VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

K pozoruhodným biotopům v okolí vesnice Svatá Helena v Banátských horách patří lesy výmladkového původu neboli pařeziny, označované též jako les nízký. Místní obyvatelé jim říkají houšťár nebo roští. Jsou zdrojem palivového dřeva, které je v Banátu stále důležitým energetickým zdrojem. Ve výmladkových lesích dochází k obnově listnatých dřevin pařezovými výmladky. Z jednoho pařezu obvykle vyrůstá několik výmladkových kmenů. Banátské pařeziny jsou dosud využívány tak, jak byly takové lesy využívány po staletí i v českých zemích. Uplatňuje se zde jednotlivý výběr výmladkových kmenů s tloušťkou na pařezu přibližně od 7 do 20 cm. Po těžbě v nízkém lese zůstává dostatečný počet slabších výmladků, které dorůstají, a po několika letech je možné výběrnou těžbu opakovat. Bidýlka, jak jsou nazývány pokácené a odvětvené kmeny, jsou ručně přeneseny k nejbližší cestě a soustředěny na hromadách. K dopravě do vesnice se většinou využívají koňské nebo kravské potahy, výjimečně i traktory.

Pro dopravu dřeva je využívána soustava lokálních cest radiálně směřujících k vesnici. Charakter regionálně významné staré stezky má stará cesta údolím Alibeg, v minulosti hlavní spojnice vesnice Svatá Helena s údolím Dunaje. Cesta vede souvislým lesním komplexem tvořeným převážně pařezinami. Vede v dolní části údolních svahů, má kamenitý povrch, místy vede po skalním podloží. Velmi pravděpodobně vznikla dříve, než čeští osadníci založili ve 20. letech 19. století vesnici Svatá Helena. O její starobylosti svědčí rýhy vyhloubené povozy do kamene na jejím povrchu. Starobylost cesty dokládá i zachovaný název potoka a údolí - Alibeg, zřejmě tureckého původu. Lze předpokládat, že cesta údolím Alibeg byla po staletí využívána pro dopravu dřeva a zemědělských produktů k Dunaji. Pro současné dopravní prostředky je cesta nevyužitelná a ztratila tak dopravní význam. Zůstává ovšem významným památným historickým prvkem starosídelní kulturní krajiny Banátských hor.

Na osluněných výsušných jižních svazích nad údolím Dunaje převládají v pařezinách jihoevropské druhy dřevin, které se u nás přirozeně nevyskytují: habr východní a jasan zimnář, z keřů se v rozvolněných porostech hojně vyskytují ruj vlasatá a šeřík obecný, v podrostu je nápadná dekorativní mediteránní kapradina kyvor lékařský. K nejzajímavějším porostním typům banátských nízkých lesů patří výmladkové bučiny, které vznikly na hlubších půdách stinných expozic. Kromě buku se v nich hojně vyskytuje habr obecný a javor babyka. Zdejší buk se ovšem od našeho buku lesního poněkud odlišuje. Má například větší listy (9-12 cm dlouhé a 5-8 cm široké) s větším počtem párů žilek (8-10). Někteří dendrologové jej považují za samostatný druh - buk moesijský, nazvaný podle římské provincie Moesia - někteří pouze za poddruh, jiní jej považují jen za varietu buku lesního. Po skácení má moesijský buk výbornou schopnost regenerace pařezovými výmladky. Díky tomu vznikly v okolí Svaté Heleny i rozsáhlejší porosty bukových pařezin, ve kterých z každého pařezu vyrůstá několik nízkých výmladkových kmenů, často bizarních tvarů.

Biotopy nízkých výmladkových lesů vyhovují řadě rostlinných a živočišných druhů, zvláště hmyzu. I když pařeziny mohou na první pohled působit jako mladé lesy, výskyt např. hmyzích indikátorů starobylého výmladkového lesa svědčí o dlouhodobém souvislém vývoji těchto lesních biotopů.

Antonín Buček