VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Nemáme auto a rádi chodíme. Naše dovolené jsou tedy turistickými. Procházíme Vysočinou, Podyjím, Děčínskou vrchovinou a rok od roku udiveněji zjišťujeme, že téměř sami. Ne, že by o pobyt v přírodě nikdo nestál, ale zpravidla túru omezí na kratší okruh, na místa, kde „něco je“, na skalní město, vrchol s vyhlídkou, hrad… Nejlépe, aby bylo možné dojet téměř „tam“, zaparkovat a pak vyrazit vstříc pamětihodnému. Vítáno je, aby to nebylo dále než takových čtyři pět kilometrů, dobré je, je-li po cestě rozhledna či hospoda, nejlépe obojí. A tak na krásné, leč vcelku dlouhé cestě z Děčína na Děčínský Sněžník potkáme jen dvě německé babičky, jednoho německého dědu a dvě české rodiny s dětmi, od pohledu stejné „blázny“, jako jsme my, zato na vrcholovém okruhu jsou stovky lidí. Mohli bychom to považovat za náhodné, jenže… Po škole v přírodě nám dcera udiveně sdělovala, že na dlouhý výlet nemohli jít, protože by to některé děti neušly, zatím ve svém životě totiž nešly delší vzdálenost než pět kilometrů.

Když jsem s bratrem a rodiči trávil každou z našich dovolených pochody po Krkonoších, Orlických horách či jinde, potkávali jsme stovky pěších. Až nám to někdy lezlo krkem - potkali jsme leckdy více lidí než v našem městečku na cestě ze školy… Dnes sice můžeme sbírat kolem cesty houby, pozorovat ptáky (kdo by je sebral či vyplašil), ale trochu mi to srdečné „Dobrý den“, alespoň tu a tam, chybí. Místo toho vedeme se ženou akademický hovor, proč tomu asi tak může být. Vždyť stačí otevřít jakýkoliv tištěný či internetový magazín a najdete tam traktáty o tom, jak je chůze prospěšná, kolika infarktům může pomoci zabránit, kolik kilojoulů při ní spálíte, jak skvělý je nordic walking na klouby a vůbec „chůze je cool“. Možná chodíme „nesprávným způsobem“ v „nesprávných místech“… S auty přišel zvyk šetřit čas, dojet až na to „správné místo“, protože jinak toho málo uvidíš, je toho kolem tolik zajímavého a dovolená je jen týden. Mravokárně bychom z toho mohli vyvodit vyhrocené závěry o lenosti, rozmazlené bohatosti (ano jsme bohatý národ, jakkoliv si to nehodláme přiznat), která se dožaduje pestřejších zážitků, než chodit někde po lese… Jenže to v řadě případů nemusí být pravda, změna může být nevědomá, nechtěná, vynucená: auta mění modus operandi. Dávají svobodu dosáhnout cílů jinak nedosažitelných či obtížně dosažitelných. Jenže: je potřeba někde zaparkovat a je nutné jít okruh, protože je třeba se k autu zase vrátit. Turistické trasy přechodů odněkud někam se stávají nedostupné, neřešitelné. Když k tomu připočteme přirozenou touhu po pohodlí, je výsledkem pusto či poloprázdno na dlouhých štrekách. A nám na další dovolené pak nezbude, než s úctou a radostí pozdravit alespoň těch pár, kterým se z jejich automobilového zajetí podařilo uniknout.

Petr Čermáček