Čtení na tyto dny

Na počest ptáků řek a lesa

Ptáci stoupali nad lesem
jak jiskry
Dvojhlasně
O dvou křídlech
Až zdálo se že nevzlétají
ale že země padá

Bylo ticho
jako v přesýpacích hodinách
anebo ve skále
ale tak ostré
jak večerní obloha
kdy padají hvězdy
a na studánkách řek
omdlévá voda

Na počest ptáků
spících řek a hlubokého lesa
zdvihá ticho
studánku
jako první pokus bohů o pohár

(Josef Hrubý) 

 

Doporučujeme ke čtení

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Břehule: ubývající druh doplácející na proces EIA

Petr Heneberg, č. 4/2017, s. 2-4, pro předplatitele

Doc. RNDr. Karel Hudec, DrSc.: jeho prínos pre československú ornitológiu zo slovenského uhla pohľadu

Anton Krištín, č. 4/2017, s. 16-17, pro předplatitele

Karel Hudec, nejen ornitolog

Milan Peňáz, č. 4/2017, s. 20-23, pro předplatitele

Ochrana netopýrů = ochrana budov před guánem

Daniel Horáček, č. 4/2017, s. 32-34

Zmije


Mojmír Vlašín, č. 4/2008, s. 30

Zakořeněný odpor k hadům

Odpor k hadům je v euroamerické civilizaci silně zakořeněn. Do značné míry je to ovlivněno křesťanským náboženstvím, zejména Biblí.

„Tedy řekl Hospodin Bůh k hadu: Že jsi to učinil, zlořečený budeš nade všecka hovada a nade všecky živočichy polní, po břiše svém se plaziti budeš a prach žráti budeš po všecky dni života svého. Nadto nepřátelství položím mezi tebou a ženou, mezi semenem tvým a semenem jejím, ono potře tobě hlavu a ty potřeš jemu patu.“ (Genesis 3,14-15)

Kromě toho zůstali jedovatí hadi jedním z mála smrtelných nebezpečí, které člověk ve volné přírodě nemohl odstranit, a tak byl odpor k hadům posilován strachem o život.

Že odpor k hadům není všeobecně rozšířen i v jiných kulturách, je dnes zřejmé. První Evropané, kteří pronikli na africký kontinent, byli překvapeni kultem hadů, jaký tam vládl. Téměř jistě vyrostl z totemismu. Totemismus neznamenal jen to, že se lidé hlásili ke svým zvířecím předkům. Své totemové zvíře lidé obvykle nelovili, naopak je chránili. Zvlášť zajímavé přitom je, že hadi byli uctíváni i v těch oblastech, kde bylo smrtelné uštknutí časté.

Nepočítáme-li hady žijící v zajetí či ze zajetí uprchlé, je jediným jedovatým hadem u nás zmije obecná (Vipera berus). Přesto, že se nazývá obecná, již hodně dlouho obecná (ve smyslu běžná, hojná) není. Podle zákona č. 114/92 Sb., o ochraně přírody a krajiny, je zařazena mezi kriticky ohrožené druhy naší fauny. U žádného živočicha v našich krajích snad není větší rozpor mezi vědecky doloženou realitou a veřejným míněním. Zatímco podle veřejného mínění jde o velmi hojného, agresivního, zákeřného a škodlivého živočicha, podle odborných sledování je zmije vzácná, velmi plachá a člověku prospěšná. Není problém přesvědčit veřejnost o nutnosti ochrany ptáků, zkuste však někomu vykládat o ochraně hadů a speciálně zmijí!

Je to zmije nebo užovka?!

Situaci komplikuje podobnost s užovkou hladkou, také chráněným druhem hada. Tato užovka není jedovatá, ale pro svůj vzhled (chybí žluté půlměsíčky za hlavou, tmavé skvrny na hřbetě podobné klikaté čáře) je často zaměňována se zmijí. Žije však na zcela odlišných biotopech - obývá suché, výslunné křovinaté stráně lesostepního charakteru. Zmije se vyskytuje na sice slunných, ovšem vlhkých místech (lesní paseky, rašeliniště, okraje lesních potoků, vlhké louky a suťová pole). Přesvědčil jsem se ale, že i toto pravidlo má výjimky. Při výzkumu populace užovky stromové na lokalitě Hardeggská stráň v NP Podyjí (kv. 7161) dne 19. 8. 2005 se nám (spolu s kolegy Formánkem a Mikátovou) podařilo nalézt svlečku hada, kterou jsme považovali za exuvii užovky podplamaté. Svlečka byla silně shrnutá, zapletená nízko nad zemí ve větvích keřů. Teprve při rozvlhčení svlečky a po podrobné prohlídce pod binokulární lupou bylo zjištěno, že se jedná nade vši pochybnost o svlečku dospělé zmije obecné. Tato lokalita je však extrémně suchá, navíc se jednalo o první potvrzený nález zmije v tomto národním parku.

Důležitými rozpoznávacími znaky jsou:

Zmije

  • zornička v oku je svisle štěrbinovitá (jako u koček)
  • hlava je od trupu oddělená zřetelně zúženým krkem
  • anální šupina (šupina, pod kterou vyúsťuje kloaka) je nedělená

Užovka (první dva znaky je možno pozorovat i na vzdálenost několika metrů, poslední jen u chyceného nebo mrtvého jedince)

  • zornička v oku je kulatá (jako u člověka)
  • hlava přechází v trup nezúženým krkem (vyjma užovky podplamaté)
  • anální šupiny jsou dvě

Jedovaté uštknutí?

Vzhledem k neinformovanosti veřejnosti bývá jedovatost zmije často přeceňována. K uštknutí, které má smrtelné následky, u nás dochází pouze výjimečně. Smrtelná dávka jedu pro dospělého člověka je asi 15 mg suchého jedu. Zmije však disponuje množstvím asi 5-10 mg, takže za normálních okolností není uštknutí smrtelné. Konkrétní průběh onemocnění po uštknutí však zaleží na více okolnostech, jako jsou skutečné množství jedové tekutiny, které se dostalo do rány, toxicita jedové tekutiny (je vyšší při větší koncentraci jedu, např. po zimování), místo uštknutí (končetina, trup), ale i stav (srdeční choroby, alergie), věk a váha postiženého člověka.

Zajímavé jsou údaje o zmijích uštknutích z dob, kdy nebylo k dispozici sérum. Prach (1861) udává, že z 28 případů uštknutí v českých zemích v letech 1853-1861 byly tři smrtelné - z toho jednou šlo o uštknutí do žíly a dva případy byly děti. Panýrek (1925) uvádí 216 registrovaných případů uštknutí z Německa v letech 1883-1892, z nichž pouze 14 skončilo smrtelně.

V současné době, kdy se používá moderní terapie včetně hadího séra, je úmrtnost ještě nižší. Tak například v Polsku z 88 registrovaných případů skončil smrtelně pouze jeden, a to přesto, že čtvrtinu postižených tvořily děti (Szyndlar 1980).

Uštknutím zmijí je tedy v každém případě ohroženo zdraví, avšak jen výjimečně život postiženého. Vždy je však třeba poskytnout první pomoc a co nejrychleji vyhledat lékařskou pomoc. Uštknutí je ale velmi vzácné, a to i v místech, kde se zmije vyskytují naprosto běžně. Dochází k němu zpravidla při nerespektování zásad pohybu na „zmijích“ lokalitách - při chůzi naboso či v lehké obuvi, nepozornosti při sběru hub a lesních plodin, zabránění zmiji v útěku.

Dříve se zmije lovily pro jed, který se využívá ve farmacii. Například v letech 1898-1904 bylo v Krušných horách uloveno a odprodáno 37 565 zmijí. V současné době se již zmije na prodej neloví, a přesto pod civilizačním tlakem dochází k takovému poklesu početnosti populací, že se v některých zemích (včetně ČR) přistoupilo k jejich ochraně.

Neznámé statistiky

Abychom mohli zjistit, jak často dochází k uštknutí zmijí, pokusili jsme se kontaktovat některé zdravotní a statistické organizace (Stání zdravotní ústav, Český statistický úřad, Ministerstvo zdravotnictví ap.), avšak nepodařilo se nám zjistit počet osob postižených uštknutím ani počet osob, které na následky takového uštknutí zemřely. Nepodařilo se sehnat ani dílčí časově (např. 1970-1980) ani místně (např. okres Žďár nad Sázavou či Jihlava) omezené údaje z území našeho státu.

Pokud by někdo věděl o věrohodném zdroji takových údajů, či měl dokonce tato data k dispozici, prosím ho, ať se mi ozve. Pro začátek by stačilo, kdyby nějaká nemocnice poskytla ucelenou řadu případů uštknutí za určité období. Myslím si, že by z lékařských i zoologických důvodů nebylo marné mít tyto údaje k dispozici.

Mojmír Vlašín

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu