatitele

Stromy jako biotopy

Libor Sedláček, č. 2/2019, s. 21-24, pro předplatitele

Šumava vítězná

Václav Cílek, Jan Dvořák, č. 1/2019, s. 2-4

Sucho jako šance pro naše potoky a řeky?

Petr Pařil, č. 1/2019, s. 5-9, pro předplatitele

Chvála kulhavého poutníka

Vladimír Just, č. 1/2019, s. 20-22, pro předplatitele

Vcházení do obrazů IV – Bohdan Lacina

Jan Lacina, č. 1/2019, s. 30-33, pro předplatitele

Krajina


Jan Antonín Pitínský, č. 3/2015, s. 40-41

Krajina dětství je nejprve temná, skrytá ve sklepích, kalužích, nebo dokonce stokách a kanálech, či snad i na dně řek a jednoho rybníčku: je dokonce skryta za skřelemi ryb nebo ve vnitřnostech zvířat, skrývá se na půdách a stodolách, jistě i ve chlévech a pod mostky v zahradách. Krajina je nejprve malá a drobná, poté se zvětší a protáhne jako plavec. Náš dům měl nejstrmější střechu ve střední Evropě, stavěnou architektem Blažkem roku 1911, měl sklepy kamenné a prostorné; když byla povodeň, jezdili jsme jeho chodbami v neckách. Kolem stály hrozivé lesy, jež obklopovaly údolíčko. Pod lesy smály se stráně a louky. Jedné se říkalo Nivka, byla i dost malá, plná jabloní. Vedle louky hrozila vším možným strž, v jejíchž hlubinách tekl potůček. Vše bylo marné a zděšené, jen ti nejodvážnější sestupovali dolů a křičeli přitom, rozhánějíce se klacky a oštěpy. Nad strží byl les, vzbuzoval úctu a svou vlídností pobízel k jakési letité a starodávné chůzi. Mohlo se jím jít až na Slovensko a vlastně kamkoliv do Evropy. Na protilehlé straně - když jste již na strž a její obtíže zapomněli - ležely lázně, za nimiž se vinula stezka až na přehradu, kde stála hráz vystavěná z kamení jako egyptský kolos. Zde ještě byly trampské chajdy a kousek dál něco jako malá vesnička, asi patero domů u břehu. Přehrada je němá krajina, sedávali zde rybáři horší než kapři, pokaždé dost pyšní a okázalí. Když se plavalo blízko splávku, hulákali a nedali si říct. Za mých mladých časů zde ještě nejezdily loďky, pouze jedna plachetnice. Bylo to velmi královské potěšení a vlastník plachetnice se za tu krásu trochu styděl, skryt pod plachtou. Byl tichý jako jeho věrná přítelkyně, jak jí říkal, mysle, že je to trochu knižní a trochu něžné. Kolem přehrady byly jen kopce, jeden zalesněný se jmenuje Obětová, ale ten název mi nenaháněl vůbec hrůzu, protože byl měkký a roztroušený. Teprve později, až bylo jasné, jaké oběti se tam prováděly, dostavil se pocit jakési menší úcty. Jinak se této hoře nevěnovala žádná pozornost. Když šlo o přehradu, měli jsme chlapeckou závislost k řece Gáborce, neboť zde se kopalo zlato a od zlata je blízko ke slovu zlatokop, jimiž jsme se občas stávali. A skutečně - zlaté valounky a zlatý písek - ten především - ukrývaly se nadlouho v našich kapsách.

Krajina prázdninová, tedy částkovská, byla rozjařena potokem a polními cestami, které vedly do vesnic, v nichž nebyl ani žádný život, jak stály vysoko. Nevedly k nim ani žádné silnice, byly jen prach a horko. V potoce se koupávalo, pod splavem se udělala přehrada hluboká půl metru. V polích a zejména na mezích, u křovisek či hloží se obědvalo, když se šlo okopávat nebo kosit. Nejlépe chutnala studená káva. Nad vesničkou čněl vrch sv. Jana plný hlodášových doupat, stejně jako v Kiplingovi. Těmi se prolézalo a napadalo příslušníky cizích bojových kmenů. Křikem mátl se nepřítel, neboť zvuk procházel chodbičkami z proutí a nebylo poznat, odkud vychází. Z vrcholu kopce byl vidět slavný ořechovský kostel. Byl bílý a tak jednoduchý, přesto působil velmi monumentálně, ale pyramidě přehradní hráze se nevyrovnal. Do ořechovského kostela chodili jsme v neděli ráno na mši. Vstávali jsme velmi brzy, až mrazilo, jak brzy to bylo. Zpátky pak byla cesta pěkná, dospělí hovořili skromně a ponechali děti, ať jdou před nimi. Podél klikaté cesty do Velkého Ořechova vedl potok, jenž se klikatil, soupeře s klikatostí a záhybovostí skromné silničky, která tím zoufala, a byla místa, kdy pofňukávala, nemohouc snésti boj. Kol potoka povívaly vrby a olše, v nichž hnízdily celé roje ptáčků. V Částkově stála pouhá kaplička - vždy mi jí bylo líto - kde se mše nekonaly.

Důležitou krajinou bylo též vysoké nebe, většinou klidné a i za bouřek důvěryhodné. Nikdy nás ničím nepřekvapovalo, leda krásou a mračny, jež se zde splétaly a zase rozplétaly z obrazců, v nichž bylo víc tušit než vidět. Krajina měla určitou lehkost a snadnost. Kdyby se někdo rozhodl, že ji dobude, udělá to raz dva i s těmi nejhoršími zbraněmi. Tak i my hoši jsme jednou jen s praky dobyli území farské zahrady, avšak po obklíčení jsme území vrátili správci. Pronikali jsme i do nepřátelských dvorů a převraceli v nich nepřátelské zemědělské stroje nebo příliš zpupné lavice a stoly. I tato území jsme opouštěli bez válečných náhrad.

Jiná prázdninová krajina byla pitínská, zde bylo hlavně humno, jímž protékal potok, přes který vedly jako v nějakém malém Rusku můstky. V potoce byli i raci (jak idylické) a drobné ryboví, myslím, že o ryby jít nemohlo. Kolem Pitína vede trať, jež ho obkružuje. Jiskry z komína lokomotivy, viděné z velké dálky na železniční zastávce, počínaly si nejinak než jiskry slavnostního ohňostroje.

Svoji úlohu krajinnosti, jež se v nás utváří jaksi sama od sebe a vábívá nás na cesty nebo utváří i naše sny, utvářel i Lopeník, kam se jezdívalo sáňkovat. Někteří zdatnější už i lyžovali, povyšujíce se nad sáňkaře, kteří pak na ně útočili skromnými slovy, neboť i samo sáňkařství je skromné a méně sportsmanské nežli okultní lyžování. Ještě bych měl zmínit kopce buchlovské a Javořinu, ale ty byly tak vzdáleny, až se měnily před očima chlapce v chladně mytické výšiny, o něž se opíral někdo jiný než on.

Jan Antonín Pitínský


Jan Antonín Pitínský (1955), divadelní režisér, básník, spisovatel, dramatik.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu