Čtení na tyto dny

Dno

Vzpomeň si, jak jsme sbírali
u hájovny křik
divokých husí

Rybník byl na zimu vypuštěný.

Nad černým dnem —
v přísných a potrhaných řádkách
letěla hejna.

Ze střechy křídel
jsem skládal vlastní dno.

(Jan Skácel
Smuténka, 1965) 

 

Vlára


Antonín Kostka, č. 5/2007, s. 18

Byl tmavý podzimní večer a my jsme se vraceli s rodiči autem ze Slovenska. Z rovinatého a světly ozářeného Pováží jsme se rázem ocitli v úzkém průsmyku, po obou stranách cesty těsně sevřeném vysokými a strmými svahy. Všude okolo hluboká tma a jen nad hlavou zářily hvězdy. Neviděná, snad jen ve fantazii mě, tehdy ani ne desetiletého, tušená, divoká příroda daleko od měst, světel a civilizace byla tajemná. Určitě přírodní ráj!

Od té chvíle uběhlo čtyřicet let. Ten večer jsem určitě ještě ani ve své nejbujnější dětské fantazii nepomyslel, že tento do tmy zahalený drsný kraj na pomezí Moravy a Slovenska se na dlouhá léta stane mým osudem…

Vlára! Pět písmen a na klíně jeden bílý nepopsaný list papíru. Jak na něm vyjádřit zážitky tisíců dnů a stovek nocí strávených o samotě pod noční vlárskou oblohou? Nekonečná mozaika příběhů a poznání! A které z nich jsou ty nejpozoruhodnější? Ty s rybářským prutem na břehu řeky, nebo tiché fotografické lovy pod korunami prastarých bukových hvozdů? Nebo snad jedinečné nálady rodících se dnů, kdy do velebného ticha v pastelech nejjasnějších vychází daleko za Váhem slunce, či neopakovatelné okamžiky soumraků - zlomků věčnosti, ve kterých dny okolo zemské hranice tiše a smířené usínají? Jsou snad nejzajímavější ta unikátní setkání s medvědem, rysem, divokou kočkou, orly, rytíři lesních tišin jeřábky, vydrami, či obrovskými divočáky a kapitálními karpatskými jeleny, jejichž troubení jsem se zatajeným dechem naslouchal nekonečné hodiny stovek nocí?

Na začátku „mé“ Vláry byla jen černá tma a hvězdy nad hlavou. Dnes, když se opakovaně a donekonečna vracím na „svá" zamilovaná místa, jako bych se vracel domů, ke svým nejbližším. Anonymní černé strže dětské touhy a fantazie utopené do tmy podzimního večera se proměnily v místa důvěrně známá, mající tisíce vznešených jmen: Šátory, Járky, Rybárech jamy, Kornáčka, Horné Salaše, Zbojnická, Lipový vrch. Rokytka, Pálenice, Losy, Zaskálí, Markéta… Co místo, to příběhy, setkání, vzpomínky. Vzpomínky, které už dlouhých čtyřicet let unáší neúprosně a bez slitování proudy řeky Vláry na hřbetech svých blýskavých vln do Váhu, Dunaje a Černého moře - snad jen proto, aby tam kdesi v nekonečných mořských hlubinách navždy zapadly do milosrdného zapomnění.

Vracím se však znova a rád, abych fotoaparátem ve zlomcích vteřin navždy zastavil čas. Hledám stále způsob, jak černobílým snímkem vyjádřit omamnou vůni jara a jeho lýkovců, náladu mlhavého podzimního rána s palouky plnými rosou smáčených ocúnů či zrak zničující záři mrazivé úplňkové kruté a lhostejné zimní noci.

Nyní sedím už pátou hodinu na západním svahu Smutného járku u paty podivně zkrouceného javoru. Začíná podzim, čas těsně před jelení říjí. Nad hřebeny Bieleho vrchu vyšlo slunce a nesměle hladí vlákny pavučin ozdobené studené listy horských trav louky Velké Gráfové. Údolí Vláry je zahalené do husté mlhy. Ponořený do svého psaní však okolí dál nevnímám. Ticho porušuje zvuk po levé ruce. Slyším zřetelné trhání stébel trav. Podívám se opatrně tím směrem a nevěřím svým očím! Vprostřed zeleného pažitu vyzdobeného klobouky červených muchomůrek stojí v paprscích před skupinou modřínků mladá laň. Ta po okamžiku strnulého jištění pokračuje v pastvě. A tu - jako výjev z prehistorických dob - se z šera lesa vynořuje jelení hlava. Náhle, jako zjevení, stojí u laně obrovský tmavý jelen s parožím kapitálního osmnácteráka, jehož bodová hodnota vysoce převyšuje hodnotu zlaté medaile. Laň se dál bezstarostně paství směrem ke mně a zamilovaný král Vláry ji poslušně následuje. Letmo se mi podívá ze vzdálenosti deseti kroků do očí a dál se věnuje své družce. Tají se dech a já mu v tu chvíli nevěřím, že mě nevidí. Čekám jeho zběsilý úprk každým okamžikem, aniž bych před tím mohl udělat milimetrový pohyb rukou pro svůj na zemi ležící fotoaparát. Namísto toho však paroháč černým větrníkem vlídně olizuje krůpěje rosy na šíji své milenky a bílé hroty královských korun tancují nad jejich hlavami v rudé ranní záři ohnivé flamengo!

Klid a mír. Nezachvěje se ani zlatý lístek javoru, jenž stal se mi tak dokonalým úkrytem. Zdáli přilétá po vlnách mlh jen vzdálené zvonění kostelů z Pováží. Věčný koloběh života má další dějství! Podzimní slavnost spojená se vznikem nového života teď právě začíná…

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu