VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Zdeněk Volf
básník, inseminátor krav v okolí Mohyly míru

Něco jako pud, dech… Jít někam, s někým či do sebe. - Hned první báseň v mé prvotině Řetězy a ptáci nese název „S bratrem na vandru“. Po ustanovujícím úvodu („To ráno / kdy listy začaly být křehké / si zasloužilo / venku spát“) přišla strofa: „Procházet lesy / kde nás nikdo nezná / kdy v polích / k setí sněhu připravených / už nic neruší krajinu / která se z nás / dlouhou chůzí vynořuje“. Ani dnes po bezmála třiceti letech bych text nezakončil jinak: „Pak k ohni přisouvat rozhovor / a zase jednou blízcí / nejen jménem / se podělit o to / co nového / jsme zdědili z dětství“.

Nějak si totiž začínám všímat, s léty, že verš pro mě může mít, ba má hodnotu až jakéhosi proroctví. Že minimálně mi říká daleko víc a přesněji, než co někomu sdělím v primárním rozhovoru, upíšu v dopise, mailu či odpovím do ankety… Zkrátka že ve verších chodím, putuji („Jdu po zemi / na Moravě / nejvíc mrtvé…“; „V říjnu, jako bych šel do kopců, / ryju“; „Očistit jdeš se před modlitbou za mrtvé, krajinou / k tobě obrácenou… po orbě“) či nejdu („Důležitější bývá / kam nejdu. // Dojde-li v tichu / k beztíži.“) daleko častěji, než jsem si myslel…

O jaký dar však jde, člověku dojde, až když ho ztrácí. Třeba jen… když ho chytnou záda a nedojde ani na záchod. Z těch nejtěžších darů, které jsme s bratrem v posledních letech „zdědili z dětství“, je zdraví maminky - tedy té, která nás učila první krůčky… když v tom ze dne na den přestala chodit. O její další možné pouti jsem tehdy - po komplikacích a marném úsilí ji rozhýbat - nejen svým nejbližším jako by vzkázal: „Na Hostýn / už vykoná pouze půst.“

Zbyněk Vybíral
profesor sociální psychologie

Vybavují se mi dva silné zážitky spojené s důležitostí chůze. Když jsem vkročil na kraj cesty, po které jsem chtěl jít dlouhé kilometry horami, a v nohách jsem ucítil zledovatělost a kluzkost půdy, chodidla jako by se propadla do vzduchoprázdna. V tu chvíli přišla o možnost chůze. Propadl jsem panice. Je možné, že člověk někudy nemůže projít, i když jít chce!? Je tu cesta, vede dál, ale chůze po ní není možná? Stalo se to o Vánocích loni v Tatrách, kdy tam ze zmrzlých chodníků sklouzlo několik lidí a zabilo se. Toho dne jsme s partnerkou s nejvyšší opatrností naplánovanou trasu prošli (opírali jsme se o hůlky), ale druhý den ráno jsme koupili mačky a na další túry jsme vykročili s kovovými trojúhelníky pod podrážkami. Najednou úplně jiný pocit! A zase zvláštní. Chůze byla možná, byla stabilní, pocit bezpečí se teple rozproudil krví po celém těle. Byl to oproti včerejšku rozdíl. Ale zase bylo cosi jinak. Mezi chodidly a kameny, travou, kořeny a ledem, byly nejenom podrážky, ale ještě jakýsi centimetrový meziprostor. Zažíval jsem chůzi jako magnetické vznášení se nad kolejnicemi.

Druhý zážitek není možná tak nápadný, ale je pro mě stejně silný. Jak to říct? Prožívám někdy úplnou samozřejmost chůze a to, že mění proporce vzdáleností. Co se zdálo daleko, přiblíží se rychleji, než jsem si myslel. Celými čtvrtěmi města se dá projít překvapivě rychleji a snáze. Mám rád dlouhé procházky kupříkladu Prahou. Zažil jsem při nich právě ty prožitky jinak vnímaných vzdáleností. Začít v Nuslích, projít Vinohrady, projít Žižkovem a zvonit na domovní zvonek kamaráda v Karlíně. Sejít z Vinohrad k Vltavě, přejít řeku, vystoupit na Letnou, sejít do Holešovic a pak nazpět, podél řeky na Výtoň, do Podolí a vzhůru na Pankrác.

(Snad tento časopis má i čtenáře z Prahy, kteří si dokážou představit, že tyto dlouhé chůze vlastně nejsou tak dlouhé, že člověk rázuje městem a za tři hodiny má v paměti vstřebané celé centrum. Podobně v Paříži. S dcerou. Rád prožívám tuto chůzi zmenšující mi města.)

Jiří Zemánek
historik umění

Chůze, či přesněji několikadenní putování krajinou mi umožnilo navázat důvěrné spojení s přírodou i se svým vlastním já v době osobní krize. Spontánní a dopředu neplánované dlouhé chození krajinou, spojené s nejistotou a překvapením - kdy nevím, jaké bude počasí ani kde budu spát -, pro mě představuje prostředek pro takovéto „znovuspojování“ a harmonizování. Putování mi umožňuje rozpouštět konceptuální hranici mezi mnou a zemí a participovat svým vnímáním v širší ekologii obklopující mne krajiny. Díky této zkušenosti se mi ozřejmilo, že moje harmonizace se světem přírody podmiňuje míru mé harmonizace se svým vlastním já. Z toho vyplývá, že mezi naší psychikou a světem přírody existuje hluboká spojitost. Kdysi na tuto skutečnost poukázal jungiánský psycholog James Hillman, který tvrdil, že psýché je v podstatě nelokalizovatelná; jestliže hranice našeho subjektu nelze vymezit, pak psychologie zákonitě splývá s ekologií.

To, před čím dnes stojíme, je podle Hillmana znovupřemístění subjektu zpět do světa, resp. jeho „znovuspojení“ se světem. Analogickou zkušenost před takřka dvěma sty lety vyjádřil velký básník i chodec Karel Hynek Mácha, když napsal: „zemi já s tebou v tobě na tobě žiji, já s tebou a v tobě cítím jako ty ve mně“. Domnívám se, že právě toto přiznání psýché, subjektivity ostatní přírodě, respektive uznání primátu Země, na níž závisí veškerý náš materiální i duchovní život, představuje dnes pro nás zásadní bod obratu. A právě v tom také podle mne spočívá možný transformační potenciál prostého aktu chůze, resp. poutnictví. Chceme-li život na Zemi zachovat a obnovit a znovu se začít vnímat jako příslušníci velké pozemské rodiny, z jejíž evoluční tvořivosti jsme se zrodili, pak bychom měli častěji zemí putovat, naslouchat jí a vést s ní rozhovor.

Radek Štěpánek
básník

Pro mě je chůze především kotvou v čase a prostoru. Návratem k přirozenému rytmu a řádu věcí, k vrozené pomalosti a pečlivosti. V době zrychleného a bezcílného pohybu, který je marnotratně dotovaný energií po miliony let shromažďovanou pod povrchem Země, je právě chůze tím, co dává mému životu hranice a jasně definovaný tvar, který je nejblíže naší přirozenosti.

Neříkám, že jsem rozený chodec, jakých mám spoustu mezi svými přáteli a známými. Ti chodí, podobně jako Thoreau a další klasičtí propagátoři chůze, na výlety denně. Našlapou kilometry v krajině, objevují svět kolem sebe a sami sebe jeho prostřednictvím, píšou záznamy, sbírají podněty, nechávají se krajinou prostoupit a čerpají z ní energii.

I když asi začínám po takové chůzi vnitřně pomalu toužit, stále ještě si vybírám jiné způsoby poznávání. Jako rybář vnímám a zkoumám spíše prostor, kam dojdu, a zastavím se, trvám v něm a zkoumám jeho mikrokosmos. V tomto smyslu je pro mě chůze jen způsobem přiblížení, prostředkem, díky němuž mohu nenásilně a v tichosti vstoupit do intimní zóny konkrétního místa a splynout s ním.

Opravdová dlouhá chůze za obzorem, která není pouhým přiblížením k cíli, pro mě zůstává stále rituálem - a možná proto ji pojmenovávám jako opravdovou. Zažívám ji jen mimořádně a o to hlubší stopu ve mně zanechává. Všechny cesty se vrývají hluboko do paměti, je v nich prožit každý kámen a kořen stromu, změna barvy půdy, objevena vůně. Díky pomalosti chůze ve mně tyhle podněty dlouhé měsíce přetrvávají a rezonují jako ozvěny. Většinu z takových cest podnikám proto, abych se dostal co nejblíž nebi, do míst, kde se člověk nemůže schovat v žádném stínu kromě toho svého. Jsou to místa, kde se ani jinak než chůzí nedá pohybovat. Ne proto, že by tam nevedly cesty sjízdné pro auta, ale z toho důvodu, že chůze je tak naprosto jejich součástí, že při jakémkoli rychlejším pohybu samovolně zanikají.

V tomto smyslu vnímám chůzi vlastně jako tvůrčí proces, díky němuž se člověk může stát spolutvůrcem světa, kterým kráčí.

Rudolf Šmíd
fotograf

Chůze mě naplňuje hrdostí od mého prvního kroku, byť si ho sám nepamatuju. Pamatuju si jen svůj první pád. Nebylo mi ani pět let. Spadl jsem z dřevěné lávky a naštípl si klíční kost. Tu bolest si už vybavit nedovedu, ale teplou vlhkost schnoucí sádry na prsou mám v paměti dodnes.

Hrdost z prvních kroků si ale dobře pamatuju u svých dětí i jejich dětí. Teprve řeč a chůze z nás dělají člověka. Trvá to rok, než se ze stadia obrácené želvy přes tulení a psí období konečně postavíme na obě nohy.

Když se naše chůze zautomatizuje, umožňuje nám při ní dělat i jiné věci. Třeba se zamyslet a v lepším případě i něco vymyslet. To už věděli ve starém Řecku před dvěma tisíci a třemi sty lety, kde Aristoteles založil tzv. peripatetickou školu. Název se pravděpodobně odvíjel od způsobu výuky, která probíhala formou procházek (řecky peripatein - procházet se). Na základní škole jsme si četli v časopise Ogoňok (rusky ogoňok = ohníček), že i sovětský proletářský vůdce Vladimír Iljič Lenin, když přemýšlel, tak přitom chodil. V jeho případě si myslím, že měl raději sedět. Ale zpátky k mému chození.

Během chůze toho nejvíc vymyslím, ale protože si při ní nic nezapíšu, tak i nejvíc zapomenu. Tak jsem třeba během chůze „napsal“ román, spoustu básní, povídek i filmových scénářů. Pro ten román, kterého jsem zatím nenapsal ani čárku, už mám ale nejmíň deset let úvodní motto. Je od španělského spisovatele Miguela de Cervantese y Saavedry. Už ani nevím, jestli tu větu vložil do úst dona Quijota nebo jeho sluhy Sancha Panzy. Každopádně zní: „Cesta je lepší než hospoda.“ Ta věta mi je bytostně blízká, a to i přesto, že velká část z mých cest míří právě do hospody. Cesta, potažmo chůze, je pro mě svoboda. Svoboda přicházení, ale i odcházení.

Jasna Flamiková
brněnská politička, bývalá ředitelka Nadace Veronica

Před osmi lety jsem se víceméně náhodou ocitla ve skupině, která plánovala sedmileté putování po Svatojakubské cestě. Popravdě jsem vůbec netušila, co mě čeká. A tak jsem se ocitla v Le Puy ve francouzském středohoří. Žert naší průvodkyně, že nás první den čeká přes 30 kilometrů, mě tehdy zcela upřímně vyděsil. Nasadila jsem proto hned zrána ostré tempo, skupina neskupina, kopce nekopce. A tady začaly svízele této etapy. Díky mé naprosté nepoučenosti a nerozchozenosti se mi v nohách vysrážela mléčná kyselina, kvůli které byl v dalších dnech téměř každý krok malým očistcem. Když už bolest začínala polevovat, udělaly se mi na patách parádní puchýře. Všechny skvělé triky, jako přezouvání ponožek zvláště v teple, jsem tehdy neznala. Místo trekovek jsem tedy na další cestu nasadila sandály. Nutno říci, že při této první etapě jsem asi zakusila vše, co se dalo. Zespodu šlapek se mi udělaly po dalších dvou dnech puchýře, a aby toho nebylo málo, tak se mi některé z nich zanítily. Byla jsem tvrdošíjná. Přestože mě kamarádi přesvědčovali, že si můžu nechat odvézt batoh, že se nemusím takto trápit, měla jsem pocit, že bych něco ošidila, a trpěla jsem dál. Dopadlo to tak, že z dvanácti dní cesty jsem dva dny, až ty poslední, měla nohy relativně v pořádku.

Absolvovala jsem pak další čtyři etapy a vždy jsem na konci těch jedenácti dní cítila, jak se nohy a tělo dostávají do tempa. Cítila jsem příslib určitého, možná až meditativního stavu chůze v lehkosti (byť s batohem) a přála jsem si mít takový časový prostor, který by mi umožnil pokračovat dál.

Kromě toho je pro mě ale chůze příležitostí k zastavení, vnímání lidí, krajiny, fotografování (to je pro mě hodně důležité) někdy i malých detailů. Příležitost k tomu, uvolnit si hlavu, zahnat chmury a vyladit se. Je to taky skvělá příležitost udržet se v pohybu a kondici. Zdálo by se, že všední dny nám příliš přirozených možností k pohybu nenabízí. Pokud má ale člověk příležitost k rozumné trase, stačí přesvědčit sebe sama a vyrazit pěšky do práce a z práce.

Otázku položil Pavel Klvač