Čtení na tyto dny

Na dlani

Javorový list
přikryl město dlaní
a obrátil dlaň do všech koutů

Listem rozsvěcené světlo
puká brázdami smogových ulic
líhnoucími karburátory

V listu je vzkaz
abychom kmenům podali ruce

List nese varování
že nad kameny vyrvanými v lomech
jsou plíce města zaprášené

(Jindřich Zogata) 

 

Doporučujeme ke čtení

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Krajina mého srdce


Jan Hollan, č. 3/2002, s. 16

Mluví-li lidé o svém domově, okolí či krajině, nejspíš se zabývají jen její polovinou - tím, co máme pod nohama či před sebou. To je ale pouze půlka našeho okolí, druhou polovinu máme totiž nad sebou: nebe.

Na nebe se dnes lidé dívají podstatně méně než kdysi. Jaké bude počasí, si poslechnou po zprávách, čas ukazují mobily nebo hodinky. Hádat jej podle slunce není přesné, rozhodující jsou totiž minuty, zatímco hodiny, dny a roční doby jsou vedlejší. Ještě že lidé mají rádi ptáky, alespoň to je vede k tomu, aby zvedali svůj pohled vzhůru. Přinejmenším jednou za hodinu se na nebe musí podívat také meteorologové ve službě.

Já jsem se kdysi meteorologem vyučil díky nově zřízenému oboru na vojenské katedře přírodovědecké fakulty a následné jednoroční službě na letišti ve Kbelích. Začal jsem sledovat nebe i ve dne a zcela jsem si je zamiloval. V noci jsem se na ně se zaujetím díval už dávno jako astronom amatér. A že je často na co hledět. Jen ta spousta druhů mraků a jejich proměn. A samozřejmě i ptactvo nebeské. U mraků je pohled tím zajímavější, čím více jim člověk rozumí a čím více zkušeností s jejich sledováním má. Ony i proměny modři docela bezmračného nebe od bělavé oblohy nízko nad obzorem k sytější modré směrem vzhůru jsou zajímavé a krásné. Nemluvě o barvách při stmívání, každý soumrak je totiž jiný. Bývají dny, kdy stojí za to počíhat si na oněch několik minut, kdy je vrstva altokumulů osvětlena zespodu, sluncem pro nás již zapadlým. Získají na chvíli úchvatnou plastičnost, a to v barvách stěží napodobitelných.

Jsou ale i jevy méně známé. Myslím tím celou řadu světelných kouzel, které vznikají lomem či odrazem světla v pravidelných ledových krystalcích vysoko v ovzduší. Například tenký prstenec daleko kolem Slunce, vedlejší slunce k němu zvenčí přiléhající, horní tečný oblouk dotýkající se jej shora (když je Slunce vysoko, mívá tvar ptáka se zvednutými křídly), nebo dokonce kus prstence kolem zenitu, Ten mívá ze všech těchto barevných jevů barvy nejčistší. Halových jevů, jak se jim říká, je spousta. Některé mohou trvat celý den, jiné se objeví jen třeba na minutu. Jeden velmi hojný je méně nápadný, protože je bezbarvý: sloup nad a pod Sluncem či Měsícem. Je krásné takový sloup vidět i nad Sluncem již zapadlým a sledovat, jak putuje zvolna doprava. Když jsou ledové destičky zvlášť pěkně vodorovně, je ve sloupu světlejší místo, které zvolna stoupá vzhůru, jak Slunce pod ním klesá níž. V plné kráse jsem to viděl jen jednou. Pouze jednou jsem také viděl sloup spolu s vodorovnou čarou, která může spojovat pravé Slunce s těmi vedlejšími a jít případně ještě dál - to bylo ale večer a šlo náhodou o zcela souměrný kříž, v jehož středu byl Měsíc. Viděl jsem to z kopule hvězdárny, honem jsem zaběhl pro kamarády, ale než jsme vyšli zase ven, byl kříž ten tam.

Ve dne si člověk halových jevů nevšimne už proto, že kolem Slunce bývá nebe až nepříjemně světlé. Já se po nich dívám cíleně a zkrátka mhouřím oči. Slunce si zakryji oběma nataženýma rukama, abych měl na obličeji pořádný stín, a hledím kolem něj. V noci je to snazší, Měsíc přece jen tak neoslňuje, zato pak nebývá dost světla na to, aby byly nápadné jemné barvy ve skvrnách a pásech. Vždy je ale dost světla v těsném okolí Měsíce. Pokud jeho světlo difraktuje na stejnorodých kapičkách v altokumulech, těsně kolem Měsíce jsou mraky modravé, dál je prstýnek do červena. Aureola se tomu říká, české slovo svatozář se moc nepoužívá - škoda. Když k jejímu červenému vnějšímu okraji přiléhá ještě další sled barev, od modré přes zelenou a žlutou do červené, pak je to korona, a ta bývá nádherná. Někdy je šišatá, stlačená k Měsíci tam, kde jsou kapičky větší. Slunce takovou pozemskou koronu mívá taky, jen jsou potřeba tmavé brýle, jinak je člověk oslněn a vše těsně kolem Slunce je bílé. Já je nemívám, a tak koukám do klidných kaluží, abych měl slunce těsně za jejich okrajem. Bývají to krásné barvy. Napadá mne, že to je vlastně nebe na zemi.

Původně jsem chtěl psát pouze o nočním nebi. Nejprve ale přece člověk prožívá stmívání, a to je rovněž krásné. Barvy nebe se proměňují, a je-li dost jasno, zvedá se na opačné straně od zapadlého slunce zvolna šedavý stín země vržený do vzduchu. Začínají být patrné první hvězdy. Ta opravdu první není odvrácená od slunce, je naopak na ještě velmi světlém nebi nad západem. Ovšem, že to je Večernice. Sekunduje jí v tom Jupiter, který je na nebi výš. Aby tam byly spolu s nimi i všechny další planety, to se často nevidí, vlastně jsem to viděl letos poprvé (další šanci budu mít snad někdy v půlce století). První začal být vždy patrný Saturn, pak Mars (oba blizoučko Venuše), až po nich pak na nejsvětlejším nebi vpravo dole Merkur. Celé uplynulé tři týdny jsem na ně každý večer, když dovolilo počasí, hleděl. Každý další den se onen trojúhelník s Večernici v jednom rohu a Saturnem a Marsem v dalších nápadně proměnil. Byla to unikátní příležitost vidět, co jsou to bludice (ze začátku tam byla ještě stálice Aldebaran, ale ta se za dva týdny předběhla tak, že zmizela ve světlém nebi těsně nad obzorem). Pohled na všech pět planet není bohužel možný všude. Merkur se dá zahlédnout mezi výbojkami těžko, i když dobře víte, kde jej hledat. A tak vinou nedbalého veřejného i soukromého osvětlení, svítícího všem do očí, měl možnost kochat se nádhernou konstelací jen ten, kdo žije na kopci či ve věžáku s výhledem nebo ve volné krajině, kde kouzlo stmívání není rušeno nesmyslným svícením všemi směry.

Dnes se za neznečištěnou nocí musí člověk vypravit. Párkrát jsme to s rodinou udělali kvůli kometě Hale-Bopp. Než jsme ji viděli, žil jsem ohloupen poučkou, že „plynný ohon je přímý“. Mohu vám říci, že Hale-Bopp jej měla jako šavli. Jednu noční nebeskou radost ale mám i v Brně. Totiž proměny měsíční tváře. Když člověk ty tmavé skvrnky, totiž moře, zná, je pěkné si uvědomovat, kde zrovna na Měsíci vychází Slunce. A také si všímat; kdy je Měsíc natočen k nám více svou pravou tváří (tou je Oceán bouří) a kdy levou (na té má slzy Moře nektaru a Moře hojnosti, kanoucí z Moře ticha). Pozná se to podle tmavého levého spánku, Moře nepokojů, to je někdy skoro kulaté a jindy jen u kraje jako téměř čárka, že je mé bystré oko skoro nevidí.

Toto jsou mé nejmilejší krajiny. Ty noční jsou valnou většinou pořádně zdevastované, ale snažím se ze všech sil, abych je navrátil sobě i všem dalším. Snad už příští maximum sluneční činnosti potěší svými polárními zářemi nejen hrstku těch, kteří za nimi vyrážejí pryč z měst, ale i všechny, kteří dnes hledí na hvězdy jen v televizi. Nebe s tisíci hvězd je totiž tím největším společným pokladem lidstva, a pokud na něm navíc vzplane polární záře, je to chvíle, na kterou člověk vděčně vzpomene i za desítky let.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu