Čtení na tyto dny

Předjaří

krajina strmí tichem snu
bílá a hnědá a zurčení
červenohnědé siluety nahých strážců zimy
jež neuhlídali
a ze studně studu krčí rameny

tak téměř bez pohybu hyne epocha

krom poškubaných cárů kdesi pod nebem
se tichem nese
už jen kovově černý rozsudek havrana
ukládající toliko
co sněhy odkryly ztrápeno
budiž do třikráte sedmi dnů
potaženo zelení
proti čemuž
není odvolání

(Miroslav Sedláček) 

 

Odněkud někam


Petr Čermáček, č. 4/2016, s. 6-7

Nemáme auto a rádi chodíme. Naše dovolené jsou tedy turistickými. Procházíme Vysočinou, Podyjím, Děčínskou vrchovinou a rok od roku udiveněji zjišťujeme, že téměř sami. Ne, že by o pobyt v přírodě nikdo nestál, ale zpravidla túru omezí na kratší okruh, na místa, kde „něco je“, na skalní město, vrchol s vyhlídkou, hrad… Nejlépe, aby bylo možné dojet téměř „tam“, zaparkovat a pak vyrazit vstříc pamětihodnému. Vítáno je, aby to nebylo dále než takových čtyři pět kilometrů, dobré je, je-li po cestě rozhledna či hospoda, nejlépe obojí. A tak na krásné, leč vcelku dlouhé cestě z Děčína na Děčínský Sněžník potkáme jen dvě německé babičky, jednoho německého dědu a dvě české rodiny s dětmi, od pohledu stejné „blázny“, jako jsme my, zato na vrcholovém okruhu jsou stovky lidí. Mohli bychom to považovat za náhodné, jenže… Po škole v přírodě nám dcera udiveně sdělovala, že na dlouhý výlet nemohli jít, protože by to některé děti neušly, zatím ve svém životě totiž nešly delší vzdálenost než pět kilometrů.

Když jsem s bratrem a rodiči trávil každou z našich dovolených pochody po Krkonoších, Orlických horách či jinde, potkávali jsme stovky pěších. Až nám to někdy lezlo krkem - potkali jsme leckdy více lidí než v našem městečku na cestě ze školy… Dnes sice můžeme sbírat kolem cesty houby, pozorovat ptáky (kdo by je sebral či vyplašil), ale trochu mi to srdečné „Dobrý den“, alespoň tu a tam, chybí. Místo toho vedeme se ženou akademický hovor, proč tomu asi tak může být. Vždyť stačí otevřít jakýkoliv tištěný či internetový magazín a najdete tam traktáty o tom, jak je chůze prospěšná, kolika infarktům může pomoci zabránit, kolik kilojoulů při ní spálíte, jak skvělý je nordic walking na klouby a vůbec „chůze je cool“. Možná chodíme „nesprávným způsobem“ v „nesprávných místech“… S auty přišel zvyk šetřit čas, dojet až na to „správné místo“, protože jinak toho málo uvidíš, je toho kolem tolik zajímavého a dovolená je jen týden. Mravokárně bychom z toho mohli vyvodit vyhrocené závěry o lenosti, rozmazlené bohatosti (ano jsme bohatý národ, jakkoliv si to nehodláme přiznat), která se dožaduje pestřejších zážitků, než chodit někde po lese… Jenže to v řadě případů nemusí být pravda, změna může být nevědomá, nechtěná, vynucená: auta mění modus operandi. Dávají svobodu dosáhnout cílů jinak nedosažitelných či obtížně dosažitelných. Jenže: je potřeba někde zaparkovat a je nutné jít okruh, protože je třeba se k autu zase vrátit. Turistické trasy přechodů odněkud někam se stávají nedostupné, neřešitelné. Když k tomu připočteme přirozenou touhu po pohodlí, je výsledkem pusto či poloprázdno na dlouhých štrekách. A nám na další dovolené pak nezbude, než s úctou a radostí pozdravit alespoň těch pár, kterým se z jejich automobilového zajetí podařilo uniknout.

Petr Čermáček

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu