Čtení na tyto dny

Lesík

jemuž dobré čtvrtstoletí říkáme "náš"
a jenž nás po léta živil velmi velice
houbami (poté co ubylo hřibů
hlavně růžovkami klouzky kuřátky)
malinami borůvkami
a když nebyly žádné plodiny
odnesli jsme si pár šišek
na zimní podpal
anebo jsme odtáhli dva tři sucháry
ten lesík se náhle
zvedl nad nízká mračna
a odplul směrem k Rozseči

Zbylo po něm mlhami udusané hřiště
s několika sytě tmavomodrými trsy
hořečku brvitého
na okraji

(Ludvík Kundera) 

 

Doporučujeme ke čtení

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Krajina mého srdce


Dana Kellnerová, č. 2/2003, s. 18

Lokálka se šine údolím podél Svratky. Kopce u Borače se dramaticky svírají, jako by chtěly železniční trať zcela zavalit. Zatímco v okolí Tišnova je tok klidný, zde se začíná pěnit drobnými peřejemi a v úzkém údolí Prudké se již podobá horské řece. Zdejší krajina mě nikdy nenechala klidnou. Pokud to situace ve vagonu dovolí, vykláním se z okna a s úctou vzhlížím k vrcholům strmých skalnatých svahů. Obdivuji vkus těch, kteří zde kdysi dávno postavili střechou a dřevěnými bočnicemi krytou lávku pro všechny, kteří spěchají z vesnice k vlakové zastávce na druhém břehu Svratky.

Píše se rok 1966 a já v průběhu uplynulého jara, zimy, podzimu a léta téměř každý týden navštěvuji tyto končiny se svým starším bratrem a svéráznou partou trampů. Také díky nevšednímu pochopení mojí maminky - turistky, která naštěstí nepodléhá hysterii zbytku rodiny, že se ta holka mezi těmi trampy úplně zkazí. Mám pocit, jako bych souběžně prožívala dva životy. Jeden, ten civilní, plný povinností a stresů ve škole a doma, a druhý, naprosto svobodný, veselý a upřímný mezi těmito kluky v lesích, na loukách, u potoků a řek. Je mi dvanáct let a říkají, že jsem jejich talisman…

U Doubravníku se údolí opět rozšiřuje a krajina jako by se uklidnila. Každou chvíli se již musí objevit známá silueta Pernštejna. V Nedvědicích vystupujeme. Ve snaze vyhnout se vší civilizaci odbočujeme ze silnice na úzkou pěšinu klikatící se podél břehu Svratky a pokračujeme proti proudu směrem na Ujčov. Míjíme důvěrně známou studánku s několika verši v betonovém podstavci a jako vždy zůstáváme stát na lávce přes řeku, abychom překontrolovali množství pstruhů na českých tocích. To už se mi před očima vine úzká silnička lemovaná alejí štíhlých bříz. Vede prý do Chlébského. Proč jsme tudy vlastně nikdy nešli? Půvab té cesty mi ji natrvalo uložil do paměti. V zimním ledovém obalu se břízy stříbrně třpytily, v jarní zlatavé zeleni je kýčovitě lemovala modrá obloha, v létě se vlnily v horkém vzduchu, ale nejkrásnější pohledy nabízely ve svých podzimních barvách. Něžná cesta.

Komickým prvkem našeho putování je však železný most nedaleko Dolního Čepí. Jeho lité informativní cedule spolehlivě odolaly našim sběratelským vášním. No uznejte, kdo by nechtěl mít ve své sbírce tabulku s údaji typu: zatížení parním válcem na 1 m2, tlačenice lidí na 1 m2 atd. Výrobci mostu však odvedli příliš kvalitní práci…

Míjíme nevábně páchnoucí lihovar v Dolním Čepí a konečně odbočujeme do lesů. Úvozovou cestou ztrácející se v terénu stoupáme do svahu a za chvíli se nám rozjasní před očima. Zde, na okraji lesa, jsem byla jednou svědkem malého zázraku. Smrkové mlází se bělalo neskutečnou úrodou bedlí. Na nejbohatším místě jsme tenkrát napočítali 19 bedlí na 1 metru čtverečním. Suchá svažitá loučka svádí k odpočinku po prudkém stoupání. Je tu příjemné závětří a hustá suchá tráva. Mhouříme oči do sluníčka a občerstvujeme se douškem vody ze studánky. Vyplatí se však dlouho se nezdržovat. Po několika stovkách metrů dosahujeme nejvyššího bodu Čepičkova vrchu a jsme jaksepatří odměněni. Úchvatný výhled. S hradbou lesa za zády tu dohlédnete daleko do kraje, do tří světových stran.

Jezdila jsem do zdejších končin dlouhou řadu let a pokaždé jsem tu zůstala ohromeně stát. Dokonce jsem si při výstupu zakazovala předčasně se ohlédnout, abych si užila toho nádherného výhledu až nahoře od lesa. Zde mě také poprvé napadlo, že právě takové místo by bylo nejdůstojnějším místem posledního odpočinku. Po mnoha letech se stalo neuvěřitelné. Objevila jsem člověka, který v sobě nosí stejnou myšlenku, inspirován stejným místem. Nejsme však ještě u cíle své cesty. Za okamžik nás již ukrývá krásný smíšený les, který je svědkem mých prvních neumělých fotografických pokusů. Doma pečlivě uložené staré diáky dokumentují nádherné podzimní kontrasty barev lesa a oblohy, orosených pavučin a ojínělých stébel trav.

Konečně sestupujeme do údolí říčky Hodonínky, kde na nás čeká nejkrásnější bukový les na světě. Prosluněný, svítící stříbrem svých kmenů a zlatem spadaného listí. Průsek dovoluje pohlédnout do hlubokého údolí, jehož temnotu zdůrazňuje tmavá zeleň starých smrků. A právě zde, v horní třetině údolí, kam ještě může slunce, nacházíme cíl své cesty. Možná 70, možná 90 let tu stojí seník roubený z mohutných kmenů, původně bez oken, jehož šedivou střechu pokrývají bujné mechy. Jakmile zjistí místní hajný, kdo že se mu v revíru začíná pravidelně objevovat, chodí nás nedůvěřivě kontrolovat. Po čase se z kontrol stávají pravidelné a vzájemné návštěvy, které jsou nakonec uzavřeny solidní písemnou partnerskou smlouvou o pronájmu seníku. Dostáváme povolení jej vylepšit za podmínky, že do něj budou mít přístup lesní dělníci. A tak tomu také po léta skutečně bylo. Přístřešek určený původně ke skladování píce pro lesní zvěř se postupně proměnil v útulný srub s okénky, praktickým kozubem, palandami a půdičkou na spaní.

Prožívali jsme tu nádherné večery u ohně s kytarami. A možná, že právě tyto večery daly podnět ke vzniku jedné z nejzpěvavějších brněnských trampských skupin, která nejenže koncertuje dodnes, ale na Portách slaví úspěchy i jejich vlastní potomci.

Les kolem zážitky umocňoval. Navštěvovala nás hejna světlušek, kolem šustily stříbrné penízky měsíčnice a poprvé jsem zde spatřila svítící kousky tlejícího dřeva. Říčka Hodonínka bývala plná raků, pstruhy jsme zkoušeli chytat do rukou pod kameny (když se mi to poprvé povedlo, křičela jsem nadšením, máchajíc přitom foťák do půli v proudu potoka) a domů jsme nosili hromady hub.

Jezdívali jsme na seník v době, kdy bývala sobota ještě pracovním dnem, ale ani pozdější prodloužené víkendy nedokázaly zabránit tomu, aby nám vždy v neděli nepoklesla nálada při návratech domů. Zpáteční cesty jsme si rádi prodlužovali putováním po okolí. Znali jsme zde staré neopečovávané sady nabízející na podzim neuvěřitelný sortiment jablek. Často jsme se pod jejich nákladem pěkně prohýbali. K půvabům našich toulek patřila i návštěva hospůdek, naplánovaná před odjezdem vlaku. Kamarádi většinou vybalili kytary a zpestřili posezení několika písničkami. V drtivé většině případů to místní štamgasti vítali s radostí a často se k nám přidali. Podobně to vypadalo i při cestě vlakem do Brna. Dlouho jsme vzpomínali na průvodčího, který jednu neděli, ve snaze zkontrolovat naše jízdenky, rozevřel dveře kupé a s výkřikem „Proboha, vy smrdíte!“ (čpěli jsme pochopitelně kouřem) se u nás spokojeně usadil, zpíval a vyprávěl fantastické vtipy. Svoje služební povinnosti omezil na vyklánění se z vlaku na zastávkách a pískání.

Jezdili jsme samozřejmě i na mnohá jiná místa. Přestože nemohu říci, že bych procestovala obrovský kus světa, musím přiznat, že jsem prošla mnohé hory na Slovensku, v Rumunsku, Bulharsku, bývalé Jugoslávii a sjela jsem v těchto končinách i některé řeky. S nadšením například vzpomínám na vodácké zážitky ze slovinské Bohinjky, Koritnice a Soči. Líbilo se mi ve Skotsku, na ostrově Jersey, v Paříži, Barceloně, i v Petrohradu. Nádherná byla Kuba s úžasnými stromy a mořským pobřežím, ale krásu krajiny kolem Nedvědic, Chlébského, Štěpánova nad Svratkou, Víru a mnoha dalších blízkých, třebaže bezejmených míst mám v sobě hluboce uloženu.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu