Čtení na tyto dny

Řeky se ptám

kam zmizeli jelci
zpod splavu

Tam zatím dál
stéká čas
Olejové skvrny
se roztékají ve vrásky
a zpod břehů
uniká život

s vodou zbytečně
rozšvihanou vlasci rybářů
stárneš

Je to i moje vina

Kdy jsem naposled
učinil pokání

(Otakar Štěpánek) 

 

Doporučujeme ke čtení

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Obec staví obec


Jan Jehlík, č. 3/2012, str. 2-3

Suburbanizace je přirozený růst. Každý organismus roste, když má genetický příkaz a vlastní energii větší, než je energie okolí. A děje se tak většinou navzdory vědomí nejasných následků takového „plození“ (jako u lidí). Problémem není porozumět jevům, ale hlubokým příčinám. Otázka v tomto případě často zní: proč TO děláme, když TO škodí. Ale člověk (a tedy i společnost) stále činí navzdory zkušenostem a poznání, je to jeho přirozenost. Mnohem více, více než si je ochoten připustit, reflektuje zákon akce a reakce než zákon rozumu. Stejně jako město stále podléhá pudu rozpínavosti až k hranici, kterou určí buď druzí, nebo jeho osobní meze. A toto pulzování probíhá v mnoha rovinách a vrstvách, jak prostorových, tak časových.

Jak dochází k suburbanizaci?

V přiměřené vazbě na „mateční sídlo“ (jádro), tedy na stávající město, přiroste buď předměstí, nebo satelit. Předpona „sub-“ onu podřízenost ve vztahu vyjadřuje. Předměstí je přírůstkem onoho jádra - ostatně sídla odjakživa přirůstají a odumírají. A satelit se může projevit jako samostatná jednotka nebo jako přírůstek venkovského osídlení. Lze se tedy vždy ptát po jádru a po silách přitažlivosti toho jádra. Satelitem může být jak kolonie rodinných domů, tak logistický sklad či skupina administrativních budov. Každý takový prvek má své osobité vazby na zdroj svého vzniku a na síť, jejíž je součástí. V celém lidském věku jsou vzdálenosti, tedy ony vazby a síť, dány možnostmi pohybu.

Příčiny suburbanizace jsou nasnadě:

  1. zvyšování počtu lidí (obecně či lokálně)
  2. zvyšování plošného standardu (ve městě i v budovách)
  3. zvyšování dopravních a přepravních možností (individuálních i hromadných)

Jedná se o množství, hustotu a směr rozrůstání sídla. Pokud rozrůstání chci ovlivnit, musím se ptát na ony tři proměnné a na možnosti a dopady takových rozhodnutí. Jakýmsi katalyzátorem je přitom dvojznačnost vztahu člověka a společenství - člověk chce být sám a současně uvnitř společenství. Rádi bychom žili v hájovně u lesa, ale také chceme mít kolem sebe lidi a sídlo. Výsledkem je tendence být uvnitř společenství, ale současně si roztáhnout svůj prostor na hranice možného. Meze takového roztahování jsou obsaženy v ocenění, tedy v hodnotě půdy, potřebě či hodnotě sociálních vztahů a vnímání či hodnotě krajiny jako prostoru.

Buď zeleň, anebo krajina

V historii byla česká sídla z hlediska zástavby většinou velmi sevřená. Bezpečí společenství bylo závislé na silné správě, těsných mezilidských vazbách a bohatství zemědělské půdy. Dostředné síly obce byly mnohem větší, přirozená ochrana krajiny mnohem silnější. Současná rozvolněnost společenství upřednostňuje nestabilní vztahy, a tím zvětšuje vazby a vzdálenosti, intenzifikace zemědělství a globální obchod zbavují krajinu nedotknutelnosti ve smyslu obživy. Lidé již nechápou město jako obraz obce a krajinu jako posvátný dar. Technické možnosti a dovednosti umožnily vyvázat město z hradeb, či dokonce z hranic a přinesly pocit ovládnutí krajiny.

V čem se ten pokrok projevuje? V materialisticky zjednodušeném pojetí kvality života a neochotě vidět jeho mnohoznačnost. Příkladem mohou být požadavky na hygienickou kvalitu měst či tzv. zeleň za každou cenu. Shora bylo přitom vysvětleno, že zákon o zachování hmoty stále platí, tedy, „co nepostavím uvnitř, postavím venku“. Požadavek na odstupy staveb nebo požadavek na zeleň nebo požadavek na velkorysou dopravní prostupnost současně vytvářejí požadavek na zábor okolní krajiny, tedy na suburbanizaci. Tento vztah mezi příčinnou a následkem je neodstranitelný stejně jako vztah mezi vzdáleností satelitu a dopravní dostupností, stejně jako vztah mezi velikostí satelitu a rozsahem nabídky města. Pokud tedy chceme omezit suburbanizaci, musíme především co nejlépe využít stávající území města.

Město obytné

Co je to nejlepší využití? V prvé řadě se skrývá v nabídce prostředí přitažlivého pro každodenní život, v nabídce vpravdě obytného města. A to není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Kvalitní prostředí není dáno zdaleka jen technickými požadavky, právě v nich se skrývá zrada rozmělňování sídla (dopravní plochy, plochy zeleně, ochranná pásma, odstupy staveb, velké pozemky pro jednotlivé domy). Obytnost města je dána možnostmi komunikace společenství v bohaté šíři nabídek. Proto jsou důležité vzdálenosti (pěší dostupnost, vzájemný kontakt), hustota osídlení (hustota obyvatel i hustota zastavění) a kvalita veřejného prostoru (ne jeho velikost!). Je třeba snažit se poznat, kdy jsou ony vzdálenosti příliš malé a hustoty příliš velké, a kdy naopak dochází k přetrhání lidských vazeb a v důsledku toho k vytváření suburbií. A stejně tak je třeba posoudit obytnost a kvalitu veřejného prostoru, a to jak v rovině nabídky využití, tak v rovině architektonické hodnoty.

Co zmůže územní plán

Suburbií se nebojme, jejich zrod i život podléhají přirozenému rytmu a vývoji. Ty dobře založené se budou dále vrstvit a doplňovat o potřebné vlastnosti (vybavenost, veřejný prostor apod.), ty špatné budou skomírat či zanikat, stejně jak se to dělo mnoha obcím v historii. Myslím, že jsou zde tři zásadní úkoly, které musíme do hloubky poznat, tři témata, která musíme důsledně diskutovat:

  1. jak vytvořit husté sídlo s kvalitními veřejnými prostory ve smyslu místností města
  2. jak dosáhnout dohody o potřebě krajiny ve smyslu původu, měřítka a horizontu
  3. jak stavět soudobé suburbie, aby to byla opravdová sídla společenství

Ne všechno svede územní plán. Nicméně hlavní téma územních i regulačních plánů - vymezování zastavitelného území - je mocným nástrojem. Málokdo jej používá s hlubší znalostí uvedených zákonitostí. S vědomím, že není všeobecných a jednoznačných pravidel o kvalitním rozvoji sídla. Jde vždy o vícevrstevnatý organismus a přirozeně si protiřečící požadavky na něj. A o úspěchu nerozhodují zdaleka jenom architekti, ale i další účastníci vzniku sídla, především politici. Je to jako se zákony, není třeba více pravidel, nýbrž více poznání a více porozumění. Protože „obec staví obec“.


Doc. Ing. arch. Jan Jehlík (1959) je vedoucím ústavu urbanismu, Fakulta architektury ČVUT v Praze, zabývá se urbanismem jako architekturou veřejného prostoru, jan.jehlik(zavináč)fa.cvut

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu