Čtení na tyto dny

Ozvěny

Jít zrána prachem polní cesty bosý
a stanout tváří v tvář
vyjevenému koroptvímu kuřátku
už sotva se mi poštěstí.

Vždyť dávno chodím ulicí,
kde nezavadíš o kapičku rosy.
Však míjím příliš hlučná náměstí.

A potkám-li trs jílku v dlažbě,
což asi zdejším sotva něco říká,
postačí, abych oči přimhouřil,
a slyším koroptvičku opiově tikat.

(Josef Suchý) 

 

Doporučujeme ke čtení

Kůrovec – nechtěný škůdce nebo přirozená součást našich lesů?

Josef Kašák, Jiří Foit, Petr Martinek, č. 3/2019, s. 2-5, pro předplatitele

Lesnická ekonomika více méně pod politickým tlakem

Róbert Babuka, č. 3/2019, s. 6-7, pro předplatitele

Mezi špičkami ledovců

Ema Wayan Danielová, č. 3/2019, s. 29

Babylonské zmatení jazyků

David Veselý, č. 3/2019, s. 36

Jaké bude bývat počasí?

Jan Hollan, č. 2/2019, s. 2-3

Stromy a voda

Radek Pokorný, č. 2/2019, s. 5-6, pro předplatitele

Zeleň a klima města

Jaroslav Rožnovský, Petr Salaš, č. 2/2019, s. 18-20, pro předplatitele

Stromy jako biotopy

Libor Sedláček, č. 2/2019, s. 21-24, pro předplatitele

Krajina mého srdce


Jindřiška Ptáčková, č. 3/1997, s. 36

Mně se líbí skoro všude, ale někde víc a někde nejvíc. Také se mi někde líbí méně a řeknu rovnou, kde. Ve chmelařských oblastech na západ od Prahy. Ale i tam se občas vyskytne líbezný remízek, mez s trnkovými či růžovými keři a krom toho je to krajina prastará, to člověk cítí, snad nejhlouběji u nás spjatá s lidským plemenem, ale možná je už z lidí příliš unavená a vydala se sama ze sebe.

Do skupiny, kde se mi líbí nejvíc, patří podhůří Šumavy, Jižní Čechy, Mikulovsko a docela nedávno jsem sem zařadila Broumovsko.

Krajinou mého srdce však je přece jen rodný kraj - Příbramsko, a bylo by jí, i kdyby se mi tam nelíbilo. Naštěstí líbí. Právě proto, že má se srdcem něco společného.

Je mi hodně málo, možná tři roky a dívám se na temný val vrchu Třemšína, nemám ještě tolik zkušeností, abych věděla, že ten val tvoří les stromů, děsí to, blíží se bouřka a temnota mraků splývá s temnotou hory.

O málo let později capu úvozem mezi dvoumetrovými závějemi, ano, takové tenkrát bývaly, ve veliké dálce blikají okénka chalup jak na Ladově obrázku, teta, která mě vede na půlnoční, první v životě, má vrchol modernosti - baterku, ale některá děvčata ze vsi ještě před sebou drží lucerničky, z dálky se blíží další světélka, přibíhají holky z Rafandy. Jdeme dlouho, nekonečně dlouho a pak - jak z pohádky - věž Bohutínského kostelíčka a už slyšíme zvuk varhan a písknutí dědova klarinetu - muzikanti zkoušejí Rybovu Mši vánoční.

Pak už jsem dávno dospělá, spíš věku pokročilého středního, je listopad, listopad úrodný, neseme plné košíky pozdních hříbků s temně hnědými hlavičkami, máme na sobě pláštěnky a gumové holinky, drobně, takřka neznatelně, o to vytrvaleji prší. Voní to už vlhkým tlením, předzvěstí zániku, trhám si drobné, plané hruštičky, krajina je spíš tušená.

I tahle krajina je prastará, hluboko v lese jdete po dokonalé, pevné cestě z navršeného kamení, navršeného v době, kdy tu ještě nebyl les, už názvy míst o tom svědčí - Sklářská huť, ale po zbytcích stavení ani památky, natož po huti.

Co zůstane po nás? Možná méně, než v lesích ty kamenné cesty, které nám odkázali naši pradědové. Je to ale úžasný pocit, že některý z těch kamenů docela jistě přiložil některý z našich předků.

Možná je srdce víc, než pouhá pumpa na krev. Možná je jedním ze dvou krajních bodů a na druhém konci úsečky života je srdce krajiny.

 

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu