Čtení na tyto dny

Přítel

Ať bydlí tam
kde je dřív jaro
později podzim
nejlépe u řeky
kolem níž
by se dalo jít lesem
kde by se naše myšlenky
uklidněné
rozestoupily jako stromy -
aby se tolik netrápil
až vtrhnem do jeho pokoje
v kterém na nás slovy myslívá
zrovna když ubližujeme ženě
nebo se ztrácíme v strachu
že máme ze srdce
jen cestu
zkoušíme-li to sami
na svou pěst
se svým jsem

(Zdeněk Volf) 

 

Doporučujeme ke čtení

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Krajina mého srdce


Jindřiška Ptáčková, č. 3/1997, s. 36

Mně se líbí skoro všude, ale někde víc a někde nejvíc. Také se mi někde líbí méně a řeknu rovnou, kde. Ve chmelařských oblastech na západ od Prahy. Ale i tam se občas vyskytne líbezný remízek, mez s trnkovými či růžovými keři a krom toho je to krajina prastará, to člověk cítí, snad nejhlouběji u nás spjatá s lidským plemenem, ale možná je už z lidí příliš unavená a vydala se sama ze sebe.

Do skupiny, kde se mi líbí nejvíc, patří podhůří Šumavy, Jižní Čechy, Mikulovsko a docela nedávno jsem sem zařadila Broumovsko.

Krajinou mého srdce však je přece jen rodný kraj - Příbramsko, a bylo by jí, i kdyby se mi tam nelíbilo. Naštěstí líbí. Právě proto, že má se srdcem něco společného.

Je mi hodně málo, možná tři roky a dívám se na temný val vrchu Třemšína, nemám ještě tolik zkušeností, abych věděla, že ten val tvoří les stromů, děsí to, blíží se bouřka a temnota mraků splývá s temnotou hory.

O málo let později capu úvozem mezi dvoumetrovými závějemi, ano, takové tenkrát bývaly, ve veliké dálce blikají okénka chalup jak na Ladově obrázku, teta, která mě vede na půlnoční, první v životě, má vrchol modernosti - baterku, ale některá děvčata ze vsi ještě před sebou drží lucerničky, z dálky se blíží další světélka, přibíhají holky z Rafandy. Jdeme dlouho, nekonečně dlouho a pak - jak z pohádky - věž Bohutínského kostelíčka a už slyšíme zvuk varhan a písknutí dědova klarinetu - muzikanti zkoušejí Rybovu Mši vánoční.

Pak už jsem dávno dospělá, spíš věku pokročilého středního, je listopad, listopad úrodný, neseme plné košíky pozdních hříbků s temně hnědými hlavičkami, máme na sobě pláštěnky a gumové holinky, drobně, takřka neznatelně, o to vytrvaleji prší. Voní to už vlhkým tlením, předzvěstí zániku, trhám si drobné, plané hruštičky, krajina je spíš tušená.

I tahle krajina je prastará, hluboko v lese jdete po dokonalé, pevné cestě z navršeného kamení, navršeného v době, kdy tu ještě nebyl les, už názvy míst o tom svědčí - Sklářská huť, ale po zbytcích stavení ani památky, natož po huti.

Co zůstane po nás? Možná méně, než v lesích ty kamenné cesty, které nám odkázali naši pradědové. Je to ale úžasný pocit, že některý z těch kamenů docela jistě přiložil některý z našich předků.

Možná je srdce víc, než pouhá pumpa na krev. Možná je jedním ze dvou krajních bodů a na druhém konci úsečky života je srdce krajiny.

 

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu