Čtení na tyto dny

Lesík

jemuž dobré čtvrtstoletí říkáme "náš"
a jenž nás po léta živil velmi velice
houbami (poté co ubylo hřibů
hlavně růžovkami klouzky kuřátky)
malinami borůvkami
a když nebyly žádné plodiny
odnesli jsme si pár šišek
na zimní podpal
anebo jsme odtáhli dva tři sucháry
ten lesík se náhle
zvedl nad nízká mračna
a odplul směrem k Rozseči

Zbylo po něm mlhami udusané hřiště
s několika sytě tmavomodrými trsy
hořečku brvitého
na okraji

(Ludvík Kundera) 

 

Doporučujeme ke čtení

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Krajina mého srdce


Karel Hudec, č. 3/1995, s. 36

Dosud jsem nepřemýšlel o tom, zda znám krajinu nad jiné potěšující, milou či sdělující mi více než krajiny jiné, tedy krajinu mého srdce. Snad to bylo tím, že jsem neměl nutnost takto nad krajinou přemýšlet: narodil jsem se a prožil nejvnímavější léta v krajině dnes sice patřící Brnu, ale kdysi vzdálené od Brna nutností nejméně čtvrt hodiny pěší cesty na konečnou tramvaje a 24 minut cesty tramvají k brněnskému nádraží. Tak proč tam chodit? Krajina kolem Mokré Hory byly louky podél Ponávky, zjara pošlapávané hejnky špačků, s vodou, čolky a blatouchy v drenážních příkopech, Ponávka s raky, mřenkami a střevlemi. Pokračováním této krajiny byly lesy na svazích kolem a tak krajina měla pro mne konkrétní jména - Bílová, Kleštínek, Kukýrňa, u Trojáku, u Habra, u Duba, také ještě u Hrubé jedle, na gample se chodilo na Kartóskó nebo do Kozákové zmole. A pole byla samozřejmou součástí této krajiny, stejně jako třešňové aleje kolem silnic a lidé. Když někdo vezl na trakaču trávu, byla to Růžena Navrátilová, z luk nás honil řečkovské hutař, na Pindulce oral jehnické pan starosta Kučera, v příkopu u Vichrovéch spal kamnář pan Šedivý vracející se z práce s nějakou zastávkou v hospodě u Bérů. Jinou krajinu jsem si nedovedl dlouho představit a školní výlety na Mohylu míru a na Pernštejn mi tento vjem nezměnily.

Až v předposledním roce války mne poprvé vlak zavezl do krajiny, jejíž odlišnost jsem vnímal na první pohled - na jižní Moravu do Rakvic. Nevím, které pocity byly přitom rozhodující. Zda horko šedých polí s melouny a okurkami kolem cesty k Rakvickým jezerům, či jezera sama s dusným životem bažinných lemů, nebo nesmírnost kvetoucích luk sahajících k řece Dyji, nebo marné očekávání hlubokého údolí, v němž by měla Dyje téci, neboť v takovém tekla kolem Mokré Hory každá slušná voda. Nebo snad hospodáři, jedoucí na starých černých kolech v placatých čepicích, gumákách a modré zástěře, přes rameno kosu obalenou pytlem? A v této krajině ptáci, které jsem z domova neznal: volavky, čápi, moudivláčci, luční konipasi, rákosníci…? Do této krajiny se dodnes vracím nejčastěji, i když jako pamětník kilometrů luk a záplav ji nevidím již tak krásnou, jako byla dříve. Ale snažím se.

Nevím však, zda jižní Morava je krajina jediná, která mi přirostla k srdci. Shledávám takovými i krajiny jiné: Vysoké tatranské štíty nebo rozlehlé pláně Krkonoš, do dáli postupně se zesvětlující kopce Českomoravské vysočiny. Mám však rád i krajiny zcela bizarní, jako jsou podmáčená území kolem ostravských hald či české výsypky, jsem vděčný i za jejich menší vzorky u Červeného mlýna či v Bermudském trojúhelníku v Brně, nebo i za pískové stěny Černovické pískovny za skládkou odpadu. Neméně mám rád daleké výhledy do krajiny, a proto bych si mohl postavit otáčivou chatu i uprostřed dropích polí na Znojemsku. Takže je nutné uvažovat i tak: Nemá-li někdo krajinu svého srdce, má vůbec srdce? Pokud však tuto otázku vynechám, snad bych mohl definovat nejzajímavějšího společného jmenovatele všech krajin, které znám i neznám. Je to život, ať již známý, nebo snad ještě více život v krajině tušený či očekávaný. Mnohdy již život minulý: Přesně na tomto místě stál kdysi nějaký voják desáté římské legie, viděl stejně jako já špičatý vrcholek Babího lomu, Výhon, Kolby, přemýšlel nad večeří, koncem služby, civilem, barbarskými Germánkami, kyselým druhákem fasovaným záklaďáky po službě, a často asi proklínal tuto krajinu, tak vzdálenou od pahorků Říma. Netušil, že tady tenkrát později hnízdily vlhy, tady jsme si připíjeli na tykání s Karlem Procházkou při honu na lišky, tady jsme se zastavili večer se Zdeňkem Kuxem a dívali se na bouřku blýskající se od Hádů až po Pálavu. Ale jistě i římský voják měl před očima svoji krajinu, oživenou olivami, rodiči, přáteli a otroky. A zachovat každému možnost bohatství života i vzpomínek je asi nejkrásnější vlastností krajiny, nejen krajiny navenek líbezné a svého srdce ráje.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu