Čtení na tyto dny

Rok plný dnů

Na patách naděje
Léto.
Léto, které nevyšlo.

Proč skřivanům se hrdlo zadrhlo?
Kdo připínal torzům křídla motýlí?
A kdo byl smyčcem bez houslí?
Na minutovou ručičku lákali
jsme čas.

Je večer. Vysoký až k svítání.
Zbrojíř naděje.
Večer, kdy úzkost taje v dým
a z popele, co po pastýřských
ohních zbyl,
vzlétl jestřáb, sivý pták,
nesmrtelnou perutí.
Nad hory, nad doly.

Zlatem harfy odlétalo léto
a duše svlékala se
pro budoucí dny,
pro světlo nepodpírané berlemi.

(Vít Obrtel)

 

Doporučujeme ke čtení

Jaké bude bývat počasí?

Jan Hollan, č. 2/2019, s. 2-3

Stromy a voda

Radek Pokorný, č. 2/2019, s. 5-6, pro předplatitele

Zeleň a klima města

Jaroslav Rožnovský, Petr Salaš, č. 2/2019, s. 18-20, pro předplatitele

Stromy jako biotopy

Libor Sedláček, č. 2/2019, s. 21-24, pro předplatitele

Šumava vítězná

Václav Cílek, Jan Dvořák, č. 1/2019, s. 2-4

Sucho jako šance pro naše potoky a řeky?

Petr Pařil, č. 1/2019, s. 5-9, pro předplatitele

Chvála kulhavého poutníka

Vladimír Just, č. 1/2019, s. 20-22, pro předplatitele

Vcházení do obrazů IV – Bohdan Lacina

Jan Lacina, č. 1/2019, s. 30-33, pro předplatitele

Krajina mého srdce


Jindřiška Ptáčková, č. 3/1997, s. 36

Mně se líbí skoro všude, ale někde víc a někde nejvíc. Také se mi někde líbí méně a řeknu rovnou, kde. Ve chmelařských oblastech na západ od Prahy. Ale i tam se občas vyskytne líbezný remízek, mez s trnkovými či růžovými keři a krom toho je to krajina prastará, to člověk cítí, snad nejhlouběji u nás spjatá s lidským plemenem, ale možná je už z lidí příliš unavená a vydala se sama ze sebe.

Do skupiny, kde se mi líbí nejvíc, patří podhůří Šumavy, Jižní Čechy, Mikulovsko a docela nedávno jsem sem zařadila Broumovsko.

Krajinou mého srdce však je přece jen rodný kraj - Příbramsko, a bylo by jí, i kdyby se mi tam nelíbilo. Naštěstí líbí. Právě proto, že má se srdcem něco společného.

Je mi hodně málo, možná tři roky a dívám se na temný val vrchu Třemšína, nemám ještě tolik zkušeností, abych věděla, že ten val tvoří les stromů, děsí to, blíží se bouřka a temnota mraků splývá s temnotou hory.

O málo let později capu úvozem mezi dvoumetrovými závějemi, ano, takové tenkrát bývaly, ve veliké dálce blikají okénka chalup jak na Ladově obrázku, teta, která mě vede na půlnoční, první v životě, má vrchol modernosti - baterku, ale některá děvčata ze vsi ještě před sebou drží lucerničky, z dálky se blíží další světélka, přibíhají holky z Rafandy. Jdeme dlouho, nekonečně dlouho a pak - jak z pohádky - věž Bohutínského kostelíčka a už slyšíme zvuk varhan a písknutí dědova klarinetu - muzikanti zkoušejí Rybovu Mši vánoční.

Pak už jsem dávno dospělá, spíš věku pokročilého středního, je listopad, listopad úrodný, neseme plné košíky pozdních hříbků s temně hnědými hlavičkami, máme na sobě pláštěnky a gumové holinky, drobně, takřka neznatelně, o to vytrvaleji prší. Voní to už vlhkým tlením, předzvěstí zániku, trhám si drobné, plané hruštičky, krajina je spíš tušená.

I tahle krajina je prastará, hluboko v lese jdete po dokonalé, pevné cestě z navršeného kamení, navršeného v době, kdy tu ještě nebyl les, už názvy míst o tom svědčí - Sklářská huť, ale po zbytcích stavení ani památky, natož po huti.

Co zůstane po nás? Možná méně, než v lesích ty kamenné cesty, které nám odkázali naši pradědové. Je to ale úžasný pocit, že některý z těch kamenů docela jistě přiložil některý z našich předků.

Možná je srdce víc, než pouhá pumpa na krev. Možná je jedním ze dvou krajních bodů a na druhém konci úsečky života je srdce krajiny.

 

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu