Čtení na tyto dny

Stromům

Lese, ty mechatý spáči!
(Petr Hille)

Obydlí větrů nikdy neztišená,
plameny zelené, jež náhle vyrazí
a šedá hnízda berou na ramena,
až zase řeřavějí před mrazy.

Vy harfy záchvěvů, jež umírají
pod srdci dosud nenarozeným,
jen brzy milující vás se ptají,
jak lásku stínů spoutat světlem svým.

Vy sloupy zpívající z modra nebe,
vy lesy ležící jak zvíře plné tmy,
jak vaše ticho zneklidní a zebe!

Zelené štěstí poznat dejte mi,
až v přilbách světla sladce obklopíte
mé hodiny jen pro vás, pro vás žité.

(Jan Zahradníček 
Jeřáby, 1933) 

 

Doporučujeme ke čtení

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Přírodě musíme ustoupit. Rozhovor s filozofem Josefem Šmajsem


Josef Šmajs, č. 4/2008, s. 18-20

Co může filozofie, vysoce abstraktní, praxi vzdálená disciplína, nabídnout současnému člověku? Jak může ovlivnit vztah dnešních lidí k přírodě?

Filozofie není tak zcela nepraktickou disciplínou. Dnes by měla lidem nabízet to, co jim nejvíce chybí: celkový pohled na svět, vizi, jak překonat ekologickou krizi. Žijeme v době, v níž převládla dílčí racionalita. Veřejnost je sice průběžně informována, ale v obecných otázkách, zejména ekologických, je značně zmatená. Rozvoj celostní kritické racionality se u většiny dnešních lidí zastavil, probíhá dokonce jakási plíživá infantilizace veřejnosti. Složité prostředí, ať už technické nebo organizační, člověka přímo kultivovat nemůže. V tomto smyslu je to podobné jako na počátku kultury. Složité živé systémy naše předky přímo kultivovat nemohly, bylo třeba přirozené ekosystémy zjednodušit, vytvořit transparentní kulturní systémy a vztahy.

Ale všeobecně se potřeba filozofické pomoci nepociťuje, lidé se tváří, že filozofii nepotřebují, nemá u nich dobré jméno, protože se s dobrou filozofií nesetkali.

Co Vás přimělo zabývat se zrovna přírodou a ne jiným filozofickým tématem?

Zabývám se mnoha různými problémy, především evoluční ontologií, která je podle mě klíčem k pochopení podstaty nynějšího ekologického problému. Ale k otázce přírody. Pocházím z venkova a vždycky jsem cítil, že příroda je něčím víc než kulisou, hmotou nebo stavebním místem technické civilizace. Přírodu, i když dodnes chybí ve většině úvodů do filozofie, jsem intuitivně chápal jako nejvyšší hodnotu, jako to, co je také v člověku. Ale teprve práce na konceptu evoluční ontologie mi umožnila přírodu teoreticky rehabilitovat. V době, kdy jsem psal Ohroženou kulturu, vycházely knihy s názvem Ohrožená příroda, a nebyl to pouze biolog Jean Dorst. Byl jsem rád, ale současně se mi takový název nelíbil, protože je zavádějící. Systémem, který je ve vztahu přírody a kultury ohrožen, nemůže být příroda. Příroda ve své evoluci překonala rozmanité krize, byla tady před námi a bude tady po nás. Z pohledu zdravého rozumu je ochrana logická, ale z pohledu evoluční ontologie je snaha chránit přírodu nesprávně pojmenovaná.

Jakou roli ve snaze o přežití hraje ochrana přírody - nevládní organizace, státní správa, environmentální hnutí?

Se všemi lidmi, kteří přírodu prožívají, kteří ji cítí, velebí, vnímají esteticky, souzním. Ale zdá se mi, že filozofické pochopení přírody srozumitelné pro veřejnost se dosud nerozšířilo. Průměrný člověk, ba ani vysokoškolák neví, co vlastně příroda je, když se ho zeptáte, uvedete ho do rozpaků.

Příroda je přirozenou evolucí, tj. po velkém třesku spontánně vytvořený systém. Je to jednak celý vesmír, tj. všechny galaxie, těch je ve vesmíru asi sto miliard a v každé je asi sto miliard hvězd, a jednak to je Země, příroda pozemská. Pozemská příroda, která je součástí vesmíru, je tedy evolucí vytvořenou uspořádaností neživých a živých struktur. A právě v tom spočívá její hodnota, její nenahraditelnost. K živým strukturám Země, do její biosféry, patří i člověk jako mladý biologický druh. Ale přístup k přírodě jako k historickému produktu, jako k vesmírnému procesu nevratné evoluce, kterou neumíme ani pochopit, ani ovlivňovat, na které pouze absolutně závisíme, nám bohužel naše vzdělání nezjednává.

Ve škole se učíme spíše tomu, jak přírodu technicky využívat…

S přírodou, o které se ve škole v obecné rovině mnoho nedovíme, není spojována kreativita, ontická tvořivost, poznávání a subjektivita. Subjektivita se v naší antropocentrické kultuře přisuzuje člověku, popřípadě podnikatelským subjektům. Ale že existuje starší, širší a mocnější subjektivita, která vytváří a rozvíjí všechno neživé i živé včetně člověka, to se zamlčuje. My filozofové to proto musíme připomínat nejen vědám a veřejnosti, ale také dnešní politice.

A ochrana přírody?

S ochranou přírody i s úsilím příslušných organizací samozřejmě souhlasím, pouze připomínám, že je to jen část problému. Řeknu to záměrně vyhroceně: příroda se nemá chránit, protože se nemá poškozovat. Jako se voda nemá čistit, protože se nemá znečišťovat. Čištěním vody ani ochranou přírody se nikam nedostaneme, protože celý dnešní protipřírodní kulturní systém přírodu poškozuje a vodu znečišťuje. Zatěžuje přírodu způsobem, který ochranáři nemohou zvrátit. Když se např. na jedné straně vyrábějí a jako spotřební předměty prodávají osobní automobily, které jsou dnes hlavními zbraněmi hromadného ničení přírody, když se stavějí dálnice, parkoviště a čerpací stanice, když se rozšiřují města a opouští se venkovská krajina, tak co ochranáři zmohou? Dostávají se do veliké schizofrenie, marně se snaží napravit to, co je v protipřírodní kultuře legální.

Co navrhujete?

Věnuji se tomu, jak devastaci přírody předcházet, jak rekonstruovat nynější protipřírodní kulturu na kulturu propřírodní, biofilní. Hledám různé cesty, od teoretických a technologických až po politické a vzdělávací, jak snižovat sociokulturní zátěž Země. I když se přitom zabývám i výchovou a vzděláním, neusiluji o změnu lidské přirozenosti. Taková změna není možná, člověk je kromaňonec. Všichni máme v genomu určitou protipřírodní orientaci, i když tam patrně máme i nerozvinutou úctu, pokoru a bázeň před přírodou. Lidskou přirozenost změnit nemůžeme, ale strukturu kultury, kterou jsme vytvořili, nesmyslný růst kultury, to změnit můžeme, a chceme-li přežít, také musíme.

Jakou cestou by se kultura měla biofilně transformovat? Postačí rozšíření šetrnějších technologií, obnovitelných zdrojů, nebo je třeba větších sociálních změn?

O nezbytných sociálních změnách nechci spekulovat. Řešit konflikt přírody a kultury na úrovni občanů a vysoké politiky, to především znamená dobře pochopit, co je kultura a čím kultura svému hostitelskému systému ubližuje. Protože kultura je teprve lidmi vytvářený systém s vlastní vnitřní informací, jíž je kultura duchovní, je zřejmé, že kulturu protipřírodně orientuje její kultura duchovní. A chceme-li změnit systém s vnitřní informací, musíme změnit jeho informaci.

Existuje předsudek, že naše duchovní kultura je úchvatná a vznešená. Není to pravda. Duchovní kultura, tzn. věda, filozofie, obyčejné poznání a hodnoty, je přibližně taková, jaká je kultura vůbec. Když kulturní systémy neustále vedou války nebo nevyhlášenou válku s přírodou, je to důkaz, že v duchovní kultuře jsou poznatky, hodnoty a orientace, které kulturní systémy ženou nejen proti sobě, ale i proti přírodě.

Ještě jinak řečeno: Umělé ekosystémy, lidská sídla, technika, materiální kultura, ekonomika, organizace, instituce atp. jsou vlastně lidmi vytvářenou stavbou na přirozeně vysoce uspořádané Zemi. Protože pro celý vesmír platí zákony zachování, musí jít o stavbu z látky a energie, které byly už jednou konstrukčně vestavěny. Každá kulturní konstrukce je proto destrukcí, je ničením posvátného chrámu přírody. A aby to bylo možné, musí mít kultura jinou konstitutivní informaci, než jakou má příroda, biosféra.

Problému odlišnosti přirozené a kulturní informace se věnujete často, naposledy v knize Potřebujeme filosofii přežití?, kterou právě vydalo nakladatelství Doplněk.

A také v další knize Filosofie - obrat k Zemi, která vyjde na podzim v nakladatelství Academia. Proto pouze připomenu, odkud naše sociokulturní informace pochází. To, co víme a píšeme do knih, jsme vlastně nevytvořili, nýbrž přečetli z neživých a živých přírodních struktur. Do knih o přírodě, a výrazné je to např. u knih geologických či botanických, zapisujeme informaci, kterou jejich autor čte z přirozených struktur, v nichž zkrystalizovala. Příroda je totiž systém, v němž je zpředmětněno a jazykem nukleových kyselin i zapsáno fantastické množství informace. Ale etnickým jazykem kódovaná informace, na které spočívá civilizace, je neúplně a vysoce účelově přečtená. Kdybychom ji přečetli správně, byli bychom schopni přírodní struktury vytvářet uměle. My ovšem z poznávání přírody nevytváříme např. nerosty či živé systémy, ale techniku, a ta je zatím nejagresivnější složkou protipřírodní kultury vůbec. Máme za to, že když dokážeme podle vědeckých poznatků vytvořit technický systém, že jsme přírodu poznali správně. Ale přírodu bychom poznávali správně, kdyby technika byla slučitelná s živými systémy, kdyby ji bylo možné oživit a včlenit do systému planetární biosféry.

V ochraně přírody existuje směr podporující samovolné procesy. Zdůrazňuje hodnotu evoluce a snaží se ustoupit o krok zpět a nechat prostor pro přírodu…

To zní libozvučně, jako by to bylo opsané z evoluční ontologie. Často zdůrazňuji, že chceme-li přežít, musíme přírodě ustoupit. Musíme ponechat část přirozených ekosystémů v původním stavu. Ale současně je třeba naturalizovat nejen techniku a materiální kulturu, ale i umělé kulturní ekosystémy. Člověk totiž pro svoji dlouhodobou existenci potřebuje přibližně takovou strukturu biosféry, která ho kdysi zrodila.

Ale ještě poznámku ke kulturním ekosystémům. V posledních třiceti nebo čtyřiceti letech byla u nás zcela ochromena tradiční struktura vesnic. Jsou vesnice, kde není jediná kráva, kde nevidíte lidi pracovat na poli, kde jsou jen velké lány, zejména řepky. To, co se stalo s vesnicí, je také součástí našeho přístupu k přírodě, součástí obsahu a hodnot duchovní kultury. Je to přímý důkaz, jaké hodnoty dnes platí. Ani vesničanům, ani nám lidem ve městě příliš nevadí, že venkov nežije normálním způsobem. Tradiční vesnice přežila několik tisíc let se strukturou přibližně stejnou od neolitu. A teď najednou zmizela zvířata, což znamená, že se nehnojí půda. A samozřejmě úrodnost půdy je závislá na podpoře bakteriálního života v půdě.

Jakou hodnotu má příroda pro člověka?

Intuitivně pociťujeme, že velkou. Ale hodnotu přírody obvykle redukujeme na prožitky, rekreaci, relaxaci, poučení nebo na zajímavou sféru studia, čímž roli přírody podceňujeme. Příroda dotváří náš organismus, a to nejen tělo, ale také duši. Formuje totiž i každého nám podobného živočicha. I když u zvířat zjišťujeme přítomnost velké sady vrozených způsobů chování, také je dotváří nika, doupě, smečka, krajina.

Lidská ontogeneze, tj. život po narození, je dlouhá a mj. předpokládá, že se dítě setká jednak s milující matkou, jednak také s neosobní, ale stejně formující matkou přírodou. A toto spontánní neverbální působení na mladého člověka, které se uloží do nejtrvalejší formy lidské paměti vůbec, kterou nazýváme tzv. imprintingem, vtištěním, zůstává celoživotním prizmatem, jímž člověk vnímá a hodnotí skutečnost. Proto také krajina nebo část města, kde se člověk narodil, je příčinou lidských návratů do krajiny rodné, do člověku blízkých a milých míst.

V poslední době je slyšet názor, že náš citový vztah ke krajině a celá ochrana přírody je jen sentiment.

Já si myslím, že to je jeden z postmoderních předsudků. Člověk jako druh vznikal ve východní Africe, v nynější Tanzanii a Keni, a už tam byl přiřazen k určitému typu krajiny. I když později obsadil celý svět, nikdy nebyl živočichem stěhovavým. Dnes ovšem panuje názor, že domovem člověka je celá zeměkoule, že člověk může cestovat např. za prací a žít kdekoliv.

Já si myslím, že člověka výrazně formuje místo, kde prožil své mládí či velkou část života. A toto místo si člověk nese s sebou jako skryté tajemství vlastní osobnosti po celý život. Člověk vždy odněkud pochází a někam patří, a také se tam vrací. Třeba jenom umřít! Postmoderní názor, že naším domovem je celá zeměkoule, nesdílím. Myslím si, že člověk je teritoriálním živočichem jako většina jiných teritoriálních živočichů.

Která je Vaše krajina?

Samozřejmě je to krajina mého dětství, ale bohužel se tam vracím čím dál méně. Letos mi bude 70 let, a tak si netroufám často jezdit tak daleko. Skvrňov je téměř 200 km od Brna, poslední výběžek Českomoravské vysočiny směrem k Uhlířským Janovicím. Ale stále se trápím, že místa, kde jsme si hráli bez dozoru dospělých od rána do večera pod širým nebem, kde jsme se těšili z napadlého sněhu či zamrzlého rybníku, vidím jen občas. Nehráli jsme si s počítači, ale pouze ve volné krajině, v lese, u potoka či studánky. Znali jsme každý kámen, každý strom, i když jsme už také jezdili na kole do školy. Kdysi nás rodiče trestali tím, že nás nechtěli pustit ven, kdežto dnes se trestá tím, že nezbedného chlapce rodiče pošlou ven, aby se alespoň chvilku nedíval do počítače.

My jsme si také hráli venku, ale stejně jsme ničiteli.

To je právě ta lest protipřírodní kultury. Přírodu ničíme všichni, protože žijeme, pracujeme, kupujeme, využíváme plodů civilizace. Ale fakticky ničí přírodu kulturní systém. My, i když jsme jeho jedinými tvůrci, jsme pouze rukojmí spontánního pohybu nynější ekonomiky a technosféry. Ale přírodu neničíme ze zlé vůle. Narodili jsme se do spotřební technické kultury, která je globální a protipřírodní, která biosféru destabilizuje a zatlačuje. Můžeme to změnit útěkem na venkov nebo izolací od společnosti. Ale to jsou jen individuální protesty. Preferuji pochopení problému širokou veřejností, která, bude-li náležitě vzdělána a poučena, si dokáže vynutit příslušná ekologická opatření. Ale právě tomu se nekritičtí obhájci růstu a spontánní kulturní expanze zarytě brání.

Děkuji za rozhovor
Dana Zajoncová


Prof. PhDr. Ing. Josef Šmajs, CSc., (1938) je profesorem filozofie na Filozofické a Ekonomicko-správní fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Přednáší ontologii, gnozeologii, filozofii techniky a problém vztahu přírody a kultury. Monografie Ohrožená kultura (1995) byla poctěna Cenou ministra životního prostředí ČR.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu