VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Poněkud složitý titul článku by chtěl ve zkratce vyjádřit rozdíl v uvažování mezi naivně jakžtakž vědeckým a úředně-politickým přístupem k řešení nějakého nevyhnutelného problému, kterému je lidská společnost vystavena. Jedním z takových současných problémů je bezesporu oteplování planety a jeho důsledky pro lidstvo. Vynecháme-li sociální důsledky (nejen u nás), konkrétně se nás týká hrozba extrémů ve vodním režimu krajiny - záplav a sucha.

Namísto vlastního věcného, tedy snad vědeckého vymýšlení všech důsledků obou problémů je užitečné pročíst přinejmenším obecně zaměřené příspěvky odborníků ze dvou seminářů pořádaných Komisí pro životní prostředí AV ČR v říjnu 2013 a v červnu 2014. Otištěny jsou ve sborníku „Povodně a sucho. Krajina jako základ řešení“. Co se týká praktického řešení, je možné se dočíst na webu Výzkumného ústavu vodohospodářského T. G. Masaryka (pod egidou MŽP ČR) o zřízení Meziresortní komise voda-sucho dnem 9. 10. 2014. V ní pak došlo „k projednání sloučeného souboru opatření, který byl následně doplněn o další opatření a podroben rozsáhlému připomínkování…“ Dále se má navrhnout jeho „revize a doplnění za účelem zvýšení jeho robustnosti a efektivity při předcházení a řešení možných negativních dopadů sucha.“

Oteplování země a jeho důsledky pro lidstvo se zdají být nepochybně závažnou otázkou. Pokud by tomu tak nebylo, asi by se v prosinci 2015 nescházela konference hlav států v Paříži a naše vláda by se neusnášela na tom, že proti suchu se musí něco dělat. Zajímavý je však již fakt, že ne všichni politici (a nejen oni) považují oteplování planety Země a důsledky s tím spojované za prokázané a tím situaci za závažnou. U nás nemusíme chodit daleko - typickým představitelem je náš exprezident Václav Klaus. Lidovým novinám řekl (6. 4. 1996, kdy bylo extrémně chladné jaro): „To je zpráva pro všechny přesvědčené obhájce oteplování naší Země. Pro ty je to také mimořádně zdrcující zpráva.“ A pokračuje dále: „… nikdy nezastávám řešení fundamentalistická a absolutistická a vždy se navíc snažím nalézt a pochopit zájmový podtón různých společenských procesů. A ten bývá vždy přítomen“.

Dovedu snad pochopit obě citované pasáže - první jako vědce (?!), druhé jako politika. V obou těchto pasážích se však skrývá obecné nebezpečí pro řízení společnosti úspěšným politikem. A týká se to nejen celé planety, ale i problémů nám bližších, tedy politických snah na redukci očekávaných škodlivých důsledků změn počasí oteplováním planety vyvolaných.

První věcí je spor o vědecké poznání, jeho hranice a interpretace. Otepluje se vůbec země, nebo neotepluje? Pokud výsledky stále dokonalejšího systému sledování počasí průkazně ukazují, že průměrná teplota v posledních desetiletích stále stoupá, není pro odpovědného vědce možné tvrdit, že hodnota jednoho studenějšího roku ukazuje, že to tak není. To je demagogie nejhrubšího zrna - a je zvláštní, že právě u pracovníků bývalého Prognostického ústavu ČSAV bohužel není ojedinělá. Zvýšení průměrné teploty přece neznamená její pouhé stálé zvyšování - konkrétní hodnoty časových řad zpravidla vykazují kolem vzestupujícího průměru výkyvy nahoru i dolů. A druhý - možná pro prognostiky příliš primitivní poznatek, který již před více stoletími vyjádřil Gauss svou známou křivkou: každý statistický jev má průměr, který vyjadřuje největší počet případů, zatímco k extrémům na obou koncích se křivka snižuje. A teze, že když dnes prší, je to důkaz toho, že žádné sucho neexistuje, bohužel není argumentem jen pro prognostiky a diskutéry na internetových novinkách. Zejména v hromadných sdělovacích prostředcích je referování o okrajových částech Gaussovy křivky věc normální - přitažlivé pro „obyčejného“ čtenáře jsou především dramatické zprávy o extrémech. Jistě prodejnější je nadpis „Stařičké důchodkyni se utopila koza“, než že se zvýšila hladina potoka nad dlouhodobý průměr. Ale toto popírání exaktně prokázané skutečnosti je vlastní právě i mnoha politikům.

Zda je oteplování planety způsobeno lidskou činností, nebo jde o přirozený jev, ví dnes zcela nesporně jen mozky nejchytřejší. Méně chytrá většina dá na to, že tak rapidní oteplování, jaké dokazuje objektivní měření, podle všech znalostí souvisí především nebo převážně se změnami v atmosféře. A minimálně většina těchto změn je důsledkem lidské činnosti. Stejné závěry platí i pro hmatatelné důsledky v následných změnách přírodních procesů připisovaných na vrub oteplování planety - tedy zda se zvyšují či snižují srážky, mění se jejich rozdělení místní a časové, dochází k častějším katastrofálním přesunům vodních a vzduchových mas ať ve formě změn El Niňa, tornád či tajfunů, nebo jen lokálních přívalových srážek. A samozřejmé jsou pak přímé důsledky pro místní život a snahy o regulaci škodlivých důsledků.

A zde již přichází ke slovu ten „zájmový podtón různých společenských procesů“. A zřejmě je to i hlavní tón toho, proč není a zřejmě nikdy nebude možná ideální adaptace společnosti na probíhající klimatické změny. I zde platí obecná stupnice reakce na nepříznivé skutečnosti: Problém není - o problému víme - řešíme ho. Nehledě na setrvávání některých politiků stále v prvním stadiu, je přirozeně nutné počítat při návrhu řešení s ekonomickou stránkou i lidským faktorem. Krajina ovšem není pouze produkční plochou pro neviditelnou ruku trhu, i když je to jistě jeden z nejdůležitějších aspektů. Ale bohužel změny, včetně záměrných úprav krajiny, jsou motivovány především až výhradně takovým ekonomickým aspektem. Co jiného bylo možné v krajině po II. světové válce pozorovat? K vodnímu hospodářství patřila hlavně ochrana před záplavami, což znamenalo především regulaci, a tím narovnání vodotečí do přímých a pokud možno kamenných koryt. Vodu pak kumulovat do údolních nádrží, po přechodu do nížin nazvaných vodní díla. Ty umožní zabránit záplavám a naopak v době sucha dotovat vodní režim krajiny. K odvodnění půd pak přistoupily velkoplošné meliorace scelených velikých ploch polí a rozšíření holých půd, na kterých se pěstovala tehdy nezbytná kukuřice. Požadavek udržení vody v krajině a protierozních opatření byl sice vyslovován, ale zbytečně - meze byly nejen překážkou na velkých plochách, ale politicky i symbolem starého hospodářství. Cílem renomovaného odborníka na zemědělství, prosloveným na jedné konferenci o jihomoravské krajině, byly rozsáhlé plochy monokultur, po kterých budou projíždět na dálku řízené obrovské stroje orající, sející, postřikující, sklízející. Konkrétně to bylo míněno na svažité plochy. O mezích jako protierozní ochraně se mluví zbytečně dodnes. Monokultury jsou i v nových politických podmínkách trvalé? Lány slunečnic, řepky, proti tomu zmizení pícnin. Pěstuje se, co se vyplatí. A zavlažování? Je možné se podívat na okolí Novomlýnských nádrží, jejichž jedním z úkolů bylo nadržovat vodu na závlahy. Když ale voda a údržba závlahových zařízení je příliš drahá! A podobné je to i s dalším negativním faktorem současných změn - se zástavbou v záplavových územích. A co problémy se soukromým vlastnictvím pozemků, na kterém by se mělo něco změnit „evidentně“ ve veřejném zájmu?

Ovšem kromě reálných a oprávněných nákladů na jakákoliv opatření je nutno vidět v krajině i další zájmové podtóny. Velká část z nich je asi podmíněna trvalým úslovím o blízké košili, ale politici by měli především řešit ten kabát. A tak jsme dost často svědky jednostranných řešení v denním životě, kde je nepochybně možné se ptát cui bono. Jsme ale svědky i fantasmagorií přechodných mocnářů na různých úrovních - ať je to již aquapark v Krušných horách, přístav pro čínské lodě v Hodoníně či stále se vynořující téma kanálu Dunaj-Odra-Labe, který asi jediný zajistí v době očekávaného sucha ekologickou lodní dopravu. Všechny tyto změny krajiny jsou převážně podloženy stejnou argumentací: zvýšení HDP a zajištění pracovních míst. Ale ani tyto přínosy nejsou vždy založeny na seriózním a nezaujatém rozboru a vyhodnocení. Vždyť vědci a nevládní organizace, k podobným záměrům zpravidla kritické, jsou buď jednostranní specialisté, placení ze zahraničí, nebo prostě jen pokroku překážející osoby mdlého rozumu. A jak pravil náměstek hejtmana Pardubického kraje Jaromír Dušek: „Legislativní proces, který umožňuje jakékoliv pidiorganizaci kdykoliv a opakovaně vstupovat do různých stupňů stavebního řízení, je nesmyslná anomálie. … Je nutné změnit legislativu a těmto společenským škůdcům udělat stopku.“ A tak uvidíme, zda se změní naše legislativa nebo skutečnost.