Vstup pro předplatitele: |
bylo
příliš mnoho kamení
na zemi
a země porodila stromy
bylo
příliš mnoho dřeva
mezi nebem a zemí
a země
porodila člověka
a člověk
vzal sekeru
(Jan Tluka)
Ondřej Kano Landa: Pomalu s miminkem a s koněm v páteři Karpat. Cad Press, Bratislava, 2015, 147 s.
Když se před léty na jedné z Ekologických poutí k bažině v Drnovicích vrhl spoře oblečený Ondřej Landa, tehdejší student sociální antropologie, environmentalistiky a klaunství, do studeného bahna časně jarního mokřadu, způsobil mezi přítomnými pozdvižení. Už tehdy bylo jasné, že životní kroky mladého umělce nepůjdou po konvenčně vyšlapaných stezkách. Jako obdivovatel japonského tanečníka Mina Tanaky měl za sebou studijní pobyt na farmě svého mistra a jasno v tom, že krajina se musí zažít tělem. Pak na několik let zmizel při svých toulkách za domorodými kulturami do různých koutů planety, aby se mi znovu objevil tam, kde jsme spolu kdysi společně při jedné školní výpravě obdivovali tradiční život českých krajanů, v rumunském Banátu. A nebyla by to jeho stále originální umělecko-hledačská osobnost, kdyby si nezabydlela svůj nový domov po svém.
Ondřej Landa osídlil se svou japonskou manželkou Fukiko Kano opuštěnou pasteveckou chatrč poblíž Šumice - jedné z českých vesnic v kopcích jihozápadního Rumunska. Primitivním způsobem, bez mechanizace a elektřiny, zde experimentují s vnitřní i vnější soběstačností a životem blízkým přírodě. Rok po narození dcerky si šťastný otec dopřál naplnění svého posledního velkého cestovatelského přání: „… být v divoké přírodě, být v horách. Být tam dlouho a jít. Být na cestě a přitom nepotřebovat stroje, nepotřebovat benzínky a obchody…“. Na kobylu Dojnu naložili dcerku Aničku s rancem několika nezbytností a vyrazili přes Karpaty. Šli a šli, pomalu, pravdivě, svobodně. V rytmu přírody a s přírodou. Na cestě žili to, o čem si my kavárenští dobrodruhové a salonní environmentalisté necháváme zdát: „šli jsme dva měsíce a neušli více než čtyři sta kilometrů. Ale těžko se dopočítat kilometrů vnitřních. Ta pomalost a bezcílnost nám obula sedmimílové boty, které nás přenesly do nepoznaných krajin rozprostírajících se nám před i za očima. … Byla to tedy pouť. Cesta rituál a cesta symbol.“
Pavel Klvač