VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Mám ráda krajinu Boskovické brázdy, podhůří Drahanské vrchoviny. Je to krajina mého srdce? Přilnula jsem k ní, protože jsem našla její půvab, protože je Brnu tak vzdálená, přesněji blízká, že se do ní mohu dopravit bez auta. A protože se - i to je pro vztah důležité - snažíme pro ni něco dělat. Pěstujeme v ní přírodě přátelskou zahradu, při cestách a na vyhlídce jsme na dub a břízu pověsili svaté obrázky, snažíme se před horlivými modernizátory uchránit staré jabloně.

Ten kraj mezi Boskovicemi a Jevíčkem mi byl určen. V Uhřicích se narodil můj otec, tam jsme s rodiči a sestrou jezdili na prázdniny či spíš na žňovou pomoc ještě nekolektivizovanému strýci. Moje vzpomínky se skoro výlučně týkají chodu jeho hospodářství a tetiččiny domácnosti. Dítě vědomý vztah ke krajině nemá; ukládá se mu do duše jako vtisky, které se později vynoří nebo nevynoří.

V roce 1962 jsem chodila do gymnázia do nedalekého Jevíčka. Pod křídlem komunistického ředitele Dostála, pánbůh mu dej věčnou slávu, tam bylo útočiště brněnských dětí neprokádrovaných rodičů. V patnácti letech jsem byla, to vím jistě, vůči krajinným krásám imunní. Nevzpomínám, že bych se jedinkrát se zalíbením podívala na kraj v okolí Jevíčka, na místa k Březinám, Křenovu, Arnoštovu, nebo k Biskupicím, Jaroměřicím a Úsobrnu, která dnes vidím v jejich nádheře.

Krásu Malé Hané pod Drahanskou vrchovinou jsem začala objevovat až v bohatě dospělém věku, poté, kdy naše rodina a rodina mé sestry koupily v Uhřicích chalupu, aby bylo kam vyjet s dětmi z města. Je to kraj typických krajinných konfigurací moravských podhůří: z rovinaté brázdy se krajina začíná vlnit malým kopečkem, jemuž se, tak jako jinde, říká „Stráž“, a kousek výš „Květnice“ osázená dnes už starými třešňovými sady, od níž se zvedají lesnaté svahy až na hřebeny Drahanské vrchoviny. Našim předkům se nepodařilo vnutit smrkové monokultury všude. Kolem potoků rostou olše a jasany, na některých svazích se zachovaly nádherné porosty starých buků a tu a tam dokonce jedlí. Nějaký osvícený lesník vysázel, odhaduji tak před třiceti lety, skupiny buků a dubů, dnes povzbudivé ostrovy v monotónnosti chátrajících smrků.

Jak to už to bývá, za radostí z krásných chvil se plíží smutek. Jde-li o krajinu, bývá zdůvodněný. Všichni jej známe a mívá společného jmenovatele. Pro Boskovickou brázdu byly charakteristické luční porosty, zavlažované na začátku dvacátého století potoky a systémem malých přehrad. Louky byly v šedesátých letech beze zbytku rozorány. Cesty, po nichž jsme s maminkou chodívaly hodinu od vlaku, zrušeny. Potok, u nějž jsme se zuly a odpočívaly, by nebožka maminka nepoznala. Betonovým korytem protéká ubohá tekutina, sycená splachy z polí pohnojených kejdou ze šebetovského velkovepřína „Ósaky“. Minulou zimu na naléhání občana povolilo zastupitelstvo skácet dva obrovské zdravé topoly, důstojnou jižní dominantu Uhřic. V lesích vysazují nepoučitelní majitelé po polomech zase smrčky. Na místě zříceniny kamenného statku, v jehož zdivočelém sadu jásaly sukcesní procesy, schovávala se zvěř a v únoru tančili při měsíčku zajíci, udusaly půdu těžké stroje stavící podnikatelský srub inspirovaný americkým severozápadem.

Svou krajinu bych přesto neměnila. Všude bych narazila na podobné, ne-li horší příznaky zmaru. Krajině v okolí Uhřic rozumím. Vím, že ani z temných mraků od Opatovic pršet nebude, protože vláhu stáhne Vysočina. V déšť můžeme doufat, zatahuje-li se od Pohory. Vím, za kterým modřínovým vrcholkem se nad Sedličnou vynoří měsíc. Díky dalekému výhledu západním směrem napříč přes celou Malou Hanou můžeme pozorovat fascinující západy slunce. Ráno, ještě než vylezu z postele, poznám podle způsobu, jímž šelestí stromy, odkud vane vítr. Vím, kde na svahu naší zahrady končí lehká a začíná těžká půda, a umím se podle toho zahradnicky rozhodnout. Pod hruškou vykopal před dvanácti lety můj muž prostornou jímku na dešťovku, teď už bych jej k tomu nemohla přemlouvat.

Vy se však ptáte na krajinu mého srdce, a to znamená volbu nezávislou na rozumu, zkušenosti, zvyku a okolnostech. Mé srdce, ponecháno jen své touze, by tíhlo jinam. Snad na západní svahy Českomoravské vrchoviny, zachytávající deště oceánských front; navzdory povodním do vlhkých údolí západních Čech, třeba k některému ze zašlých mlýnů u Kosího potoka pod Konstantinovými Lázněmi.

Když už používáme romantického výraziva: Krajinou mého srdce je „Krajina duše Antonína Hudečka“ (tak zněl název výstavy, kterou jsme v létě viděli v Místodržitelském paláci v Brně). Chladný podzimní kraj, plný deště a mlh, tekoucích i stojatých vod. Krajina, nad níž slunce jen na chvíli zazáří průrvou v mracích, zatímco ze stromů padají na hlavu těžké kapky.