Čtení na tyto dny

Stromům

Lese, ty mechatý spáči!
(Petr Hille)

Obydlí větrů nikdy neztišená,
plameny zelené, jež náhle vyrazí
a šedá hnízda berou na ramena,
až zase řeřavějí před mrazy.

Vy harfy záchvěvů, jež umírají
pod srdci dosud nenarozeným,
jen brzy milující vás se ptají,
jak lásku stínů spoutat světlem svým.

Vy sloupy zpívající z modra nebe,
vy lesy ležící jak zvíře plné tmy,
jak vaše ticho zneklidní a zebe!

Zelené štěstí poznat dejte mi,
až v přilbách světla sladce obklopíte
mé hodiny jen pro vás, pro vás žité.

(Jan Zahradníček 
Jeřáby, 1933) 

 

Doporučujeme ke čtení

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Les, dúbrava, Šumava


Dušan Šlosar, č. 5/2011, s. 3

Les byl už pro naše dávné předky zcela přirozeným prostředím. Kronika takřečeného Dalimila ze 14. století, líčící nejstarší mýty o počátcích českého národa, mluví také o příchodu našich předků do těchto končin. O praotci Čechovi mimo jiné říká: „I vybra sě se vším z země, jiež bieše Charváty jmě. I bra sě lesem do lesa, dědky své na plecí nesa.“ Což znamená: Vybral se se vším ze země, které říkali Charvátsko. A bral se lesem do lesa, bůžky své nesa na ramenou.

Podle pověsti tedy praotec Čech z Charvátska pod Říp šel skrze lesy. A vyprávění pokračuje: „A když dlúho lesem jide, k velikému hvozdu příde.“ - A když šel dlouho lesem, přišel k velikému hvozdu. Hvozd byl podle toho les zvláštní. Tam se Čech rozhodl zůstat.

O tom, že les byl tehdy rozrůzněným prostředím, svědčí také řada dalších názvů: doubrava, bor, hvozd, luh, šuma. Byly významově rozlišené. Dúbrava bylo asi pojmenování nejstarší, protože je nacházíme na širokém území, kde o něm dodnes svědčí místní názvy: Doubravice, Doubravník, také polská Dąbrowa, chorvatský Dubrovnik. Název nesouvisel se jménem dubu, bylo to pojmenování širší. Les byl patrně porost listnatý, bor zase jehličnatý. Hvozd bylo speciální pojmenování lesa horského (u Dalimila na úpatí Řípu). Šuma je sice dnes chorvatský název lesa, ale naše Šumava byla nesporně odvozena z něho, ještě v praslovanském období.

Doufejme, že ty názvy po nás nakonec nezůstanou jen v historických slovnících (jako ta šuma).

Dušan Šlosar

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu