Čtení na tyto dny

Stromům

Lese, ty mechatý spáči!
(Petr Hille)

Obydlí větrů nikdy neztišená,
plameny zelené, jež náhle vyrazí
a šedá hnízda berou na ramena,
až zase řeřavějí před mrazy.

Vy harfy záchvěvů, jež umírají
pod srdci dosud nenarozeným,
jen brzy milující vás se ptají,
jak lásku stínů spoutat světlem svým.

Vy sloupy zpívající z modra nebe,
vy lesy ležící jak zvíře plné tmy,
jak vaše ticho zneklidní a zebe!

Zelené štěstí poznat dejte mi,
až v přilbách světla sladce obklopíte
mé hodiny jen pro vás, pro vás žité.

(Jan Zahradníček 
Jeřáby, 1933) 

 

Doporučujeme ke čtení

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Toulky Jana Laciny


Jiří Poláček, č. 1/2016, s. 45

Jan Lacina: Kousíček modré. Ilustrace Jan Steklík. SURSUM, Tišnov 2015, 120 s.

Osobité texty Jana Laciny (1944) jsou čtenářům Veroniky dobře známé. Téměř třicet si jich mohou přečíst znovu v souboru pojmenovaném Kousíček modré: v uvedeném časopisu vyšly v letech 1986-2015, přičemž autor k nim přidal ještě další dvacítku textů, jež byly zčásti publikovány v Brněnském večerníku, revui ROK a v mahenovském zpravodaji Milíř a zčásti zazněly v brněnském rozhlasovém pořadu Prameny domova.

V předmluvě nazvané Poslední toulky s tatínkem Lacina píše, že právě otec ho na společných toulkách učil „umění ponořit se do krajiny“ a také hledat „kousíček osvěžující modré“ (tato barva se pak jako erbovní motiv a symbol životního kladu objevuje v řadě následujících textů). Ač se po stezkách rodného Tišnovska toulá i po otcově odchodu, postupně se z tohoto kraje vydával na toulky „všemi směry“. Byly to - jak sám říká - jednak „odborné toulky“, jednak toulky pro radost, dané potřebou být stále v úzkém kontaktu s přírodou.

V prvním ze šesti oddílů své knihy se Lacina vydává po „pěšinkách básníků“. Putuje zde po krajinách spojených s Janem Skácelem, Jiřím Mahenem, Františkem Halasem, Petrem Bezručem, Jakubem Demlem a Otokarem Březinou, jakož i s Františkem Hrubínem, Oldřichem Mikuláškem a Vítězslavem Nezvalem. V jednotlivých kapitolách vždy evokuje charakter těchto krajin a své evokace vhodně prokládá citáty z tvorby řečených básníků. Poezie nechybí ani v dalším bloku, v němž dominují vůně různých rostlin. V převážně vzpomínkových kapitolách se objevuje petrželka, měsíčnice, mateřídouška, kapradinka vratička či kopřivy z lužního lesa, ale lze tady číst také „příběh starého ořechu“ z autorovy tišnovské zahrady.

Třetí oddíl zahrnuje pro změnu „příběh hrušně“, avšak prim v něm hrají rozličné nápoje jako griotka, slivovice nebo hruškovice, chápané jako malé radosti života. Jsou s nimi spjaty všelijaké rituály a příhody, nadto souvisejí s lidskou družností. A tak není divu, že přichází řeč i na venkovské hospody, jakou byla třeba v Samotíně hospůdka pana Tlustoše, tvůrce proslulého samotínského vánku. Čtvrtému bloku vévodí ptáci. Lacina v něm vzpomíná na svá setkání s ledňáčky, červenkami, mandelíkem a jestřábem, s černým datlem a černým čápem, s bramborníčky, hřivnáči a krkavci. Vždy přitom přibližuje též krajiny, v nichž se s těmito ptáky setkal či setkával: jde například o lesy Pohádky máje, o Bzenecko, Ostravsko nebo o Tišnovsko. Zkrátka nepřicházejí ani města, a to Brno a Paříž!

V pátém oddílu jsou v popředí opět hlavně rostliny, které rostou na tišnovském nádraží, na loukách a pastvinách rumunského Banátu, na zpustlé zahrádce u autorova brněnského pracoviště či ve Žďárských vrších. Kromě nich tu běží o zbytečně kácené stromy - topoly a jedle. Rostlinám a stromům jsou namnoze věnovány rovněž kapitoly v posledním bloku. Pojednávají o vzácné řeřišnici trojlisté a krušnohorském koprníku štětinolistém, o pálavské vegetaci nebo o křtinských lesích. Lacina samozřejmě bere v potaz i příslušné krajiny, v nichž putuje také „vydří stopou“ a nachází stužkonosku modrou, obecně známou díky Bezručově stejnojmenné básnické skladbě.

Své texty tento „laskavý tulák“, jak ho nazval Antonín Buček v medailonu připomínajícím jeho sedmdesátiny (Veronica č. 1/2014), označuje vcelku výstižně za črty a fejetony. Podstatnější než žánrové označení je však jejich obsah. Lacina v nich reflektuje své toulky mnoha končinami od svých dětských let po dnešek, takže leckde srovnává jejich někdejší a současnou podobu. Je nasnadě, že tak činí většinou kriticky a smutně. V kapitole s názvem Krajina zacloněná kouřem o tom říká: „Uvědomoval jsem si, že mnohem rychleji než já se mění vteřinu od vteřiny krajina. Že do území, do kterých jsem ještě nedávno vstupoval s rozkoší, dokážu dnes vstoupit jen se smutkem.“

Vzhledem k těmto neblahým změnám mají jeho texty charakter svědectví, byť subjektivního rázu, ale Lacina v nich výrazně uplatňuje i svoji odbornost. Vedle bolestného prožívání devastace přírody se v ní ovšem stále umí radovat, opájet jejími krásami i proměnami v jednotlivých ročních obdobích a přitom pociťovat životní plnost. Jakkoli se pokládá za „rybáře a lovce očima“, přírodu dovede vnímat všemi smysly: miluje „opojnou hudbu lesa“ i rozmanité vůně a chutě. Má demlovsky bratrský láskyplný vztah k rostlinám a stromům, mající kořeny už v jeho dětských letech. Proto tak často vzpomíná na dětství a zdůrazňuje své zakotvení v jeho krajině.

Do svých působivých lyrických črt, jejichž souhrnem maně vytvořil svůj autoportrét, promítá své znalosti literatury a výtvarného umění. Není mu cizí ani humor, jímž jeho leckdy vtipně pointované vzpomínky korespondují s ilustracemi Jana Steklíka. Jestliže próza o přírodě, jakou psal třeba Jaromír Tomeček, dnes téměř neexistuje, Jan Lacina svým Kousíčkem modré ji - podobně jako Václav Cílek svými mnohými knihami - alespoň zčásti supluje a ukazuje, že tato literatura má stále svůj smysl.

Jiří Poláček

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu