VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Prosincová Pařížská konference OSN o změně klimatu známá jako COP 21 (21. konference smluvních stran / 21st Conference of the Parties) Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (UNFCCC) byla po dvoutýdenních intenzivních vyjednáváních završena uzavřením dohody, která - bude-li ratifikována - nahradí v roce 2020 Kjótský protokol. Doyeni oboru pařížskou smlouvu hodnotí diametrálně odlišně. Například slavný ekonom a předseda British Academy lord Nicholas Stern hovoří o tom, že uzavření smlouvy je stejně významným počinem, jakým byla průmyslová revoluce. Oproti tomu klimatolog James Hansen smlouvu označuje za podvod. Někde uprostřed těchto dvou názorů leží hodnocení britského environmentálního novináře G. Monbiota: „V porovnání s tím, jak to v Paříži mohlo dopadnout, je to zázrak, ale v porovnání s tím, co mělo být uděláno, je to katastrofa.“

Když se zabýváte změnou klimatu hlouběji, dříve či později zjistíte, že mezi vědci panují poměrně velké neshody. Ne snad z hlediska toho, zda člověk ovlivňuje zemské klima, či nikoliv. O této již více než 100 let staré skutečnosti se nikdo soudný nepře. Ostatně i samotný pojem „změna klimatu“ byl zaveden proto, aby se lidský vliv odlišil od přirozené variability podnebí. Neshody se týkají toho, jak moc velký průšvih změna klimatu je. A kolik času nám ještě zbývá na to, abychom zabránili změně, která je označována ne příliš konkrétním slovem jako „nebezpečná“.

Zdravý rozum velí zastávat k názorům klimatologů skeptický postoj. Jenže nejen v českém prostředí zakořenilo zvrácené chápání slova skeptik. Klimaskeptik je ten, kdo pevně věří a nijak nezpochybňuje názor, že člověk není buď vůbec odpovědný za změnu klimatu, či jen zanedbatelně. Je to příkladná ukázka posunutí významu či přímo manipulace významem slova. Skutečný skeptik totiž v prvé řadě pochybuje o vlastních pochybách, o vlastních námitkách a argumentech. Tedy dělá přesně to, co je klimaskeptikům dočista cizí. Ostatně skepse jako taková je nedílnou a plnohodnotnou součástí vědy: pochybnost o závěrech zkoumání a bádání a platných teoriích je nezřídka hlavním motivem hledání nových poznatků, zjištění či teorií. Představa, že se vědecké instituce po celém světě domluvily na tom, jaké výsledky dohromady vtělí do 1 500 stránek dlouhého prvního dílu hodnotící zprávy Mezivládního panelu pro změnu klimatu / Intergovernmental Panel on Climate Change - IPCC (dále jen Panel), na jehož vzniku se podílelo několik set autorů, hraničí s nejhlubší paranoiou. Vyrovnají se jí snad jen představy o světě ovládaném zednáři či ilumináty. Pravdou je, že nemůžeme úplně vyloučit, že je některá z těchto představ pravdivá. Ale pravděpodobnost toho, že pravdivá je, se blíží limitně nule. Tedy například tomu, že by se autor tohoto článku stal nejslavnějším americkým prezidentem všech dob.

Jak tedy přiblížit skeptický názor k mainstreamové klimatologii, jakou představují hodnotící zprávy Panelu? Již zmiňovaný James Hansen, patrně nejznámější klimatolog na světě, kritizuje modely vývoje klimatu, které Panel používá, na základě toho, že nejsou s to spočítat vliv všech zesilujících zpětných vazeb na zemské klima, a tvrdí, že nejvěrohodnější údaje o budoucím vývoji nám poskytují paleoklimatologická data. Z dob minulých, kdy byla koncentrace CO₂ v atmosféře podobná jako dnes (400 ppm), víme, že teplota byla o několik stupňů vyšší než dnes. Dost možná i proto se Panelu nepodařilo v minulých hodnotících zprávách správně predikovat rozlohu ledové pokrývky v Severním ledovém oceánu, scénáře tání tamější ledové pokrývky výrazně podcenily. Kromě toho panují poměrně značné nejasnosti ohledně vlivu aerosolů na zemské klima. Životnost aerosolů, jejichž hlavním zdrojem je spalování uhlí, ve vysokých vrstvách atmosféry pak leteckého paliva, je ve srovnání s klíčovými skleníkovými plyny, vyjma vody, velmi krátká. Jinými slovy, nemáme úplně jasno v tom, jak moc aerosoly zatemňují Zemi a tak ochlazují zemské klima. Odhady říkají, že to je něco mezi 0,5-1 ˚C. Také je známo, že změna klimatu je závod o čas, protože hrozí, že spustí několik posilujících zpětných vazeb. To, že je Panel ve svých predikcích poněkud konzervativní, lze vysvětlit tím, že v minulosti čelil četným útokům ze strany těch, kteří popírají vliv člověka na zemské klima.

Jak tedy ve světle a temnotě těchto skutečností hodnotit výsledky pařížské konference? Možná by stálo za to připomenout si několik prohlášení, která zazněla ještě před COP 21. Americký ministr zahraničí John Kerry: „Přestože klimatická vyjednávání stále pokračují a přestože víme, že světová dohoda z Paříže bude pro snahu zamezit nárůstu průměrné globální teploty o více než 2 ˚C klíčová, víme také, že samotná dohoda nebude dostačující. Abychom uspěli, budeme muset využít každé příležitosti, která se nám před, v průběhu i po skončení pařížské konference naskytne.“ Šéfka sekretariátu UNFCCC Christiana Figueres prohlásila: „Pokud do Paříže přijede nějaký novinář se šokujícím zjištěním, že nám Paříž nezaručí udržení zvýšení teploty pod 2 ˚C, tak mu osobně useknu hlavu, protože tohle už říkám celé dva roky.“ „Dokonalá smlouva není důležitá,“ řekl Johan Rockström, šéf Stockholm Resilience Centre. Generální tajemník OSN Pan Ki-mun prohlásil: „Pařížská jednání byla nejtěžšími a nejnáročnějšími jednáními v historii lidstva.“ Představa, že jedna konference vyřeší jeden z nejzávažnějších problémů, jakému kdy moderní lidstvo čelilo, je přece pomýlená. Řešením - pokud existuje - je dlouhodobý proces. Paříž byla jedním z důležitých kroků na cestě ke zdárnému řešení. Její výsledek nepohřbil veškeré naděje. I když vlastně s tou nadějí je to možná ještě jinak.

Okřídlené latinské úsloví říká, že naděje umírá poslední. Cicero napsal: Dum spiro, spero. - Doufám, dokud dýchám. Latiník by si hrál se slovy, vice versa, naopak: dýchám, dokud doufám. Nejvěrněji ovšem naději vystihl, domnívám se, Václav Havel. Snad i proto jeho definice svým způsobem zlidověla. Připomeňme si ji: „Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl - bez ohledu na to, jak to dopadne.“ Chováme-li naději, pak chováme také jistotu, že naše angažmá v této kauze má smysl bez ohledu, zda dosáhneme cíle, který jsme si stanovili jako vytčený, či nikoliv. Naděje znamená také nepřítomnost těžkomyslnosti, ne snad lehkomyslnost v přeneseném slova smyslu. A snad též optimismus. Protože, jak by dodal Ivan Rynda (český sociální a kulturní ekolog, pozn. red.), být optimistou je také větší sranda. Nepřestávejme proto doufat už jenom proto, že změna klimatu je v posledku záležitostí eschatologickou. Tedy má koneckonců nesporně ve svých důsledcích, ale i v krajních představách o budoucím vývoji co do činění s posledními věcmi, s přijetím lidské smrtelnosti a konečnosti ve světě. Mějme to na paměti a doufejme.

František Marčík, analytik a projektový koordinátor v sekci energetika a změna klimatu analytického centra Glopolis. V minulosti působil v Českém rozhlase a jako hlavní redaktor serveru Energybulletin.cz. Publikuje na stránkách britskelisty.cz.