Vstup pro předplatitele: |
Byli jsme vyznamenáni.
Nu ano,
letos na jaře
dostalo se nám mimořádné výsady.
V koruně naší borovice
založil si hnízdo pár pěnkav.
Já ovíván
přelety dříve vzácnými jak šafrán
jen popelím se v poctě důvěrou,
ty co chvíli zase kladeš na ústa
prst v roli starostlivé strážkyně.
A oběma nám duše obrůstají prachovými pírky.
A oběma nám jde k duhu
tohle filigránsky něžné sousedství
v zeleném velkoměstě veškerenstva.
(Josef Suchý)
Prostranství je staré slovo. A jeho staré doklady přinášejí pozoruhodné svědectví o jeho významu. Už roku 1498, tedy před více než pěti stoletími (podle Vokabuláře webového) bylo zaznamenáno: „že ten zámek i město svrchupsaný Bohuše znamenitě staví a znova dělá, netoliko k pevnosti, ale k zvuoli, prostranství i k veselí“. Účelem stavby města tedy byla také zvůle, prostranství a veselí. Trojice výrazů tu vyjadřuje pozitivní hodnoty: zvůle totiž neznamenala zneužívání vůle jako dnes, ale svobodnou vůli („Víc pohodlí a zvůle má to povolání,“ píše Komenský v Labyrintu). Prostranství bylo pojmenování volného prostoru a přeneseně i svobody („Měl chvíli a prostranství k čítání“ je věta z Rešelia, spisovatele a slovníkáře 16. století).
V naší době zas městské prostranství opatřujeme přívlastkem veřejné. To bylo kdysi pojmenování odvozené od slova veřeje, totiž součásti dveří: na chrámových veřejích se vyvěšovalo to, co se oznamovalo širší societě, které dnes podle toho říkáme veřejnost. A veselí bylo jedním z účelů stavby měst! Jazyk podává překvapivé svědectví o tom, co kdysi bylo samozřejmé.
Dušan Šlosar