Čtení na tyto dny

Lesík

jemuž dobré čtvrtstoletí říkáme "náš"
a jenž nás po léta živil velmi velice
houbami (poté co ubylo hřibů
hlavně růžovkami klouzky kuřátky)
malinami borůvkami
a když nebyly žádné plodiny
odnesli jsme si pár šišek
na zimní podpal
anebo jsme odtáhli dva tři sucháry
ten lesík se náhle
zvedl nad nízká mračna
a odplul směrem k Rozseči

Zbylo po něm mlhami udusané hřiště
s několika sytě tmavomodrými trsy
hořečku brvitého
na okraji

(Ludvík Kundera) 

 

Čas pro světlo


Karel Hudec, č. 1/2016, s. 46

Helena Illnerová: Čas pro světlo. Rozhovor s Pavlem Kovářem. Portál, Praha 2014. 192 s., 16 s. obr. příl. ISBN 978-80-262- 0721-4 (brož.)

Nevím, zda byla ve Veronice recenzována kniha podobná této. Jejím obsahem jsou spíš vzpomínky vědkyně vyvolávané v její paměti otázkami dalšího vědce, profesora Univerzity Karlovy v Praze, známého geobotanika a krajinného ekologa. Ani otázky, ani odpovědi se však netýkají výlučně ochrany přírody. Nicméně vztah kultivovaného a charakterního člověka jak k přírodě, tak k lidské společnosti z knihy přímo vyzařuje.

Profesorka Illnerová vystudovala na Karlově univerzitě biochemii a od roku 1961 pracovala ve Fyziologickém ústavu AV ČR (ČSAV). Je známá nejen jako vědkyně, ale ve veřejnosti především jako bývalá předsedkyně (2001-2005) České akademie věd. Různých dalších významných funkcí včetně těch v mezinárodních organizacích měla nepočítaně, jak ukazuje záložka knihy. Profesně se zabývala postupně až na světové úrovni chronobiologií - tedy časováním životních projevů živých organizmů fyziologickými pochody. O tom všem pojednává první část knihy, ve které si běžný čtenář patrně se zájmem přečte poznatky a názory na změny času letní/zimní. Obecně významnější jsou však asi další části knihy, ukazující mimoprofesní stránku vyhraněné osobnosti v době tak výrazně se společensky měnící. Příznačné bylo již to, že dr. Illnerová nevstoupila do KSČ, což by jí jistě zjednodušilo mnoho věcí, i pracovních. Její výchova však byla od mládí formována především společenstvím spřízněných duší. Vedle stabilního rodinného zázemí to byla turistická organizace, později vlastní děti a třeba i vedení dětských táborů. Zvládnout takový život jistě nemohlo být jednoduché, ale jak kniha ukazuje, je to možné. Z toho všeho však plyne i pozitivní vztah k přírodě, kultuře a především k člověku vůbec. A právě pozitivita tohoto vztahu - vzdor všem peripetiím - je největší devizou z rozhovoru vyplývající. Rozhovor rozhodně stojí za čtení.

Karel Hudec

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu