VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Mohu projít a poznat různé krajiny tohoto světa. Někdy mne nutí touha poznání, a tak třeba někam vyrazím. Někam dál, kde to neznám, a těším se, co mne tam překvapí. Je to překrásné a fascinující, jít a vandrovat volnou krajinou, kde má vše svůj význam a pevný řád, kde nenajdete zbytečnosti lidského světa. Každý poutník však zná ten pocit, když se přiblíží ke známému horizontu, uvidí věž kostela, kde ho křtil důstojný pán. Pocit domova, místo kam patří. Srdeční krajina - můžeme v ní být každý den, nikdy nám nezevšední, protože má v našem srdci pevné kořeny.

Dívám se na zalesněné kopce, strmé stráně s nějakou tou všudypřítomnou skalkou. Kolem lesní louky a dole u řeky pole a „luka“. Zábřežská vrchovina s Mohelnickou brázdou. Krajina silně poznamenaná rukou člověka si přesto uchovává pro dobrého pozorovatele střípky něčeho přírodního a původního. Jako malý chlapec jsem se toulal okolím města Zábřeha. Hledal jsem, kudy vede ta cesta z města. Nejdříve k rybníku Oborníku, kterému nikdo neřekl jinak než „Brasák“ podle jeho původního majitele. Rybník z poloviny obrostlý rákosím byl vždy hnízdištěm labutí, útočištěm kachen a rájem rybářů. Snad proto přitahoval každého malého kluka s dobrodružnou povahou. Ve vlnkách se za větru pohupovaly porosty leknínu, stará převislá vrba poskytovala stín rybářům, kteří lovíce ryby pozorovali navečer zapadající slunce. Od rybníka je jen malý kousek k řece Moravské Sázavě. Poskytovala nám vždy možnost koupání v zátočinách s nánosy kamenů a štěrku. Pěkně vyhlazené oblázky příjemně tlačily do nohou. A vždy se našel někde kus kmene, na kterém se dalo plout s proudem až na Hlubinku. Malebné místo u řeky, kde bylo ohniště a v proudu bylo možné pozorovat lipany, jelce a nějakou tu vranku. Od Zábřeha Sázava již nespěchá, po několika kilometrech ji přijímá do své náruče řeka Morava. To je další úsek mého poznávání přírody. Babička bydlela kousek za řekou, což pro mne znamenalo další příležitosti zažít nějaké to dobrodružství. Také to v sedmadevadesátém při povodních bylo cítit na vlastní kůži, když domy a zahrady zaplavila voda. Ale i taková je tvář přírody v okolí řeky či přímo v její nivě. Ta postupem času doznala velkých změn. Nejdříve zregulovali řeku Moravu od soutoku se Sázavou až po papírnu v Lukavici. S regulací zmizely hlavně břehule, těch bylo na „Vymletém“ spousta. Zbylo jen slepé rameno, které se po mnoho let pokoušelo vzdorovat lidským odpadům, ale bylo to marné. Po regulaci Moravy přišla na řadu i Sázava. Zde bývaly překrásné tůně, ve kterých musel člověk udělat i pár temp, když brodil řekou na druhý břeh. Nyní, když je suchý rok, se ani nemusím zouvat, abych přešel na druhou stranu. Při úpravě koryta zmizel i břehový porost jilmů. Zbylo pouze pět posledních mohykánů, kteří měli to štěstí a přečkali jak nápor větrů, tak i lidí.

I když popsaný stav má chmurný nádech, naštěstí řeky nejsou jen pohybující se masou mrtvé vody. Krajina bojuje o svou přírodní existenci a v některých případech se jí daří. Když mám štěstí, potkám se tu s ledňáčkem a skorcem. Za soumraku přilétají kachny v doprovodu volavek. V zimě přepadávají mělčiny řeky ve velkých hejnech i nenasytní kormoráni. Na jaře, když taje sníh na Králickém Sněžníku, se Morava rozlévá do luk. Není nic krásnějšího, než když se za ranního rozbřesku zvednou z rozsáhlých jezer vylité řeky hejna hus či kachen. S vodou putují rovněž malé potápky. Od Lukavice až po Mohelnici zůstalo koryto řeky nezregulováno. Pěkně si to meandruje a slepá ramena slouží jako místo odpočinku pro vodní ptactvo. A právě v těchto zákrutách, když si tiše sednu na zarostlý břeh, nemusí trvat dlouho a slyším plácnutí bobřího ocasu. Je zvláštní, jak blízko bobr připlave, aniž by mu vadila má přítomnost. Plovoucí okousané větve a kmínky často svědčí o tom, že nade mnou proti proudu hoduje další bobřík. Rovněž čerstvě pokácené vrby a jasany prozrazují, jak rychle se bobr rozšířil z CHKO Litovelské Pomoraví až k Lukavici. Zajímavé je, že si dokáže pochutnat i na smrcích, které rostou nedaleko řeky. A tak sedím s večerem na břehu, pozoruji bobra a během této podívané se na chvilku zastaví i ledňáček. Vyhlédne si šikovnou větev nad hladinou a čeká. Dlouho však neposedí a za pronikavého pískání pokračuje dál.

Od řeky přes železniční trať vedoucí z Olomouce do Zábřehu stačí urazit pár kilometrů přes pole a již se začínají zvedat lesnaté pahorky, které jsou v náhorní části rozděleny loukami a poli. V těchto kopcích jsou rozsety malebné vesničky spojené starými asfaltovými cestami, po kterých se nejlépe chodí pěšky, protože na auto je tu mnoho děr. Skromné a na pohled příjemné dědinky jsou však pro každodenní život tvrdé a v zimě často zafoukané sněhem. Ale kdo je pozná a porozumí i okolní přírodě, nemění za žádnou cenu. Ukrývá si tu svoji krajinu do svého srdce. Měl jsem to štěstí, že má práce je i mým koníčkem a já každé ráno mohu vyrazit do té své srdeční krajiny. A tak při vandrování touto krajinou sbírám střípky či úlomky něčeho zvláštního, zajímavé fragmenty původních společenstev naší přírody. Téměř všude se dá totiž nalézt něco, co člověka upoutá a on si to zapíše do své paměti. Dnes mne zaměstnávají lesy mírovského revíru. Převážně arcibiskupské lesy s výrazným zastoupením smrku, který je pro veškeré církevní lesy tohoto kraje charakteristický.

Dominantou v krajině tohoto panství je hrad Mírov. Rozsáhlý hradní komplex s charakteristickou červenou fasádou dnes bohužel umožňuje návštěvu pouze omezené a vybrané skupině lidí. A přímo pod hradem na vysychavém a suťovitém stanovišti nalezneme jednu z praktických ukázek vývoje lesního společenstva. Potěšíme se množstvím statných exemplářů mléče, klenu a buku, které se spontánně zmlazují na každém místě s troškou dostupného světla a vláhy. Dříve tu vládly i jilmy, ale po útoku grafiózy zůstaly na ně pouze vzpomínky ve formě mladých jedinců v nárostech. Příroda v okolí je sice využívána hospodářsky, ale najdeme v ní i řadu oněch střípků a zajímavostí. Na říčce Mírovce si často ledňáček pochutnává spolu s volavkami na pstruží mládeži, nedaleko hnízdí černí čápi, které rovněž říčka přitahuje. V okolí najdeme mnoho travnatých palouků s kvetoucími ocúny, na nichž si zkušený bylinkář přijde na své.

A tak se nadechnu té omamné vůně a pustím se někdy pěšky domů. Těch osm kilometrů je převážně z kopce, proto cesta rychle ubíhá. Na Javoří pod mezí s hrušní polničkou, v louce u prameniště se zaposlouchám do křaplavého hlasu chřástala. Není tu dlouho, ale snad vytrvá. U Krchleb si natrhám trochu třešní a vyrazím směrem na Pobučský vrch. Tu je rozhled do kraje. Za mnou je Bozeňovské údolí s potokem, ze kterého nikdy nezmizeli raci. Pokaždé se mi podaří pomazlit se alespoň s jedním z nich. Na opačnou stranu přes údolí řeky Moravy se za dobré viditelnosti otevírá pohled na Jeseníky. V zimě zasněžené kopce s nejvyšším Pradědem vyzařují mrazivou krásu. Ač je vše vzdálené, přece je na dosah. Příjemné zastavení na cestě domů. Poté již seběhnu dolů přes les do Slavoňova, kde mne uvítají pasoucí se krávy a u plotů zahrad štěkající psi. Tady už mne spolkne civilizace, i když jen vesnická. Tady někde jsem doma. A ač jsem se cestou unavil, je mi krásně. Mysl má je osvěžena a duše se raduje, vždyť jsem se vrátil z krajiny svého srdce.