Čtení na tyto dny

Chalupy

Nedoslýchavé chalupy
v soumraku
a povídají si
měděnkovými hlasy něco zšeřelého,
už velmi dávno zapomenutého.

Na plotě zvlhlá vůně léta visí -

Za humny chlad
a netopýr.

Přes obzor safírová pšenice se řine
z natrženého pytle tajemství - 

(Josef Suchý)

 

O ambivalentním vnímání lesa v průběhu věků


Jan Lacina, č. 2/2008, s. 31

Pavel Klvač (ed.): Člověk a les. Vydala Masarykova univerzita v Brně 2006, 80 s.

Již vkusná obálka sborníku s pastelově tónovanou fotografií spíše imaginárního než reálného lesa, který někoho svou tajemností přitahuje, jiného může naopak odpuzovat, resp. oba protichůdné pocity může mít současně táž osoba, napovídá, o čem bude soubor publikovaných statí pojednávat především: o ambivalentním vnímání lesa (a přírody vůbec) v průběhu věků. To ostatně ve své výstižné předmluvě zdůrazňuje už editor sborníku Pavel Klvač. Soubor osmi různě rozsáhlých příspěvků je výsledkem seminářů Člověk a les I a II., které byly pořádány na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity ve spolupráci s Lesnickou a dřevařskou fakultou MZLU v Brně na podzim roku 2005 a 2006.

Recenzentovi, který patří k frontě lesnické, nabízí se tak kromě jiných i otázka, jakým způsobem se mohou (zda vůbec) tyto zdánlivě odlehlé obory prolínat a znalostně obohacovat, zda si navzájem rozumějí a jak se doplňují. Autory recenzovaného sborníku jsou totiž výhradně ne-lesníci, tedy sociologové, filozofové (sepjatí ovšem s biologií a ekologií), filologové a historici umění. Každý obor má svoje specifické výrazivo, vžité a samozřejmé v rámci dané vědní disciplíny. Pro odborníka jiného zaměření může ovšem ztěžovat čtivost a srozumitelnost textu. A tak není divu, že autor recenze, tedy ne-sociolog, ne-filozof, ne-filolog a ne-historik musel záhy sáhnout po dvoudílném akademickém slovníku cizích slov, Encyklopedii antiky, občas dokonce i po slovníku latinsko-českém.

Hana Librová rozvíjí ve svém příspěvku O biofilii téma tíhnutí (člověka) k životu, jež je chápáno šířeji než pouze jako „láska k přírodě“. Svěže a nápaditě stylizované je pojednání Stanislava Komárka Stromy a jejich vnímání člověkem. Jarmila Bednaříková a Lubor Kysučan ve stati Mezi uctíváním a drancováním - vztah k lesu v klasickém starověku mapují vztah, jaký k lesu chovaly starověké civilizace. V příspěvku Les jako locus amoenus? - estetika lesa v antické literatuře (čtenář, který neprošel klasickým vzděláním, si vyhledá, že locus amoenus česky znamená krásné, půvabné, rozkošné, malebné, utěšené, nejlépe snad líbezné místo) titíž autoři nastiňují diametrálně odlišný vztah k lesu středověké, převážně zalesněné Evropy (civilizace se zde rozvíjela v zápase s tajemným, nepřátelským lesem) a evropské antické civilizace v převážně odlesněné krajině starého Řecka a Říma.

Martin Gaži se obsáhle zamýšlí na téma Poustevník, nebo loupežník? K proměnám vnímání „lesních lidí“ od středověku po dobu raně moderní a dochází k závěru, že středověký poustevník odcházel do pustiny (lesa) hrdinně bojovat s ďáblem. Ekologickému chápání přírody (lesa) a života má nejblíže příspěvek Michala Peprníka Les v americké literatuře období romantismu. Stať se zabývá zejména rozborem díla H. D. Thoreaua.

Nejvíce mne zaujala úvaha Karla Stibrala s poněkud provokativním názvem K estetickému vnímání lesní krajiny, aneb od kdy je les krásný? Dospívá k závěru, že les je „skutečně“ krásný, ale teprve dlouhým kulturním vývojem jsme se k tomuto pohledu dopracovali. Negativní postoj se začíná pozvolna měnit až v období renesance, kdy se Evropan začíná stavět k přírodě jako k estetickému objektu. Od chvíle, kdy se začíná příroda líbit, začíná být i častěji zobrazována. Ještě v 17. století prý však básnická příručka uváděla pro les adjektiva jako ošklivý, temný a hrůzný. Hory byly vnímány jako bradavice a J. Winckelmann, teoretik klasicismu, když poprvé spatřil Alpy, se prý hnusem pozvracel! Významně se mění postoj k přírodě v průběhu 18. století. Zásadní je vliv filozofa J. J. Rousseaua, který vybízí k uctívání Boha v přírodě, staví se proti zotročující civilizaci, utíká do lesů a hor, které symbolizují přirozenost, harmonii a svobodu. Tradiční, spíše negativní postoj k lesu však u mnohých lidí přetrvává do konce 19. století, což Stibral ilustruje citátem ze šumavského románu K. Klostermanna. Vesničanka v něm považuje Šumavu za „krajinu ošklivou, samý les, samý vrch“ a staví proti ní krásu v kraji českém, kde je „všechno pěkně rovno, všude pole, všude čisto“.

Závěrečný příspěvek Fotograf pralesů Rudolf Janda znovuobjevuje roku 1943 vydanou knihu „Prales v Beskydách“. Autor stati Jiří Zemánek rozjímá nad tímto meditativním fotografickým dílem zachycujícím „nádherné oázy beskydské divočiny“.

Z uvedeného rozboru je zřejmé, že texty sborníku jsou velmi rozmanité, všechny se však - více či méně - zabývají z různých hledisek vztahem člověka k lesu a přírodě vůbec. Na úvodní otázku, zda je soubor sociologicko-filozoficko-historických statí vhodný i pro ekology (lesa), lze jednoznačně odpovědět, že ano, neboť je může - byť za cenu čtení náročného, které se místy neobejde bez „dešifrování“ některých pojmů - nejen znalostně obohatit, ale také naučit hlouběji přemýšlet v jiných dimenzích, než jsou zvyklí. Sborník proto doporučujeme i širší čtenářské veřejnosti, je v celostátní distribuci přes knižní velkoobchod Kosmas. Žádejte jej proto u dobrých knihkupců!

Jan Lacina

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu