VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Jan Lacina: Kousíček modré. Ilustrace Jan Steklík. SURSUM, Tišnov 2015, 120 s.

Osobité texty Jana Laciny (1944) jsou čtenářům Veroniky dobře známé. Téměř třicet si jich mohou přečíst znovu v souboru pojmenovaném Kousíček modré: v uvedeném časopisu vyšly v letech 1986-2015, přičemž autor k nim přidal ještě další dvacítku textů, jež byly zčásti publikovány v Brněnském večerníku, revui ROK a v mahenovském zpravodaji Milíř a zčásti zazněly v brněnském rozhlasovém pořadu Prameny domova.

V předmluvě nazvané Poslední toulky s tatínkem Lacina píše, že právě otec ho na společných toulkách učil „umění ponořit se do krajiny“ a také hledat „kousíček osvěžující modré“ (tato barva se pak jako erbovní motiv a symbol životního kladu objevuje v řadě následujících textů). Ač se po stezkách rodného Tišnovska toulá i po otcově odchodu, postupně se z tohoto kraje vydával na toulky „všemi směry“. Byly to - jak sám říká - jednak „odborné toulky“, jednak toulky pro radost, dané potřebou být stále v úzkém kontaktu s přírodou.

V prvním ze šesti oddílů své knihy se Lacina vydává po „pěšinkách básníků“. Putuje zde po krajinách spojených s Janem Skácelem, Jiřím Mahenem, Františkem Halasem, Petrem Bezručem, Jakubem Demlem a Otokarem Březinou, jakož i s Františkem Hrubínem, Oldřichem Mikuláškem a Vítězslavem Nezvalem. V jednotlivých kapitolách vždy evokuje charakter těchto krajin a své evokace vhodně prokládá citáty z tvorby řečených básníků. Poezie nechybí ani v dalším bloku, v němž dominují vůně různých rostlin. V převážně vzpomínkových kapitolách se objevuje petrželka, měsíčnice, mateřídouška, kapradinka vratička či kopřivy z lužního lesa, ale lze tady číst také „příběh starého ořechu“ z autorovy tišnovské zahrady.

Třetí oddíl zahrnuje pro změnu „příběh hrušně“, avšak prim v něm hrají rozličné nápoje jako griotka, slivovice nebo hruškovice, chápané jako malé radosti života. Jsou s nimi spjaty všelijaké rituály a příhody, nadto souvisejí s lidskou družností. A tak není divu, že přichází řeč i na venkovské hospody, jakou byla třeba v Samotíně hospůdka pana Tlustoše, tvůrce proslulého samotínského vánku. Čtvrtému bloku vévodí ptáci. Lacina v něm vzpomíná na svá setkání s ledňáčky, červenkami, mandelíkem a jestřábem, s černým datlem a černým čápem, s bramborníčky, hřivnáči a krkavci. Vždy přitom přibližuje též krajiny, v nichž se s těmito ptáky setkal či setkával: jde například o lesy Pohádky máje, o Bzenecko, Ostravsko nebo o Tišnovsko. Zkrátka nepřicházejí ani města, a to Brno a Paříž!

V pátém oddílu jsou v popředí opět hlavně rostliny, které rostou na tišnovském nádraží, na loukách a pastvinách rumunského Banátu, na zpustlé zahrádce u autorova brněnského pracoviště či ve Žďárských vrších. Kromě nich tu běží o zbytečně kácené stromy - topoly a jedle. Rostlinám a stromům jsou namnoze věnovány rovněž kapitoly v posledním bloku. Pojednávají o vzácné řeřišnici trojlisté a krušnohorském koprníku štětinolistém, o pálavské vegetaci nebo o křtinských lesích. Lacina samozřejmě bere v potaz i příslušné krajiny, v nichž putuje také „vydří stopou“ a nachází stužkonosku modrou, obecně známou díky Bezručově stejnojmenné básnické skladbě.

Své texty tento „laskavý tulák“, jak ho nazval Antonín Buček v medailonu připomínajícím jeho sedmdesátiny (Veronica č. 1/2014), označuje vcelku výstižně za črty a fejetony. Podstatnější než žánrové označení je však jejich obsah. Lacina v nich reflektuje své toulky mnoha končinami od svých dětských let po dnešek, takže leckde srovnává jejich někdejší a současnou podobu. Je nasnadě, že tak činí většinou kriticky a smutně. V kapitole s názvem Krajina zacloněná kouřem o tom říká: „Uvědomoval jsem si, že mnohem rychleji než já se mění vteřinu od vteřiny krajina. Že do území, do kterých jsem ještě nedávno vstupoval s rozkoší, dokážu dnes vstoupit jen se smutkem.“

Vzhledem k těmto neblahým změnám mají jeho texty charakter svědectví, byť subjektivního rázu, ale Lacina v nich výrazně uplatňuje i svoji odbornost. Vedle bolestného prožívání devastace přírody se v ní ovšem stále umí radovat, opájet jejími krásami i proměnami v jednotlivých ročních obdobích a přitom pociťovat životní plnost. Jakkoli se pokládá za „rybáře a lovce očima“, přírodu dovede vnímat všemi smysly: miluje „opojnou hudbu lesa“ i rozmanité vůně a chutě. Má demlovsky bratrský láskyplný vztah k rostlinám a stromům, mající kořeny už v jeho dětských letech. Proto tak často vzpomíná na dětství a zdůrazňuje své zakotvení v jeho krajině.

Do svých působivých lyrických črt, jejichž souhrnem maně vytvořil svůj autoportrét, promítá své znalosti literatury a výtvarného umění. Není mu cizí ani humor, jímž jeho leckdy vtipně pointované vzpomínky korespondují s ilustracemi Jana Steklíka. Jestliže próza o přírodě, jakou psal třeba Jaromír Tomeček, dnes téměř neexistuje, Jan Lacina svým Kousíčkem modré ji - podobně jako Václav Cílek svými mnohými knihami - alespoň zčásti supluje a ukazuje, že tato literatura má stále svůj smysl.

Jiří Poláček