Čtení na tyto dny

Pohyb

Je také únava
teprve tisíciletého jazyka
(mé řeči)

Je také únava
teprve dvousetletých stromů
(mé ulice)

Louka navečer povadla —

Už dlouho nepršelo
a neozval se cvrček
(má duše)

Auta na vzdálené dálnici
svítí  Třou si
pneumatiky o asfalt

ropný derivát
o ropný derivát
a ropný derivát

je žene

(František Schildberger)

 

Doporučujeme ke čtení

Pralesy Zakarpatí

Tomáš Koutecký, č. 4/2018, s. 5-9, pro předplatitele

Příroda Ukrajinských Karpat a její ochrana

Jan Lacina, č. 4/2018, s. 5-11, pro předplatitele

Poloniny a pastevectví

Václav Štěpánek, č. 4/2018, s. 18-21, pro předplatitele

Jak vesnice k městu Brnu přirůstaly

Jan Lacina, č. 4/2018, s. 39

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Valaši – karpatští tuláci?


Lubor Kysučan, č. 4/2015, s. 36-39

V době vrcholící migrační vlny z Afriky a Předního východu, kdy si slovo migrace spojujeme s představami apokalypsy a bezmála konce tradiční evropské civilizace, snadno zapomínáme na skutečnost, že i etnickou a jazykovou mapu našich českých zemí vytvářely migrační procesy daleko většího rozsahu a dosahu. A nemusí jít jen o střídání Keltů a Germánů v České kotlině a následně příchod Slovanů v rámci velkého stěhování národů, či nájezdy Kumánů, Tatarů a Turků ve středověku a raném novověku. Bez většího povšimnutí proběhly i určité nenápadné, „tiché“ migrace, které k nám přinesly kulturu na jedné straně svéráznou, ba až exotickou, která se však záhy stala tradiční součástí naší identity. Vedle původně německých Habánů, kteří se tolik zasloužili o rozvoj vinařství a výrobu keramiky na jižní Moravě, jsou to především Valaši na Moravě východní.

Valaši k nám pronikli v rámci tzv. valašské kolonizace, kterou rozumíme proces osídlování Západních Karpat v průběhu 15. až 17. století. V jejím rámci už na sklonku středověku migrovala pastevecká horská populace z území dnešního Rumunska po hřebenech východních a středních Karpat na území Slovenska. Západní hranicí jejího rozšíření se stala právě východní Morava. Třebaže některými autory byl rumunský původ Valachů a rumunský vliv na východomoravský dialekt zpochybňován (Dimitr Krandžalov), dnes se jedná z etnografického i historiografického hlediska o prokázanou skutečnost. Celá migrace ovšem představovala povlovný a velmi komplikovaný, vzhledem k absenci relevantních písemných pramenů obtížně zdokumentovatelný proces, v jehož průběhu původně románská populace ztrácela část své etnicity a mísila se s živlem uherským, ukrajinským, slovenským i polským a v místě svého konečného usazení i moravským. Příčiny migrace se pohybují na velmi široké škále od politických (snaha uniknout nájezdům Tatarů, Kumánů a Turků a dalších etnik v neklidné oblasti Balkánu a později nábožensky a sociálně motivovaným povstáním v Uhrách, únik před feudálním útlakem) přes environmentální (vyčerpání pastvin z důvodu extenzivního pastevectví) a demografické (růst populace) až po ekonomické (hledání nových hospodářských příležitostí). Pro karpatské pastevce byl nomádský způsob života ovšem přirozený a jejich definitivní usazení na východní Moravě bylo dáno i faktem, že se ocitli na hranici pevně organizované a již dávno „rozparcelované“ země, odkud již nebylo kam dále migrovat.

O rumunském původu Valachů se zmiňuje již moravský osvícenec a národní buditel Josef Heřman Agapit Gallaš ve svém spise Valaši v kraji Přerovském, praví Arkádové moravští, jejich posvátné hory, obyčejové a národní písně. Vedle romantizujících popisů valašské krajiny a idylického života valašských pastýřů v duchu z antiky přejatého klasicistního bukolismu dílo obsahuje cenné vlastivědné informace zejména z oblasti valašské etnografie a dialektologie: „V horách ale karpátských usadili se o něco později jiní z východní Dácie, kdež se, jak jsme vejš od Herdera slyšeli, Slavani velmi časně byli osadili, potomci jiného pokolení téhož slavného národa, Moldavanů totižto a Valachů, jenž až dosavád ještě oné od hor karpatských, jenž sedmihradskou zem zavírají a s svým hovězím a ovčím dobytkem do Konštantynopole a jiných tureckých krajin obchod vedou, a sice Moldavané v horách kraje Hradišťského, kdežto obývatelové téhož kraje až dosavád mnoho capů (Ovis moldavica) chovají a s nimi dáleji do Moravy obchod vedou, Valaši pak v Karpátech ku kraji Přerovskému náležejících, jenžto se až do onoho vztahují. Na tyto valaské potomky ten nejšpatnější v Moravě od osudu připadl los; neb půda těchto hor, jakž dáleji uslyšíme, jest tak velmi planá, že ledvá důstatek ovsa a pohanky k vyživení svých obývatelů plodí.“ Slovansko-rumunský původ Valachů potvrzují i tak významné osobnosti, jako byli např. slovinský slavista a profesor vídeňské univerzity Franjo Miklošič v 19. století nebo český právní historik K. Kadlec na počátku 20. století. Ve 20. století systematicky valašskou kolonizaci zpracovali historik Josef Macůrek a nedávno zesnulý významný etnograf a dlouholetý ředitel rožnovského Valašského muzea v přírodě Jaroslav Štika ve své fenomenální monografii Valaši a Valašsko.

Doklady rumunského původu Valachů jsou jednak etnologické (způsob života, zvyky) a hmotné, jednak jazykové povahy. Všechny spolu úzce souvisejí a vypovídají o tom, že Valaši byli součástí karpatské pastevecké kultury spojené zejména s chovem ovcí a výrobou produktů s tím spojených. Ovčáctví bylo pro ně hlavním zdrojem obživy a současně způsobem života. Význam slovní zásoby pro výzkum etnogeneze a dějiny migrace Valachů zdůrazňuje již známý moravský dialektolog František Bartoš, který už roku 1896 píše: „Z různých slov, jež se posud v nářečí moravských Valachů zachovala, nade vší pochybnosť postaveno, že mezi původními osadníky zastoupen byl také živel rumunských Valachův, kterýž našim Valachům jméno dal, sám pak mezi ostatním obyvatelstvem slovenským zanikl.“ Komplikovanost valašské migrace dokládají např. osobní jména, která jsou v nejrůznějších písemnostech úřední povahy (např. urbářích a gruntovních knihách) doložena již od konce 15. stol. Vedle průkazných jmen jako Roman, Romanus, Valachus mezi nimi nalézáme jména ukrajinská, respektive rusínská (Klimov, Ivaško, Hricko), polská (Valigura), slovenská, maďarská (Orzság). Třebaže pouze na základě jmen nelze určovat etnickou příslušnost jejich nositelů, je vysoký počet cizích jmen nesporným ohlasem migračních proudů.

Výrazným svědectvím o valašské migraci jsou rovněž toponyma, včetně samotného názvu východomoravského regionu Valašsko, odvozeného od etnonyma Valach, Valaši, spojeného s jejich historickou vlastí Valašskem (Valašským knížectvím na území Rumunska). Krajně nevědeckou, nicméně půvabnou etymologii slova Valach, které v minulosti fungovalo i jako apelativum označující ovčáky, uvádí opět J. H. Agapit Gallaš: „A títo ovčáci slují po staroslavansku valaši. Odkud to slovo pošlo, pravil mi Jakub Matyzek, muž důvtipný - jenž sám v své mladosti několik let na salaši ovce pásaval a jemuž celou takměř touto vědomost v poděkování mám - domníval se a pravil, že by od onoho pastýřům obyčejného válení se na mechu neb drnu bylo vzniklo, což také mnoho pravdozdejnosti má.“ Na území Slovenska a východní Moravy se tak setkáváme s celou řadou místních názvů románského původu. Náležejí k nim toponyma jako Grúň (< rum. gruíu < lat. grunium - prasečí rypák), Minčol (< rum. muntecel, muncel < lat. monticellus - hůrka, kopeček). Rumunský původ se předpokládá i u jmen jako Gigula, Klak, Kyčera, Vranča, avšak názory na jejich původ se různí. Snad nejvýraznějším jazykovým dokladem valašské kolonizace je poměrně početný soubor slov spojených s typickou valašskou pastýřskou kulturou, salašnictvím. Lingvisté hovoří o „karpatských slovech, jelikož se k nám rozšířila spolu s valašskou kolonizací a migrací probíhající po hřebenech Karpat. Jejich společným určujícím rysem je románský (rumunský) původ a zároveň společný výskyt jak ve východomoravském valašském dialektu, tak ve slovenštině, polštině, ukrajinštině - např. vých. mor. klag, klaga, glaga, pol. klak, glag, gleg, ukr. kljag; vých. mor. urda, slov. urda, pol. horda, hurda, ukr. urda, vurda. U některých slov je rumunský (původně tedy řecko-latinský) původ těchto slov zcela prokazatelný, v jiných případech je předmětem diskuse dosud probíhající v řadách lingvistů i etnografů. Ze zajímavých příkladů uveďme: čutora (< rum. ciutura < lat. kiutulus), geleta - dřevěná dojačka (< rum. galeata < stř. lat. galetta), koliba (< řec. καλύβη - chatrč, chýše, stan), butyra, putyra - dřevěná nádoba, do níž se na salaši slévalo nadojené mléko (< lat. butyrum < řec. butyron - máslo), striga (< rum. a lat. striga - čarodějnice), urda - ovčí tvaroh (< rum. urda < lat. butyrum < řec. βούτυρον). U některých slov je doložen jejich karpatský charakter, otevřenou otázkou ovšem zůstává jejich románský původ, např. hafera - borůvka.

Zmíněné doklady tak umožňují rekonstruovat předpokládaný charakter valašské kolonizace. V jejím průběhu se původní jádro - rumunští pastevci, etnicky i jazykově asimilovali v prostředí, kde se usadili. Naopak tato místa se později stala východiskem dalších kolonizací, a v důsledku toho v jejím nejzazším bodě - na východní Moravě - máme doložena např. i slova a jména ukrajinského původu. Průběh migrace lze obrazně přirovnat ke kruhům na vodě zčeřené dopadem hozeného kamene. Jednotlivé vlny se navzájem odrážejí od sebe a energie balvanu se tak projevuje i ve značné vzdálenosti od místa jeho dopadu. Celou situaci si tedy nemusíme představovat tak, že by masy rumunských karpatských pastevců hned v 15. století dorazily až na východní Moravu. Jednotlivé navzájem související migrace však v celém karpatském regionu přispěly ke vzniku jednotné karpatské salašnické kultury, která nese společné rysy překračující hranice jednotlivých etnik i státních celků. Jediným reprezentantem této kultury na území Českých zemí je právě východomoravské Valašsko se svou originální mentalitou a folklorem, bez nichž si nelze pestrou kulturní mapu naší země představit. Výrazným rysem Valachů byla jak jejich svobodomyslnost, projevující se např. ve slavném povstání v době třicetileté války stejně jako v urputném protinacistickém odboji, tak pracovitost a podnikavost, která navzdory velmi chudobným podmínkám a omezeným zdrojům proměnila původně bědný kraj, vyznačující se výraznou emigrací do zámoří, v prosperující oblast. K tomu dnes přispívá i fakt, že se Valašsko pro svou osobitou kulturu a alespoň na české poměry neporušené přírodní krásy stává i mimo naše hranice zavedenou turistickou značkou. To ovšem vedle výhod může přinést i riziko zploštění jeho mimořádně zajímavé historie a kulturního odkazu.


Doc. PhDr. Lubor Kysučan, Ph. D., (1968), klasický filolog, pedagog Univerzity Palackého v Olomouci, environmentalista myšlenkově se hlásící k libertinistům, autor mnoha populárních článků o antickém světě.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu