Čtení na tyto dny

Lesík

jemuž dobré čtvrtstoletí říkáme "náš"
a jenž nás po léta živil velmi velice
houbami (poté co ubylo hřibů
hlavně růžovkami klouzky kuřátky)
malinami borůvkami
a když nebyly žádné plodiny
odnesli jsme si pár šišek
na zimní podpal
anebo jsme odtáhli dva tři sucháry
ten lesík se náhle
zvedl nad nízká mračna
a odplul směrem k Rozseči

Zbylo po něm mlhami udusané hřiště
s několika sytě tmavomodrými trsy
hořečku brvitého
na okraji

(Ludvík Kundera) 

 

Doporučujeme ke čtení

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Krajina mého srdce


Aleš Máchal, č. 1/2005, s. 14

Za celoživotní lásku k Bílým Karpatům vděčím ponejvíce dvěma okolnostem: družstevní cestovní kanceláři Rekrea, ve které moji rodiče počátkem šedesátých let minulého století objevili levné prázdninové pobývání na zdravém vzduchu Mikulčina vrchu, a mé stařence, rodačce z Hroznové Lhoty, která nás naučila chápat obsah tajemného pojmu „Slovácko“, obdivovat Jožu Úprku, Antoše Frolku a těšit se na pouti ke svatému Antonínkovi nad Blatnici.

Ve vůňové paměti mám dodnes uložen onen nezaměnitelný a vlastně příjemný pach prostých dřevěných ubikací ve svažité louce pod chatou na Mikulčině vrchu, které naší rodině poskytovaly o několikerých letních prázdninách základnu k výletům na Malý i Velký Lopeník. Nedaleko odtud bylo do kouzelného obchůdku na kraji obce Lopeník, kde to vonělo chlebem a směsicí všemožného užitečného zboží. Koupit zde bylo možno takřka všechno na světě: povidla, omalovánky, tvarůžky (na pultě přikryté velikým šturcem), kolíčky na prádlo, pasti na myši, pastelky, lízátka, řetězy nebo stájovou lampu. Na cestách a pěšinkách po úbočích lopenických hřbetů jsme se naučili rozlišovat voňavou mateřídoušku od dobrodějného světlíku, pomáhajícího očím od zánětů spojivek.

O deset let později jsme začali objevovat neokázalé krásy Bílých Karpat s dětmi z několika mých ochranářských oddílů a kroužků. Díky přátelství s Lidkou Rakshou Zikuškovou-Žádníkovou a její veselskou Severní hvězdou jsme s mnoha putovními tábory křížem krážem prošli po cestách i necestách z Javorníka přes Filipovo údolí do divokých lesů Velké Javořiny. Náčrtníky se nám plnívaly kamennými i mechovými studánkami nad Megovkou, zdejším tajemným rybníčkem ukrývajícím poklad naší táborové hry, stříbrnými buky pevnými a pružnými jak zaťaté svaly lesních obrů, liniemi keřů bránících půdním sesuvům na ujíždivém flyši i impresí políček, ze kterých jsou nejkrásnější ta maková („smeknite klobúky, procesí ide,“ říkával s širokým úsměvem náš dědáček). A k tomu nezapomenutelně hvězdnaté letní noci s omamnou vůní čerstvého sena, které „sa vozívalo až do Vídňa“, poněvadž, jak tu přece každý ví, „vydá za dva veterináře“.

Tenkrát jsme se cítili horlivými ochránci přírody, kteří se v líbezné krajině na obou stranách moravsko-české (tehdy naštěstí jen symbolické) hranice radovali z orchidejí, a o pár let později pátrali i po jiných pokladech - třeba po koukolu polním, bračce rolní, hlaváčku letním a dalších mizejících druzích plevelů. Jednu z nezapomenutelných lekcí nám udělila starousedlá majitelka chaty na konci Filipova údolí - v debatě nad vázou plnou kopretin a překrásných lilií zlatohlavých na zahradním stole. Stejně jako v tehdejších ohnivých diskusích i dnes v seminářích se studenty probíráme podobné příklady různých přístupů k ochraně přírody - třeba situaci, kdy je turista pokutován bělokarpatským strážcem za dva utržené vemeníky a jen o pár dnů později padnou pod kosami brigádníků stovky jedinců tohoto i jiných vzácných druhů rostlin. Nebo řešíme jiný, typicky bělokarpatský problém: péče o zarůstající orchidejové louky - za každou cenu je kosit nebo raději část nechat spontánně přeměnit v les? Snadná otázka, přetěžká odpověď.

Také většina našich „Letních škol ochrany přírody“, později „Letních škol Rezekvítku“ se konala na mnoha místech Bílých Karpat - na základně Žabka ve Strání pod Velkou Javorinou, v základních školách ve Bzové a v Komni nad Bojkovicemi, na tábořišti u obce Červený Kameň pod Vršateckým bradlem (zde letní školu absolvoval také současný ministr životního prostředí Libor Ambrozek). Prostředí, ve kterém je možno nacházet doklady po staletí utvářeného vztahu lidí ke krajině, která nedala nic zadarmo, nám pomáhalo vnímat problémy péče o přírodu v mnohdy dosud netušených souvislostech, a díky osobním setkáním s místními lidmi i s větší pokorou a citlivostí k hodnotám a tradicím lidové kultury. Určitě alespoň někteří účastníci našich bělokarpatských táborů a letních škol dodnes úplně nezapomněli na chvíle rozhovorů o krásách i strastech zdejšího života s nejstaršími obyvateli Nedašova a Nedašovy Lhoty, s lidmi na Žítkové a kolem horenky Chabové, s obyvateli Lopeníka či Javorníka.

Za poučenější vhled do složitosti lidského usilování o spokojené žití v pečované krajině Bílých Karpat pak vděčím především zakladateli a dlouholetému předsedovi valašskokloboucké Kosenky Mirkovi Janíkovi, který dodnes s obdivuhodným nadšením pomáhá začínajícím ochranářům či environmentalistům objevovat cestičky k vnímání ekologických a sociálních souvislostí, které ani při nejlepší vůli nelze vyčíst z knih.

Na květnatých loukách vysoko nad Valašskými Klobouky nedaleko bájné trampské chaty Shan-gri-la jsem se také poprvé setkal s rostlinou, kterou jsem byl v Karpatech nejvíce uhranut - s divokými mečíky střechovitými. Až po létech jsem tyhle překrásné rostliny objevil také v prudké stráni pod Valovou i na dalších místech v Bošácké dolině.

To už je však vzpomínka na doby dvacetiletého chalupaření nad obcí Predpoloma na úpatí Velkého Lopeníka. Pohled do zdejší doliny z horního okraje velké louky vysoko nad obcí je obrázkem nejkrásnější krajiny, kterou jsem v životě poznal: lopenické sedlo, mozaika políček, lesíků, pastvin a luk v protilehlých svazích Bošáček, prastaré bučiny zakrývající východní obzor v masivu Dúžniku, usedlosti obklopené přestárlými sady, volně se pasoucí krávy a ovce. Tady, na Ukovci, stačily naše dcery v osmdesátých letech zažít mlácení obilí způsobem, který i zde je už dnes málem zapomenutý - traktorem přitáhli mlátičku, dlouhým převodovým řemenem ji propojili s blafajícím naftovým motorem na kolečkách a sousedé už naváželi zlatavé snopy obilí, abychom je mohli společně vyhazovat nahoru „na stůl“, kde do pasu vězel strýc Dolník a neúnavně „špajzoval“ - zručně vkládal snopy do mláticího ústrojí. Zažili jsme zdejší krajinu a její rázovité obyvatele ve všech ročních obdobích, v nejrůznějších životních situacích, a snad i trochu pochopili řád nekonečného koloběhu vzniku a zániku.

Láska k této krajině je možná trochu podobná lásce k člověku, kterého máme hluboce rádi i přes jeho rozmary, vrtochy a úlety. Ve slunném létě je zde veselo, na podzim teskno, zima bývá předlouhá a krutá. Až vytoužené jaro na ni dá zapomenout pestrými květy vstavačů bezových, které někdy už o Velikonocích předhánějí novou generaci lučních travin. Kopaničáři jsou lidé, od kterých se my změkčilí měšťáci můžeme učit mnohému - nejen houževnatosti, skromnosti, řemeslným a rolnickým dovednostem, ale od mnohých z nich i lásce k domovu, která si je přes všechna úskalí tvrdého života vědoma jeho nenahraditelných hodnot a krás.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu