Čtení na tyto dny

Na počest ptáků řek a lesa

Ptáci stoupali nad lesem
jak jiskry
Dvojhlasně
O dvou křídlech
Až zdálo se že nevzlétají
ale že země padá

Bylo ticho
jako v přesýpacích hodinách
anebo ve skále
ale tak ostré
jak večerní obloha
kdy padají hvězdy
a na studánkách řek
omdlévá voda

Na počest ptáků
spících řek a hlubokého lesa
zdvihá ticho
studánku
jako první pokus bohů o pohár

(Josef Hrubý) 

 

Doporučujeme ke čtení

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Břehule: ubývající druh doplácející na proces EIA

Petr Heneberg, č. 4/2017, s. 2-4, pro předplatitele

Doc. RNDr. Karel Hudec, DrSc.: jeho prínos pre československú ornitológiu zo slovenského uhla pohľadu

Anton Krištín, č. 4/2017, s. 16-17, pro předplatitele

Karel Hudec, nejen ornitolog

Milan Peňáz, č. 4/2017, s. 20-23, pro předplatitele

Ochrana netopýrů = ochrana budov před guánem

Daniel Horáček, č. 4/2017, s. 32-34

Ytre Lygra


Jiřina Kramosilová, č. 5/2008, s. 20-21

Když se řekne Norsko…

Když se řekne Norsko, mnoho lidí si představí divokou a nespoutanou přírodu norských národních parků. Fjordy, vodopády, ledovce, jezera, strmé štíty hor nebo pustotu náhorních plošin. Mnoho turistů přijíždí, aby právě tuto divokost zažili, viděli, vyfotili. Také jsem přijela na čas žít do Norska, protože mě lákaly liduprázdné hory a lesy plné losů a sobů a hub, které nikdo nesbírá. Teprve po dvouleté zkušenosti s životem v norské krajině si myslím, že opravdu dokážu ocenit krásu a hodnotu kulturní krajiny. Lovci krás s fotoaparáty nepřijíždějí do norských hor žít. Jen projíždějí, procházejí. Pustina je vhodná pro život poustevníka, který hledá, a při svém hledání se obrací dovnitř do svého nitra. Nepotřebuje ,,rušivé“ krásy okolí, nepotřebuje se cítit dobře v prostředí, ve kterém přebývá.

Většina lidí se cítí spokojeně a bezpečně v krajině kulturní, protkané sítí náznaků lidské přítomnosti. V takové krajině žijí i Norové, i když mnozí kulturní krajinu opouštějí, aby šli za jednodušším životem do měst. Přesto, že se tak děje, a přesto, že projekty obnovy kulturní krajiny (stejně jako jiné aktivity, např. ekologické zemědělství nebo fair-trade) jsou v Norsku financovány z velké části z tzv. oljepenger - státních peněz získaných těžbou ropy, myslím si, že přítomnost kulturní krajiny je jednou z životních potřeb člověka a dokud člověk žije, měl by ji chránit a pečovat o ni.

Muzeum pod širým nebem

Území Ytre Lygry se rozkládá v severní části ostrova Lygra. Ostrov leží v jihozápadním Norsku asi 40 km severozápadně od Bergenu v kraji Hordaland. Území je 2,3 km dlouhé a 500 až 800 m široké a je tvořeno dvěma částmi. Jsou to tzv. innmark - intenzivně obhospodařovaná pole a louky blízko obydlí a utmark - extenzivně spásaná a pravidelně vypalovaná vřesoviště. Hospodaření na vřesovištích bylo pro tuto krajinu typické stejně jako to, že se zde lidé od nepaměti živili lovem ryb. Díky dvojímu zdroji obživy a mírným zimám byla zdejší krajina velmi příhodná pro osídlení.

Ytre Lygra, součást tzv. Lyngheisenter (Centra vřesovišť), funguje jako muzeum pod širým nebem. V 90. letech zde odstartoval projekt obnovy kulturní krajiny vřesovišť, a i když území není chráněno zákonem, je vlastně přírodní rezervací. Projekt je součástí plánu rozvoje správní oblasti Lindås, ke které Lygra přísluší. Součástí venkovního muzea nejsou pouze vřesoviště, ale i jednotlivá hospodářství rozdělená mezi pět vlastníků. Místní zde hospodaří na jedné ekologické farmě, jedné běžné farmě a tři zbylí vlastníci se podílejí na chovu ovcí.

V expozici uvnitř budovy Lyngheisenter se dozvíme mnohé o vývoji zdejší krajiny a jejího využití. Přichází sem mnoho návštěvníků a kromě vnitřní expozice a procházky po vřesovištích centrum nabízí i mnohé kulturní akce pro děti i dospělé.

Částí centra je i ostrov Lurekalven na severozápad od severního výběžku Ytre Lygry, oddělený pouze úzkým průlivem. Lurekalven je pokryt stejně jako severní cíp Ytre Lygry vřesovišti a rašeliništi.

Proměnlivý příběh krajiny

Krajina západního Norska, označovaná jako severská vysočina, se podobá krajině západního Irska a Skotska. Klima severských vysočin je extrémně vlhké (srážkový úhrn až 2 000 mm) a větrné. Krajinu tvoří vřesoviště, pokryvná rašeliniště, rozptýlená jezera. Obyvatelé zde extenzivně chovají ovce.

Krajinu západního Norska výrazně zformoval pohyb ledovce. Mezi 8 000 až 6 000 lety př.n.l. se pobřežní čára ustálila asi 12-15 m nad současnou výškou. V ní jsou dnes ve vřesovištích odkrývána mezolitická obydlí. Před asi 1 000 lety se hladina ustálila na současné úrovni.

Po poslední době ledové se na pobřeží rozrostl vřes, trpasličí vrba, šicha a jalovec. Brzy nato však krajinu pokryly březové lesy. Dále se objevila líska, která nedovolila borovici, aby se na pobřeží rozšířila tak rychle jako v ostatních částech Norska. 8 000 let př.n.l. začala na velkých úsecích pobřeží dominovat olše a o 2 000 let později se na suchých místech uchytil dub.

Ještě 5 000 let př.n.l. vřesoviště neexistovala, pobřeží bylo pokryto lesy. Poté začala nejprve na západních ostrovech postupná deforestace. Paleobotanické výzkumy prokázaly, že deforestaci zde způsobil člověk. Proces postupoval dále na východ na pevninské pobřeží a trval více než 4 000 let. Následkem toho se objevil masivní přírůstek vřesovišť a rašelinišť. Lidé využívali vřesoviště k extenzivní pastvě a vřes pravidelně vypalovali, aby nezdřevnatěl a neztratil výživovou hodnotu.

Ve středověku dosáhlo odlesnění nynější úrovně. Člověk hospodařil v otevřené krajině pobřežních vřesovišť až do 19. století. Modernizace zemědělství však přinesla změny. Innmark bylo možno využívat daleko intenzivněji než dřív, extenzivní pastviny utmarku byly nahrazeny mechanizací a umělými hnojivy. Vřesoviště začala zarůstat.

Na ostrově Lygra spásaly ovce a krávy vřes až do 60. let 20. stol. Poté počet krav na pastvinách klesl a ty začaly zarůstat kapradím. V 80. letech skončilo i pravidelné vypalování. Rozšířil se porost jalovce a na několika místech byly zasazeny smrky. V 90. letech bylo založeno Lyngheisenter a tradiční obhospodařování zde pokračuje dodnes.

Malá botanická procházka po ostrově

Utmark je v rámci projektu záchrany extenzivně spásán ovcemi a společně využíván místními vlastníky pozemků. Je pokryt především vřesovišti s typickým vřesem obecným. Vřes se na těchto pravidelně vypalovaných vřesovištích vyskytuje v různých stadiích svého růstu. Někde vidíme ohořelé rostliny krátce po vypálení, jinde mladé rašící rostlinky vřesu nebo rozrostlé trsy, jejichž rostliny pomalu dřevnatí.

S vřesem bojuje o své místo pod sluncem i hasivka orličí a jalovec obecný. Pro vřesoviště v prvních letech po vypálení je typický štírovník růžkatý. Typická je i brusnice borůvka a brusnice brusinka. Území utmarku je pokryto i rašeliništi s rašeliníky, ostřicí, suchopýrem úzkolistým a klikvou bahenní.

Smrkový les v utmarku byl vysazen na počátku 80. let 20. století a má rozlohu asi 1 ha. Dva shluky borovic na místech mírně vyvýšených nad okolní vřesoviště a nad moře dodávají krajině specifický ráz.

V innmarku - na intenzivně využívaném území kolem obydlí, které je rozděleno na pět soukromých pozemků - nalezneme především pastviny a kosené louky. Pastviny s příznačnou převahou různých druhů trav leží i v utmarku. Půda pastvin je výživnější než půda vřesovišť. Druhy odolné vůči spásání (jitrocel, jetel a jalovec) jsou na pastvinách zastoupeny hojněji než na kosených loukách. Na kosených loukách jsou také v převaze různé druhy trav a lučních bylin. Porost je na nich však, na rozdíl od pastvin, alespoň nějaký čas vysoký a toho využívají různí živočichové, kteří by na pastvinách nepřežili.

V přirozeném lese, který se rozkládá v innmarku ve východním cípu Ytre Lygry a přechází souvisle na Indre Lygru, i v pásech dřevin na rozmezí pozemků roste bříza pýřitá, vrba jíva, bez černý a jeřabina. Toto prostředí také slouží jako útočiště nejrůznějším druhům živočichů.

Více než čtvrtina innmarku je součástí ekologické farmy Erika Halvorsena. Na polích nejsou používány žádné chemikálie. Vzhledem k místním podmínkám zde farmáři pěstují většinou brambory. Zahrady v blízkosti domů krášlí léčivé byliny a zelenina, sady zase ovocné stromy snášející zdejší klima, jako je švestka nebo jabloň.

Kamenní pamětníci v novém kabátě

Kromě obytných domů, hospodářských stavení a budovy Lyngheisenter se ostrovem vinou kamenné zídky a roztroušeně tu stojí malá kamenná stavení. V minulosti částečně nebo zcela zanikly, v rámci projektu Lyngheisenter však byly restaurovány.

Zídky jsou stále využívány k ohraničení pastvin. Jediná zídka, která byla zachována a může být až 1 000 let stará, odděluje území utmarku a innmarku. Kamenná stavení na hranici innmarku a utmarku sloužila jako přístřešky pro dobytek, a tedy jako ,,sběrná místa“ pro budoucí hnojivo (aby nebylo nutné jej daleko přenášet). Kromě zvířecího trusu byly a jsou používány jako hnojivo i mořské řasy, které rostou v přílivové zóně ostrova, a také zbytky ryb nalovených v moři. Lidé se zde vždy živili napůl zemědělstvím a napůl lovem ryb. Možná i proto byl ostrov Lygra v minulosti poměrně hustě zalidněn.

Kamenná stavení v utmarku plnila různé funkce, dnes slouží jako sklady sušené rašeliny, jejíž těžba opět probíhá v rámci projektu záchrany tradičního hospodaření na vřesovištích a rašeliništích. Annette Münster, pracovnice Lyngheisenter, má mimo jiné v úmyslu hrát v těchto staveních loutkové divadlo pro děti s loutkami vyrobenými z vlny místních ovcí a také u nich pořádá koncerty tradiční hudby pod širým nebem.

Dalšími restaurovanými budovami jsou přístřešky pro rybářské loďky v přílivové zóně. Mimo to byly na ostrově odkryty i pozůstatky historických objektů. Na Lurekalven jsou to ruiny farmy z vikingských dob, na Lygře zbytky raného mezolitického osídlení pohřbené pod rašelinou, pohřební mohyly z mladší doby železné a tři vikingské mohyly blízko hranice mezi innmarkem a utmarkem.

Muzeum, které žije…

V minulosti lidé neznali pojem kulturní krajina, žili, pracovali a udržovali kulturní krajinu prostě proto, aby se uživili, aby přežili. Dnes je motivace pro péči o krajinu jiná, a právě proto mnohá místa vypadají jako exponáty v muzejní vitríně a mají i stejnou funkci. Pracovníci Lyngheisenter a mnozí dobrovolníci se aktivně podílejí na zachování tradičního rázu krajiny, uchování biodiverzity, zachování unikátních krajinných fenoménů a podporují mnohostranné funkční využití krajiny. Na ostrově Lygra se však muzeum prolíná s každodenním životem. Lidé zde hospodaří pro svou obživu a zároveň pro uchování kulturní krajiny. Je to živé muzeum. Doufám, že stále více návštěvníků zde bude nalézat inspiraci pro vlastní život.


Bc. Jiřina Kramosilová je studentkou humanitní environmentalistiky FSS MU v Brně, v Norsku dva roky studovala, pracovala a ve volných chvílích putovala skandinávskou krajinou.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu