Čtení na tyto dny

Horko

voda se poroučí
v tůních
se potápějí básníci
ale nepočteš si

vážka se naklání
ke zvlněnému tichu
všechno už jsem rozbalil
a pořád nic

vyzobali mě plameňáci

(Michal Stránský) 

 

Doporučujeme ke čtení

Kůrovec – nechtěný škůdce nebo přirozená součást našich lesů?

Josef Kašák, Jiří Foit, Petr Martinek, č. 3/2019, s. 2-5, pro předplatitele

Lesnická ekonomika více méně pod politickým tlakem

Róbert Babuka, č. 3/2019, s. 6-7, pro předplatitele

Mezi špičkami ledovců

Ema Wayan Danielová, č. 3/2019, s. 29

Babylonské zmatení jazyků

David Veselý, č. 3/2019, s. 36

Jaké bude bývat počasí?

Jan Hollan, č. 2/2019, s. 2-3

Stromy a voda

Radek Pokorný, č. 2/2019, s. 5-6, pro předplatitele

Zeleň a klima města

Jaroslav Rožnovský, Petr Salaš, č. 2/2019, s. 18-20, pro předplatitele

Stromy jako biotopy

Libor Sedláček, č. 2/2019, s. 21-24, pro předplatitele

Cesta rituál a cesta symbol


Pavel Klvač, č. 4/2015, s. 54-55

Ondřej Kano Landa: Pomalu s miminkem a s koněm v páteři Karpat. Cad Press, Bratislava, 2015, 147 s.

Když se před léty na jedné z Ekologických poutí k bažině v Drnovicích vrhl spoře oblečený Ondřej Landa, tehdejší student sociální antropologie, environmentalistiky a klaunství, do studeného bahna časně jarního mokřadu, způsobil mezi přítomnými pozdvižení. Už tehdy bylo jasné, že životní kroky mladého umělce nepůjdou po konvenčně vyšlapaných stezkách. Jako obdivovatel japonského tanečníka Mina Tanaky měl za sebou studijní pobyt na farmě svého mistra a jasno v tom, že krajina se musí zažít tělem. Pak na několik let zmizel při svých toulkách za domorodými kulturami do různých koutů planety, aby se mi znovu objevil tam, kde jsme spolu kdysi společně při jedné školní výpravě obdivovali tradiční život českých krajanů, v rumunském Banátu. A nebyla by to jeho stále originální umělecko-hledačská osobnost, kdyby si nezabydlela svůj nový domov po svém.

Ondřej Landa osídlil se svou japonskou manželkou Fukiko Kano opuštěnou pasteveckou chatrč poblíž Šumice - jedné z českých vesnic v kopcích jihozápadního Rumunska. Primitivním způsobem, bez mechanizace a elektřiny, zde experimentují s vnitřní i vnější soběstačností a životem blízkým přírodě. Rok po narození dcerky si šťastný otec dopřál naplnění svého posledního velkého cestovatelského přání: „… být v divoké přírodě, být v horách. Být tam dlouho a jít. Být na cestě a přitom nepotřebovat stroje, nepotřebovat benzínky a obchody…“. Na kobylu Dojnu naložili dcerku Aničku s rancem několika nezbytností a vyrazili přes Karpaty. Šli a šli, pomalu, pravdivě, svobodně. V rytmu přírody a s přírodou. Na cestě žili to, o čem si my kavárenští dobrodruhové a salonní environmentalisté necháváme zdát: „šli jsme dva měsíce a neušli více než čtyři sta kilometrů. Ale těžko se dopočítat kilometrů vnitřních. Ta pomalost a bezcílnost nám obula sedmimílové boty, které nás přenesly do nepoznaných krajin rozprostírajících se nám před i za očima. … Byla to tedy pouť. Cesta rituál a cesta symbol.“

Pavel Klvač

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu