Čtení na tyto dny

Stromům

Lese, ty mechatý spáči!
(Petr Hille)

Obydlí větrů nikdy neztišená,
plameny zelené, jež náhle vyrazí
a šedá hnízda berou na ramena,
až zase řeřavějí před mrazy.

Vy harfy záchvěvů, jež umírají
pod srdci dosud nenarozeným,
jen brzy milující vás se ptají,
jak lásku stínů spoutat světlem svým.

Vy sloupy zpívající z modra nebe,
vy lesy ležící jak zvíře plné tmy,
jak vaše ticho zneklidní a zebe!

Zelené štěstí poznat dejte mi,
až v přilbách světla sladce obklopíte
mé hodiny jen pro vás, pro vás žité.

(Jan Zahradníček 
Jeřáby, 1933) 

 

Doporučujeme ke čtení

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Mají velké šelmy místo v naší civilizací přeměněné krajině?


František Lipowski, č. 1/2008, s. 20-21

Úvodem se sluší čtenáři sdělit, že profesí jsem vystudovaný lesník, v oboru lesnictví pracuji již plných 24 let. K lesnictví dle mého názoru automaticky patří i myslivost. Oběma aktivitám se věnuji již více než čtvrtstoletí v Moravskoslezských Beskydech, kde rys, medvěd i vlk mají trvalý domov. Samozřejmě, že v kruhu myslivců i lesníků se častokrát vede debata o perspektivách české myslivosti v dnes člověkem silně pozměněné krajině. Náruživost debaty a silná výměna názorů vrcholí v okamžiku, kdy přijde řeč na naše velké šelmy. Pokud bych měl stručně popsat výsledek těchto debat, pak by byl následující: části myslivecké veřejnosti šelmy nevadí, část by je raději viděla na seznamu u nás vyhynulých živočichů.

Ale teď mi dovolte k dané problematice uvést svůj pohled na věc. Setkávám se často s názorem „ortodoxních ochránců“, jak by bylo dobré a nutné, aby šelmy žily, a tím regulovaly stavy býložravců v lesních společenstvech všech horstev Čech a Moravy. Dovolím si tvrdit, že takto uvažovat nelze. Dnes jsou u nás jednotlivá pohoří vlivem rozvoje společnosti (síť pozemních komunikací, obytná zástavba, stále vzrůstající turistický ruch) izolovaná a možnosti nutné migrace zvěře omezené. Hrozí „ochuzování“ genofondu jednotlivých druhů zvěře, která nemá dostatek možností k „přirozené výměně genů“. Právě toto nebezpečí je vzhledem k nárokům na životní prostor šelem (především medvěda a vlka) limitující a pravděpodobně by rychle vedlo k postupné genové degradaci až k jejich úplnému vyhynutí v izolovaných oblastech.

Navíc by bylo nutno šelmy uměle do těchto oblastí vysazovat. Pouze v případě vlka si troufám říci, že vhodná oblast pro jeho trvalý výskyt se jeví i na Šumavě a v sousedním Bavorském lese. Možný perspektivní životní prostor pro medvěda vidím osobně pouze v Moravskoslezských Beskydech a Vsetínských vrších. Výjimkou je zde dle mého názoru rys, který přece jenom má reálné podmínky k trvalému přežívání v prstenci některých českých příhraničních hor, Jeseníků a snad i Českomoravské vysočiny.

Rovněž mám někdy nedobrý pocit z tvrzení ochránců, že rys či vlk plní především funkci „zdravotní policie“ srnčí a jelení zvěře, protože se živí hlavně nemocnými či jinak handicapovanými jedinci. Jsem přesvědčen, že naskytne-li se vhodný moment k ulovení jakéhokoli kusu bez ohledu na jeho fyzický a zdravotní stav, šelma zaútočí. Tuto skutečnost potvrzují četná pozorování slovenských, ale i jiných zahraničních odborníků (Saniga, Hell). Na straně druhé snad nikdo nepochybuje, že lovící šelma dá přednost handicapovanému kusu před zdravým.

Chápu zájem ochranářů na existenci a monitorování výskytu všech tří druhů šelem, nicméně nevěřím, že tzv. „vlčí hlídky“ mají v tomto směru vůbec nějaký efekt. Možná mají, ale zcela opačný. Přispívají k ještě většímu znepokojování zvěře včetně šelem v dnes posledních tichých koutech Beskyd. Finance přidělené „vlčím hlídkám“ navrhuji použít na besedy a školení dětí na téma „chování v přírodě“.

A ještě si dovolím poslední výtku na stranu „ochránců amatérů“ tvrdících, že jakákoliv regulace býložravé zvěře v našich lesích puškou je naprosto zbytečná a škodlivá, stačí prý všude vysadit šelmy, které se o rovnovážný stav lesa a zvěře postarají. Připomenu, že regulaci lesních býložravců prováděli a provádějí i slovenští lesníci a myslivci, a to i v těch pohořích, kde šelmy trvale žijí. Zkrátka jsme jednou narušili přírodní rovnováhu a spoléhat na její znovuobnovení je nereálné. To bychom museli z krajiny vystěhovat člověka. Rovnovážný stav zvěře vůči jejímu prostředí přirozeně regulovaný velkými šelmami je možný bohužel už jenom např. na Aljašce nebo Sibiři, nikoliv v podmínkách střední Evropy.

Bylo by z mé strany zcela určitě nefér strefovat se jenom do ochrany přírody a nezmínit se o názorech myslivců, mezi něž patřím i já coby aktivní lovec. Dovolím si uvést „podstatné argumenty“ skupiny, která považuje medvěda, vlka i rysa za tzv. škodnou, jaká nemá místo v našich lesích. Mám-li být upřímný, pak oné skupině myslivců vadí nejvíce fakt, že šelmy (snad s výjimkou medvěda) loví za ně. Berou jim prostě chuť a požitek z lovu. Dokonce existují obavy, že ze strany šelem může dojít k úplné likvidaci určitého druhu zvěře. Každý, kdo složil poctivě zkoušku z myslivosti, přitom ví, že predátor nikdy svou kořist nevyhubí, neboť by tím ohrozil existenci sebe sama. Naopak, při poklesu základní potravní nabídky dokáže regulovat vlastní reprodukci, a to buď tím, že do říje vstupuje méně samic, nebo omezením počtu vržených mláďat. Musím konstatovat, že v Moravskoslezských Beskydech významně poklesly stavy hlavně jelení zvěře až počátkem 90. let minulého století, ale to bylo jednoznačně dílem člověka, a navíc vše bylo plánované a žádoucí. Obrovské škody na lesních porostech ohryzem nebylo dál možno trpět, přirozená obnova lesa měla jen minimální šanci. Jakmile stavy jelení zvěře poklesly na únosnou míru, objevil se vlk. Je zajímavé, že jelení zvěř zůstává i nadále na únosných stavech, a v některých beskydských honitbách je dokonce nutné další snížení stavu odlovem. V žádném případě nikde neklesly sčítané stavy jelení zvěře pod plánovaný únosný stav za časový interval trvalého výskytu vlka.

Není zrovna málo myslivců, kteří absolutně odmítají uznat kladný vliv šelem na zdravotní, a tím i trofejovou selekci zvěře. Na dotaz, proč ve skutečné divočině s přirozeným a dlouhodobým výskytem šelem dosahuje určitý druh trofejové zvěře nadprůměrné tělesné hmotnosti i bodové hodnoty trofeje (v podmínkách střední Evropy např. východní Slovensko, Rumunsko, Bulharsko) oproti prostředí, kde dlouhodobě selekci vykonává pouze člověk, nedokáží odpovědět, případně poukazují na hodnoty trofejí z obor. To je ovšem úplně jiná kategorie, která nesnese srovnání. Dlouhodobý selekční tlak šelmy na kořist vede postupně, ale jistě k budoucímu růstu síly trofeje kořisti. Na rozdíl od myslivce, který většinou „selektuje“ pouze samčí zvěř dle předem daných pravidel, dokáže šelma provádět efektivní selekci i u zvěře samičí. Jak je obecně známo, nositelem genetických vlastností je samozřejmě rovným dílem i ona.

Někteří myslivečtí hospodáři zastávají názor, že hodnotu kusů zvěře stržených rysem nebo vlkem by měl hradit stát - obdoba úhrady škod na hospodářském zvířectvu. Osobně tento názor zcela zamítám, neboť každý myslivecký hospodář musí dopředu plánovat ekonomiku honitby s vědomím, že se zde vyskytuje chráněný živočich, jehož přirozenou potravou je i býložravá zvěř.

Zmíním se ještě o jedné závažné skutečnosti a tou je otázka práva existence šelem v naší civilizované krajině. Přiznám se, že mne až zamrazí, když slyším názor, že medvěd, vlk nebo rys v naší krajině nemají už co pohledávat. Vždy se dotyčného zeptám, kdo mu dal morální právo soudit, který živočišný druh může nebo nemůže v daném prostředí existovat. Každý z nás, bez ohledu zda je myslivec, ochránce přírody nebo kdokoli jiný, nemůže a nesmí odsoudit žádný živočišný druh k nebytí. Člověk už vyhubil mnohé druhy živočichů, ale zatím nestvořil jeden jediný.


Ing. František Lipowski - lesní správce LS Jablunkov, Lesy ČR, s. p.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu