Čtení na tyto dny

Řeky se ptám

kam zmizeli jelci
zpod splavu

Tam zatím dál
stéká čas
Olejové skvrny
se roztékají ve vrásky
a zpod břehů
uniká život

s vodou zbytečně
rozšvihanou vlasci rybářů
stárneš

Je to i moje vina

Kdy jsem naposled
učinil pokání

(Otakar Štěpánek) 

 

Doporučujeme ke čtení

Pouť na Svatou Horu I

Václav Štěpánek, č. 4/2023, s. 26-31, pro předplatitele

Jsou cesty kamenů, květů a v nich návrat (krátká potulka rodnou i domovskou Vysočinou)

Miloš Doležal, č. 4/2023, s. 18-21, pro předplatitele

Když horizontálu cesty protne vertikála, pak se cesta stává poutí

Josef Kroutvor, Pavel Klvač, č. 4/2023, s. 2-3, pro předplatitele

Ohlédnutí za půlstoletím Ramsarské úmluvy

Jan Plesník, č. 3/2023, s. 2-5, pro předplatitele

K hydromorfologickému působení bobra evropského

Tomáš Just, č. 3/2023, s. 29-33

Algolog v mokřadech

Olga Lepšová-Skácelová, č. 3/2023, s. 39-41, pro předplatitele

Hnízdění ve věnci

Dagmar Pecková, č. 3/2023, s. 46-47

Sucho venku, sucho v nás


Jan Lacina, č. 1/2016, s. 2-4

Vzpomínám si, jak začátkem padesátých let nám, žáčkům sotva osmiletým, vyprávěl pan učitel B. o suchém a neúrodném roce 1947. Sugestivně nám líčil horkem a suchem rozpukaná pole, žhavé slunce, které usušilo obilí dříve, než stačilo vytvořit klasy. A protože byl posedlý novou dobou, nadšeně zdůrazňoval, jak nám tehdy dodávkou obilí od hladu pomohl Sovětský svaz. Bratrsky a nezištně, jásal pan učitel B.

Mně byly v roce 1947 teprve tři roky, takže si to obzvláště žhavé slunce a sucho nepamatuji. Jeho důsledek jsem poznal až o čtvrtstoletí později, když jsem se přiženil do rodiny jednoho známého architekta. Ten totiž ve čtyřicátých letech projektoval nové vinné sklepy pro vinařské závody ve Velkých Bílovicích. A protože doba byla politicky i finančně nejistá, nechal si svůj projekt z části zaplatit vínem - špičkovým bílým burgundským. Roku 1947 dosáhla právě tato odrůda - na rozdíl od obilí - úrody vynikajících kvalit. Tekutý honorář byl bezpečně deponován v ležících, voskem zapečetěných lahvích v jednom útulném vinném sklípku v Moravské Nové Vsi. Zájem o něj projevila i prezidentská kancelář, ale nebyla jí vydána ani kapka. Zato my někteří jsme si zlatistého pokladu občas užívali. Venkovský lékař, kterému sklep patřil, byl vinař umělec. Při svých návštěvách jsme nemohli odolat opojné galerii desítek vzorků jeho bílých i červených. Teprve pak, na závěr, se otvírala jedna z těch vzácných lahví burgundských. Proto jen od znalců vím, že bylo skutečně vynikající.

S ubývajícím počtem lahví upadlo katastrofické sucho roku 1947 v zapomnění. Rozpomněl jsem se na ně až v posledních letech, zvláště loni. V tisku vycházela varovná srovnání s počasím roku 1947. A na vrcholu léta, kdy se výhrůžně řetězily suché a žhavé tropické dny, jsem se dokonce dočetl, jak je důležité dbát o svůj jazyk. Zvláště my starší máme být kontrolováni mladšími, aby nám jazyk nevyschnul. To mě trochu urazilo. Sucho v sobě dovedu zatím zažehnat víc než dobře bez pečovatelky. Ale kdo se postará o sucho venku?

Vyděsil jsem se, když jsem se začátkem září vracel na východoslovenský Vihorlat. Již z dálky od Michalovců bylo vidět, že něco není v pořádku. Lesní porosty na jižních svazích, zvláště ty dubové, měly místo zelené již pozdně podzimní barvu bronzu. Ve vyšších polohách ve světlinách starých bučin rezivěly schnoucí bukové nálety. Seshora na ně rodičovské porosty předčasně shazovaly své dosud zelené listí. A páteř Vihorlatu - řeka Rika neboli Kamenice na dně hlubokého stinného údolí - sotva tekla. Seschlé listí šustilo a praskalo pod nohama, ani stopy nebylo po mlocích, kteří se tu běžně v září plazívali. Při návratu ohromila Liptovská Mara. Váhem napájené přehradní jezero v kotlině mezi nejvyššími slovenskými horami bylo poloprázdné!

Poloprázdné ovšem byly i některé české a moravské přehrady. Hladina té Vranovské poklesla o několik metrů, takže pod hradem Bítovem se obnažilo základové zdivo zaniklé vesnice. Za normálních vodních stavů se zde zdržují největší candáti a největší štiky, tvrdí místní rybáři. Teď jejich čluny zůstaly vězet vysoko na písčitých březích daleko od hladiny, málem jak rybářské lodě kdesi u vysychajícího Kaspického moře.

V mém rodném kraji řeka Loučka sotva dotékala k svému ústí do Svratky pod vyprahlou horou Květnicí. Hladina Vírské přehrady na Svratce, dotující alespoň minimálními průtoky její tok, též povážlivě klesala. V říjnu jsem se vydal do Žďárských vrchů - pramenné oblasti obou řek. Těšil jsem se, že po letech ověřím kolem pramenišť na svazích Křivého javoru a Žákovy hory výskyt vzácné horské plavuně vrance jedlového. A hlavně, že konečně nasbírám alespoň košíček hub. Jen pár plesnivých a seschlých starých suchohřibů trčelo nad suchými polštářky mechů, po vlhkomilném vranci se mohlo jen stýskat. Zděšeně jsem stál nad pramenným úsekem své rodné řeky Svratky - v délce více jak kilometru bylo její koryto vyschlé. Jen sem tam kalužinka - sotva pro sýkorky - mezi kameny zůstala. Nebylo možno napít se chladné pramenité vody.

Po návratu ze suchých hor do města, zatím oplývajícího tekutinami všeho druhu, jsem v tisku objevil nejednu hodnotící zprávu. Rok byl sice nadprůměrně teplý, léto extrémně horké a extrémně suché, brambor i jiných plodin bude málo, ale hrozny vinné révy prý opět dozrály do vynikajících kvalit. Víno bude opět výjimečné jako v dávném roce 1947. Jenže já raději než do poháru špičkového vína bych raději ponořil svůj schnoucí jazyk, ba celá ústa, do chladných pramenů Svratky pod hřebeny Křivého javoru a Žákovy hory. Podaří se mi to ještě někdy?

Jan Lacina

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu