VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Neuwirth, Š.: Dříve než zemřou řeky. Repronis, Ostrava 2011, 68 s.

Spisovatel Štěpán Neuwirth (1944) není pro čtenáře Veroniky neznámým autorem, neboť byl představen v byvší rubrice Galerie přírodní prózy, a to v čísle 4/2007. Nicméně si připomeňme, že tento ostravský rodák žijící v Polance nad Odrou píše jak pro děti, tak pro dospělé čtenáře. Dětem adresoval knížky Srna z olšového mlází (1983), Smrt číhá v tůni (1997), Paseka živých jelenů (2000) a Pohádky s vůní lesů a luk (2009). Jak naznačují jejich názvy, jde v nich o přírodní tematiku, což platí i o Neuwirthových pracích určených dospělým: mimo jiné je tvoří tituly Vyznání krajině (2001), Povídky od loveckého krbu (2002), Ostroretky v proudu (2004), Toulky nejen s kulovnicí (2004) či příspěvek do antologie Z lesů, luk a strání (2008).

Novou knihu nazvanou Dříve než zemřou řeky uvádí prolog Ladislava Vrchovského, který odsuzuje dnešní životní styl spojený s ničením přírody a stručně charakterizuje následujících dvanáct kapitol. Neuwirth v nich těží ze svých vzpomínek, jejichž časový záběr sahá od poloviny 50. let až do dneška. Každé kapitole dominují vzpomínky na rybaření u Odry, v přilehlých vodách i ve Švédsku, ale autor bilancuje též svůj život a soudobé společenské dění. Vzpomíná i na mnohé lidi, především na svého otce. V líčení svých rybářských zážitků se zaměřuje na různé druhy ryb (štiky, okouny, ostroretky, parmy, líny, úhoře nebo sumce), přičemž maně vytváří svědectví o někdejším bohatství a rozmanitosti oderské rybí fauny.

Jeho evokace jsou mnohde nostalgické, ale i zasvěcené a láskyplné, čímž připomínají prózy Oty Pavla. Vedle vyznání lásky k přírodě obsahují četné kritické pasáže, jež leckde působí neústrojně. Místy však autor svoji kritiku devastace přírody a společenských proměn organicky spojuje s popisy rybaření („Sumec je nenasytný dravec, ale s lidskou žravostí se nemůže srovnávat. Jenže co ho čeká, až vychytá všechno? Začne živořit a nakonec zahyne. Stejně jako zahyne člověk, který pod sebou řeže větev…“). Svoji knihu, jejíž celek dotvářejí fotografie Daniela Nováčka, uzavírá epilogem, v němž navzdory vší kritičnosti dává prostor naději.

Jiří Poláček
literární historik a kritik