VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Nepůvodní druhy organismů a z nich zejména druhy invazní jsou z mnoha důvodů předmětem stále intenzivnějšího studia. Za nepůvodní druhy jsou považovány ty, které se v příslušné oblasti přirozeně nevyskytují, dostaly se sem přímým nebo nepřímým zásahem člověka, ale vytvářejí zde alespoň krátkodobě populace neřízené člověkem. Mnohé nepůvodní druhy jsou schopny existovat pouze uvnitř budov, skleníků a jiných vytápěných objektů (eusynantropní druhy). Část druhů po úniku nebo vysazení do vnějšího prostředí se jen krátkodobě rozmnožuje a opět mizí.

Druhy, které vytvářejí ve vnějším prostředí dlouhodobé populace, označujeme jako naturalizované nebo aklimatizované. Mnohé z nich přežívají jen v místě introdukce a dále se nešíří, jiné, tzv. postinvazní druhy, se rozšířily v minulosti a od té doby, co je známe, se jejich druhotný areál již nemění. Např. s ořešákem byly zavlečeny některé specializované druhy roztočů a hmyzu a ve střední Evropě byly známy již před rokem 1900. To znamená, že jejich invaze proběhla dříve a dnes nelze zjistit, zda byly rozvlékány přímo s hostitelskou dřevinou, zda ji bezprostředně následovaly, nebo zda k invazi došlo až s časovým odstupem.

Invazní druhy představují tu část naturalizovaných druhů, které nezůstávají na místě introdukce, ale dále se šíří a osídlují různě rozsáhlá území. Rychlost invazí je velmi rozmanitá, obvykle menší u rostlin oproti živočichům, a pohybuje se v metrech až stovkách kilometrů za rok. Invazní druhy jsou svým výskytem omezeny na urbánní biotopy, ke kterým jsou vázány mikroklimaticky, stanovištně nebo potravně (vazba na okrasné rostliny, domácí zvířata a jiné synantropní druhy živočichů), nebo se šíří v kulturní krajině v člověkem vytvářených nebo antropogenně podmíněných prostředích (kultury zemědělských plodin, účelová zeleň a vodní plochy, ruderál), nebo pronikají i do polopřirozených a přirozených společenstev.

Mezi definicemi pojmu invazní druh existují v pojetí jednotlivých autorů určité disproporce. Tak jsou jako invazní příležitostně definovány ty druhy cizího původu, které působí estetické nebo ekonomické škody, jindy zase jen ty, které pronikají do polopřirozených a přirozených společenstev a ovlivňují místní biodiverzitu, nebo obecně ty, které působí nějaké problémy. Ve všech případech je opominuto podstatné kritérium a ztrácí se významový smysl pojmu - invazní šíření těchto druhů. Navíc by bylo v mnoha případech velmi těžké rozhodnout, zda se nepůvodní druh projevuje negativně, či nikoli a není jasné, kdo by o tom rozhodoval. Tentýž druh se může totiž z různých pohledů projevovat pozitivně i negativně, často možné vlivy vůbec neznáme. Nepůvodní druh, který potlačuje domácího škůdce, je pozitivní nebo negativní činitel? Proto je vhodnější jednoznačná, výše uvedená definice.

Za invazní nejsou považovány druhy, které se samovolně rozšířily z oblasti svého přirozeného areálu (expanzní druhy), druhy zavlečené přírodními mechanismy, zejména ptáky, ani druhy, které pronikají do střední Evropy z různých důvodů krátkodobě, periodicky nebo neperiodicky (víceleté a sezonní irupce některých druhů zvláště hmyzu a ptáků, migranti apod.).

Invaze nepůvodních druhů probíhaly od doby neolitu, tj. na našem území více než 6 500 let. Většina organismů kromě rostlin, obratlovců a měkkýšů po sobě nezanechává dlouhodobé stopy své přítomnosti (pyl, nerozložené zbytky, kostry, schránky), a proto při hodnocení jejich historického výskytu jsme až na výjimky omezeni velmi krátkou dobou jejich studia, tj. zhruba od poloviny 19. století.

I kdybychom mohli přesně stanovit datum jejich dřívějšího příchodu do střední Evropy, stejně nejsme schopni rozhodnout, zda jejich šíření proběhlo samovolně, bylo antropogenně podmíněno, nebo byly přímo zavlečeny člověkem. To platí zvláště pro množství druhů členovců bezlesé krajiny, z nichž mnohé by ve střední Evropě bez rozsáhlé zemědělské činnosti a dalšího přetváření krajiny pravděpodobně nemohly existovat. Proto u živočichů nejsou obvykle rozlišovány kategorie archeozoa a neozoa odpovídající rostlinným archeofytům a neofytům a setkáváme se příležitostně jen s pojmem neozoa. Z téhož důvodu, pokud není výjimečně doklad o opaku, jsou druhy známé v oblasti od samého počátku studia příslušné systematické skupiny považovány za autochtonní.