Čtení na tyto dny

Česna

Včely snášejí vosk na pečeti
a pohankový med
na dvoje sliby pod přísahou
na ztuhlý úsměv kolem úst

V té dvojí lásce zapřisáhlé
nebeskou modří drnčí na zápěstí sklo

Matku včelstev vynášejí z úlu
česnem - puklinou v pečeti

(Jindřich Zogata
Dým ohnic, 1991) 

 

Doporučujeme ke čtení

Máme mít starost o kyslík?

Jan Hollan, č. 4/2019, s. 6-7, pro předplatitele

Tragédie překotných výsadeb ovocných stromů v krajině

Martin Lípa, č. 4/2019, s. 21-23

Nechme les důstojně zemřít

David Veselý, č. 4/2019, s. 30, pro předplatitele

Vcházení do obrazů V – František Richter

Petr Halas, Jan Lacina, č. 4/2019, s. 40-43, pro předplatitele

Kůrovec – nechtěný škůdce nebo přirozená součást našich lesů?

Josef Kašák, Jiří Foit, Petr Martinek, č. 3/2019, s. 2-5, pro předplatitele

Lesnická ekonomika více méně pod politickým tlakem

Róbert Babuka, č. 3/2019, s. 6-7, pro předplatitele

Mezi špičkami ledovců

Ema Wayan Danielová, č. 3/2019, s. 29

Babylonské zmatení jazyků

David Veselý, č. 3/2019, s. 36

Krajina srdce a lidé v ní


Marek Šlapal, č. 1/2016, s. 35

Nemohu procházet krajinou svého srdce, aniž by se mi v ní nepromítaly osudy vlastní a osudy lidí, které jsem v ní potkal. Člověk do krajiny patří a nikdo si ji nemůže přivlastnit. A pokorně prosím o odpuštění za dvě citace ze své čtvrtstoletí staré povídky.

Za onoho času… „v dobách, kdy jsem ještě studoval, mělo pro mě září neopakovatelný půvab. Ne snad proto, že bych se již tak těšil do školy. To u mě stejně jako u každého jiného rozumného tvora nepřicházelo v úvahu. Miloval jsem a ostatně doposud miluji poslední teplé dny babího léta, které mi připomínaly prázdniny a kterých jsem si teprve po jejich uplynutí začal skutečně vážit.“ A tak jsem v zářijový pátek roku 1991 začal psát první kapitolu svého příběhu krajiny mezi tětivou, kterou tvoří potoky Halda a Libochůvka, a železniční tratí, která tětivu svírá v pevném půlkruhu luku mezi železničními zastávkami Řikonín a Níhov.

S kamarádem vystupujeme v Níhově. Jdeme podél kolejí směrem k semaforu před tunelem. U meandrujícího potoka musíme vstoupit na frekventovanou trať. Pražce nejsou přizpůsobeny lidskému kroku. Tunelem je vidět na druhou stranu, odhadem dva kilometry. Letopočet 1942 na portále. Pěšina odbočuje doprava zase k potoku, přechod je tentokrát zabezpečen dvěma kládami, z nichž jedna slouží jako zábradlí. Po přechodu se otvírá pohled jako z pohádky. Údolí se rozevírá do louky, ohraničené skalnatým břehem. Potok ústí do rybníčku a cesta nás k němu za chvíli dovede. Pak se údolí stáčí doleva a procházíme opuštěným stavením. Selský dvůr, polorozbořené stáje…

Jsem o tři roky starší a porosty borovic na stráni od tunelu nalevo jsou ohořelé. Požár byl způsoben jiskrami od kol rychle projíždějících vlaků. Jeden z nejteplejších červenců. Spal jsem pod širákem se spolužákem a šel se projít ránem. Po kolejích jde bosá dívka, 16 let, pončo, havraní vlasy, v nich sokolí péro. „Odkud jsi?“ ptám se hloupě. „Od hospodáře,“ zní tajemná odpověď. „Myslíš ze statku?“ „Ano, spíme tam ve stodole a stavíme srub v údolí“, rozběhne se pryč. Další večer tam spíme taky. Před tím se seznamujeme s budoucí osadou „Soumrak“. Dva kluci, tři holky, 16-22 let. V Níhovské hospodě hrajeme na kytary, housle a mandolínu. Ten večer nemusím platit za holky ani za sebe. Ráno si prohlížím dříve opuštěné stavení, nový majitel ho zvelebuje. Jdeme údolím, dvakrát brodíme potok, další krásná louka, vlaky nejsou vidět, někde poblíž projíždí tunelem. Další louka a úzké údolí. Doleva prudce nahoru a malá plošinka. Je tam ohniště a několik klád. „Tady bude srub, dveře, okno, veranda,“ popisuje Šerif. Vracím se do Brna jak v opojení.

Je mi o devět let víc. V centru potkávám známého ze základky. Jde s povědomou dívkou (no jasně Níhov) a tlačí kočárek. Katka si na mě nepamatuje. Co už. (Další manžel a další dítě o pár let později a teď už by si nevzpomněla určitě.) Ještě ten samý den jedu do údolí. Srub stojí a nápis „Soumrak“ se za večerního slunce pěkně vyjímá.

Horký červenec a vracím se zpět. Údolí pokračuje, z náspu vlevo slyšíme vlaky, brod a další palouk. V jeho středu stojí asi 10 metrů vysoký a bohatě zdobený totem. Vedle něj jeden menší. O kus dál nacházím vybetonovanou nádrž, napájenou úzkým náhonem. Koupu se a nevím, že tady naposledy. Otevřená dřevěná bouda s množstvím vyrytých nápisů se hodí na přespání v dešti, již dlouho vyhaslé ohniště s kmeny na sezení okolo. Občas vypískne káně a vzápětí na náspu někde nad námi zaduní nákladní vlak. O pár let později se už z údolí nemusí chodit do hospody až do Níhova. Od totemového palouku je to po proudu přes čtyři brody. Asi nejhezčí částí údolí. Za vysokého stavu vody docela zábava. Od třetího brodu doprava do stráně lze dojít k pramínku úzkého přítoku. Voda je dobrá a lze ji stáhnout hadicí do přístupnějšího místa. Ale na pivo se musí dál. Přes další palouk po proudu. Kolem docela vkusných chat. Až ke krajské silnici a doprava k soutoku Haldy a Libochůvky. U piva se dozvíte zajímavé věci: Na viaduktu kousek proti proudu Libochůvky se po srážce s nákladním vlakem zřítil rychlíkový vagon. A v tunelech se montovaly součástky pro letadla Luftwafe…

Poslední den prázdnin, i takové truchlivé okamžiky patří k životu. Váhám, zda jít od hospody po silnici do Řikonína, nebo tam dojít přes pět brodů Libochůvky. Nebo ze silnice odbočit a po turistické značce kolem seníku na skálu s výhledem. Volím stejnou cestu, jako když jsem tu byl poprvé. V září. „Po několika minutách stoupání jsme dospěli na vrchol kopce, odkud se nám otevřel nezapomenutelný pohled. Zapadající slunce zezadu ozařovalo hebce kopcovitou krajinu, která se od východu zvolna zvedala, klesala a zase stoupala v podmanivé přírodní scenerii. Vzduch byl prostoupen podzimní vůní, která se nad tím vším vznášela jako hebký závoj. Silnice před námi sbíhala v serpentinách do vesnice, kolem ní po obou stranách rostly dlouhověké slivoně obtížené ovocem. V dálce za nádražím, asi někde před tušeným viaduktem, houkal nákladní vlak. Přehoupl se přes kopec a zvolna, jako by nechtěl rušit pohodu zářijového podvečera, opisoval oblouk, který mu určili stavitelé tratě.“

Srub osady „Soumrak“ stojí. Zato totemy už padly jako totemová zvířata, která zobrazují. A otevřená chata už není, jen vybetonovaná deska. Ohniště je neuklizené. Voda z nádrže vytekla, beton je popraskaný. Potok zurčí jako vždy a Květnice je stále na svém místě. Na konci obzoru při výhledu ze silnice.


Mgr. Marek Šlapal (1975), pedagog, politolog, t.č. náměstek hejtmana Jihomoravského kraje

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu