Vstup pro předplatitele: |
Zapomínám verše jako jabloň lístky,
zapomínám básně jako jabloň květy,
zapomínám své roky jako jabloň jara,
zapomínám bolest.
Mezi stromy projíždí
sadař na vozíku
taženém malým zahradnickým traktorem,
co řve jak revolver
a drtí
pneumatikami
jako tankovými pásy
spadané květy, spadané listí, zem…
(František Schildberger)
Prostranství je staré slovo. A jeho staré doklady přinášejí pozoruhodné svědectví o jeho významu. Už roku 1498, tedy před více než pěti stoletími (podle Vokabuláře webového) bylo zaznamenáno: „že ten zámek i město svrchupsaný Bohuše znamenitě staví a znova dělá, netoliko k pevnosti, ale k zvuoli, prostranství i k veselí“. Účelem stavby města tedy byla také zvůle, prostranství a veselí. Trojice výrazů tu vyjadřuje pozitivní hodnoty: zvůle totiž neznamenala zneužívání vůle jako dnes, ale svobodnou vůli („Víc pohodlí a zvůle má to povolání,“ píše Komenský v Labyrintu). Prostranství bylo pojmenování volného prostoru a přeneseně i svobody („Měl chvíli a prostranství k čítání“ je věta z Rešelia, spisovatele a slovníkáře 16. století).
V naší době zas městské prostranství opatřujeme přívlastkem veřejné. To bylo kdysi pojmenování odvozené od slova veřeje, totiž součásti dveří: na chrámových veřejích se vyvěšovalo to, co se oznamovalo širší societě, které dnes podle toho říkáme veřejnost. A veselí bylo jedním z účelů stavby měst! Jazyk podává překvapivé svědectví o tom, co kdysi bylo samozřejmé.
Dušan Šlosar